Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2324/2021

28 Cdo 2324/2021-182

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Kongregace Školských sester de Notre Dame, se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 813/7, identifikační číslo osoby: 00406660, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2021, č. j. -162, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2020, č. j. -141, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemku p. č. st. 755, jehož součástí je stavba č. p. 1082, v katastrálním území Horažďovice – dále „předmětný pozemek“ (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok II.).

Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. -162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1.140,60 Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „ “), a že jí žalobou nárokovaný pozemek byl odňat v důsledku skutečností uvedených v ustanovení odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání požadovaného pozemku žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pro posouzení užívání nemovitosti tvořící překážku, která brání ve smyslu citovaného ustanovení naturální restituci, je rozhodný stav v okamžiku účinnosti zákona (viz ), tj. 5. 12. 2012, že stavba č. p. 1082, jež je součástí pozemku p. č. st. 755, je ve vlastnictví státu a byla postavena v roce 1996; její užívání pak bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 28. 1. 1997. Ke dni účinnosti , jakož i v době rozhodování soudů obou stupňů byla stavba řádně užívána Střední školou Horažďovice. V reakci na námitky žalobkyně se soudy obou stupňů rovněž zabývaly platností smlouvy o výpůjčce ze dne 19. 8. 2009, která byla uzavřena mezi Českou republikou – Hasičským záchranným sborem Plzeňského kraje jako půjčitelem a Střední školou Horažďovice, jako vypůjčitelem. Konstatovaly rovněž, že smlouva o výpůjčce byla uzavřena za účelem naplnění činnosti hlavní spočívající v poskytování vzdělávání, nikoli s cílem nabízet doplňkové činnosti, pročež její uzavření nekoliduje s ustanovením , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 29. 2. 2016 (dále „ “).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), spatřuje v existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda se ustanovení vztahuje i na podnikání jako doplňkovou činnost právnických osob (příspěvkových organizací). Domnívá se, že smlouva o výpůjčce ze dne 19. 8. 2009 je absolutně neplatná dle ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, jelikož byla uzavřena v rozporu s ustanovením Okolnost, že Střední škola Horažďovice vykonává podnikatelskou činnost doplňkově, považuje za bezvýznamnou, neboť dle mínění dovolatelky samotné živnostenské oprávnění znamená podnikání, bez ohledu na výkon činnosti hlavní. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že dosahování zisku muselo být alespoň záměrem a motivem podnikatele a že podnikání školy je nutností pro realizaci výuky studijních oborů po praktické stránce. Dále má za to, že odvolací soud vyložil institut překážek bránících vydání nemovitosti extenzivním a retroaktivním způsobem, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. (zmíněný rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), porušil zásadu ex favore restitutionis a zasáhl do ústavně zaručeného práva dovolatelky vlastnit majetek i do práva na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání označila rozsudek odvolacího soudu za správný. Podotkla, že smlouva o výpůjčce byla uzavřena z důvodu získávání odborného vzdělávání, kterého lze dosáhnout činností realizovanou i pro subjekty mimo školské zařízení, přičemž živnosti byly vykonávány výhradně v rámci řádných vyučovacích hodin. Upozornila, že ze zakládací y Střední školy Horažďovice vyplývá, že se jedná o subjekt nepodnikatelský, nikoli nepodnikající. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. 3. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně není přípustné pro řešení otázky, zda se ustanovení vztahuje i na podnikání jako doplňkovou činnost právnických osob (příspěvkových organizací), neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení zjevně nezávisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ). Odpověď na předkládanou otázku by byla jen akademická a nebyla by způsobilá přinést pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve sporu (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. ). Sluší se uvést, že v režimu aplikovaného ustanovení se podmínka, „že stavba je užívána“, zjevně s platností právního titulu takového užívání nepojí (z dikce citovaného ustanovení a ani z jeho smyslu a účelu takový požadavek nelze dovodit); k naplnění výlukového důvodu prostřednictvím uvedené podmínky (a dalších, jež jsou vytýčeny ustanovením ) bude postačovat spolehlivé skutkové zjištění o faktickém užívání stavby na nárokovaném pozemku k okamžiku účinnosti

Podle ustanovení věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v , zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.

Systém překážek naturální restituce, včetně právě připomenutého ustanovení, představuje reflexi veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, kterým se modifikuje vůle zákonodárce zmírňovat křivdy nastalé skutečnostmi vypočtenými v ustanovení V určitém případě veřejný zájem, respektive práva třetích subjektů, převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků, jež by omezovalo, popřípadě vylučovalo, jejich využití v soukromém vlastnictví (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. , bod 37. nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , bod 11.) Obecně se tak jedná se o stanovení skutečností, které zohledňují současný faktický a právní stav věci, jejímž odnětím byla způsobena majetková křivda, s těmi důsledky, že se taková věc oprávněné osobě nevydá, ačkoliv ostatní podmínky jsou splněny. Platí přitom, že v případě restitučního zákonodárství musí zákonodárce zohledňovat změny, které v právním či faktickém smyslu nastaly v průběhu rozhodného období, respektive v době před účinností zákona. Při aplikaci jednotlivých ustanovení restitučních předpisů rozhodovací praxe dovolacího soudu klade důraz i na individuální posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, připomínajíc, že nejsou na místě na straně jedné paušalizující závěry vedoucí k přepjatému formalismu a nadmíru restriktivnímu výkladu účelu restitučních zákonů či naopak na straně druhé extenzivní interpretace překážek bránících vydání nárokovaných nemovitostí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. ).

Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu – argumentující jak gramatickým výkladem textu zákona, tak i jeho smyslem a účelem, k němuž tento restituční předpis směřuje – za zastavěný pozemek ve smyslu ustanovení lze zásadně považovat jen takový pozemek, na němž byla stavba vybudována poté, co se stal předmětem majetkové křivdy podle ustanovení zákona (k tomu srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. ). Zatímco v případě pozemků zastavěných stavbou ve vlastnictví státu nezpůsobí zastavěnost pozemku sama o sobě překážku jeho vydání oprávněné osobě (nejsou-li kumulativně naplněny další podmínky spočívající v tom, že k zastavění pozemku došlo po té, kdy se pozemek stal předmětem majetkové křivdy, stavba byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána), v případě zastavění pozemku stavbou jiného vlastníka než státu nebo oprávněné osoby se další znaky (zřízení stavby v souladu se zákonem a užívání) nevyžadují [srov. dikci ustanovení , část věty za středníkem, jako i jeho interpretaci v komentářové literatuře – in Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.]; k tomu srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. .

V poměrech projednávané věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že stavba (zřízená v souladu se stavebním zákonem) byla na žalobkyní nárokovaném pozemku vybudována až po spáchání majetkové křivdy vymezené v ustanovení (avšak před účinností tohoto zákona), je ve vlastnictví státu a je užívána Střední školou Horažďovice. Naplnění těchto podmínek nebylo ostatně mezi účastníky řízení sporné. Žalobkyně ovšem – mimo rámec dikce ustanovení – dovozovala, že stav, kdy je stavba užívána, je svázán toliko s platným právním titulem takového užívání. Jak bylo výše uvedeno, s takovou interpretací jedné z podmínek označeného výlukového ustanovení se s přihlédnutím k jeho dikci, majíc na paměti i hledisko praktické a racionálně odůvodněné konkordance mezi oprávněným zájmem církevní právnické osoby na vydání jejího původního majetku a ochranou práv a zájmů třetích osob, jež užívají věc, jež stricto sensu do původního majetku oprávněné osoby nepatří, se dovolací soud neztotožňuje. Pro výslednou úvahu, zda v poměrech konkrétní projednávané věci je stavba užívána [dovolací soud přitom připomíná, že se jedná o závěr skutkový, který v dovolacím řízení nemůže doznat změny a nepodléhá s ohledem na jedině možný uplatnitelný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz ) dovolacímu přezkumu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. )], je rozhodující stav faktický. Užívá-li Střední škola Horažďovice stavbu (budovu) č. p. 1082 na žalobkyní nárokovaném pozemku p. st. ř. 755 od roku 2009 na základě smlouvy o výpůjčce uzavřené dne 19. 8. uvedeného roku a stav tohoto užívání prokazatelně trvá i v současné době, pak podmínka ustanovení je zjevně naplněna. Rozhodným je faktický stav užívání, jenž byl založen přenecháním budovy do užívání jejím vlastníkem, bez ohledu na případný právní titul užívání a jeho platnost (výjimku může představovat pouze situace, kdy faktické užívání stavby je důsledkem její protiprávní okupace třetí osobou). Podmínka, „že stavba je užívána“ má vyloučit situace, kdy restituční nárok oprávněné osoby na vydání nárokovaného pozemku by nebyl uspokojen jen proto, že na pozemku se nachází stavba opuštěná, popřípadě ve zchátralém stavu, jež její užívání činí nemožným, byť by jinak ostatní podmínky bránící naturální restituci byly splněny.

V souvislosti s naplněním podmínky, „že stavba je užívána“, jež se pojí se stavem faktickým, dovolací soud – s vědomím, že se jedná toliko o podpůrnou argumentaci - připomíná, že hledisko fakticity je judikaturou Nejvyššího soudu aprobováno i v poměrech jiných předpisů majících restituční povahu (k výkladu pojmu „hospodaření“ vtěleném do ustanovení o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. ).

Považuje-li dovolatelka dále výklad výlukového ustanovení za nepřípustně extenzivní v rozporu se zásadou ex favore restitutionis, je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. (uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citované rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ], jakož i na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (k tomu dále přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. ). K námitce, jíž dovolatelka brojí proti „retroaktivnímu způsobu výkladu“ překážky z restituce dle ustanovení , dlužno snad dodat, že žalobkyně nijak nespecifikuje, jakým konkrétním způsobem se vytýkané pochybení mělo projevit na nesprávnosti právních závěrů formulovaných odvolacím soudem.

Ke kritice dovolatelky stran porušení jejího práva vlastnit majetek či práva na spravedlivý proces (podle článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1 d), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučnímu nároku dovolatelky vyhověno.

Výtka dovolatelky o nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění) dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu pak představuje námitku vystihující případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej ). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky, což také učinila. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání ( ) s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 8. 9. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu