Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2072/2021

28 Cdo 2072/2021-132

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Vlašim, se sídlem ve Vlašimi, Husovo náměstí 46, identifikační číslo osoby: 47084341, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu,se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021, č. j. -112, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. -88, nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 7. 3. 2017, č. j. SPU 072992/2017, sp. zn. SP12403/2015-537100, tak, že žalobkyni vydal pozemek parc. č. 1937/166 v katastrálním území Vlašim – dále „předmětný pozemek“ (výroky I. a II.), a České republice – Státnímu pozemkovému úřadu uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 20.570,- Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „ “), a že jí žalobou nárokovaný pozemek byl odňat v důsledku skutečností uvedených v ustanovení odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda vydání požadovaného pozemku žalobkyni jakožto oprávněné osobě brání ustanovení Soud prvního stupně shledal, že předmětný pozemek se dle schváleného územního plánu nachází v koridoru přeložky silnice II/125 a je veden jako územní rezerva v katastrálním území Vlašim. Dovodil, že předmětný pozemek není zasažen veřejně prospěšnou stavbou dopravní nebo technické infrastruktury, jež by ve smyslu ustanovení bránila jeho vydání oprávněné osobě, je-li určen toliko jako územní rezerva, pro niž předmětný pozemek dle názoru soudu prvního stupně vyvlastnit nelze.

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. -112, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalobkyni nevydává pozemek parc. č. 1937/166 v katastrálním území Vlašim a v tomto rozsahu se nenahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 7. 3. 2017, č. j. SPU 072992/2017, sp. zn. SP12403/2015-537100 (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.200,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok III.).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že ve vztahu k předmětnému pozemku je namístě aplikovat ustanovení , jelikož označený pozemek je dle územního plánu dotčen plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, opodstatňující možnost vyvlastnění odnětím vlastnického práva k tomuto pozemku. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. (zmíněný rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), konstatoval, že zahrnutí pozemku do koridoru přeložky silnice v režimu územní rezervy vyjadřuje úmysl využít jej pro konkrétní záměr (veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury), který je ovšem třeba prověřit co do jeho plošných nároků.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), spatřuje v tom, že dovolacím soudem vyřešená otázka, zda je dána překážka naturální restituce podle ustanovení v případě pozemku, který je dle platného územního plánu situován uvnitř vymezeného koridoru přeložky silnice a je veden jako územní rezerva, by měla být posouzena jinak. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. . Dle mínění žalobkyně je třeba zohlednit rozdílnost vyjádření intenzity veřejného zájmu v územně plánovací dokumentaci při stanovení veřejně prospěšné stavby koridorem pro její výstavbu a koridorem pro její rezervu. Připomíná, že pro posouzení otázky, zda je naplněn výlukový důvod ve smyslu ustanovení je rozhodující primární vymezení dotčeného území v územním plánu, přičemž koridor územní rezervy představuje pouze tzv. plochu překryvnou. Zdůrazňuje, že koridor územní rezervy není vymezením stavby ve schválené územně plánovací dokumentaci, ale vymezením pro zcela jiné účely, a to pro prověření možnosti využití daného území. Dále se domnívá, že je nezbytné zohlednit též časové hledisko. Jestliže je požadovaný pozemek veden v územním plánu jako územní rezerva od září roku 2010, aniž by byl předmětný koridor územní rezervy v následujících letech jakkoli zpřesněn, má žalobkyně za to, že došlo k překročení doby nezbytné pro prověření možnosti využití území pro stanovený záměr a ke snížení intenzity (či dokonce zániku) veřejného zájmu. Namítá, že právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. , je pro žalobkyni neúměrně restriktivní a v rozporu se zásadou in favorem restitutionis. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Účastnice řízení, Česká republika – Státní pozemkový úřad, ve vyjádření označila dovolání žalobkyně za nedůvodné a rozsudek odvolacího soudu za správný. Upozornila, že pokles intenzity veřejného zájmu nenastal, přestože koridor územní rezervy nebyl dosud zpřesněn, poněvadž z hlediska ustanovení je nevýznamné, „kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu), bude na dotčených pozemcích zahrnutých do územní rezervy veřejně prospěšná stavba realizována“. V tomto směru zmínila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. . Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl, popřípadě odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 1. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

K výlukovému důvodu ve smyslu ustanovení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu mimo jiné dovodila, že překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu uvedeného ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo lze nemovitosti vyvlastnit (srovnej např. , o územním plánování a stavebním řádu, stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů – dále „ “), vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného „výlukového“ ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (formou odnětí vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je pak okolnost, zda by církevní právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání realizovat své vlastnické právo či nikoliv (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , jež bylo publikováno pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. ; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Právě u staveb pozemních komunikací (jako staveb dopravní infrastruktury; ) dochází v naprosté většině případů po jejich uskutečnění ke znemožnění užívání pozemků k původnímu účelu (a přitom i ke změně druhu pozemku), kdy i případnému restituentu pozemků zůstalo by prakticky pouze tzv. holé vlastnictví (byl-li by podstatně omezen v právu věc užívat a požívat její plody a byla-li by i jeho držba permanentně rušena).

Jestliže tedy odvolací soud, vyšed ze zjištění, že předmětný pozemek je v platném územním plánu města Vlašim v celém svém rozsahu dotčen vymezeným koridorem pro uskutečnění plánované veřejně prospěšné stavby – přeložky silnice II/125, shledal, že v případě předmětného pozemku, byť v územním plánu označeného jako územní rezerva, jsou naplněny předpoklady pro jeho vyvlastnění za účelem realizace takto plánované veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury – přeložky silnice II/125, a tudíž je dána překážka z restituce dle ustanovení , nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

K argumentaci dovolatelky, že označení předmětného pozemku v územním plánu jako „územní rezerva“ odůvodňuje závěr, že zákonná překážka znemožňující vydání pozemku oprávněné osobě dána není, jeví se vhodným uvést, že územním plánem města Vlašim je daný koridor vymezen pro veřejně prospěšnou stavbu – přeložku silnice II/125, tj. veřejně prospěšnou stavbu dopravní infrastruktury, pro niž by bylo lze práva k jím dotčeným pozemkům vyvlastnit. To, že se pozemek dotčený koridorem přeložky silnice II/125 nachází v režimu územní rezervy, pak pro nyní projednávanou věc znamená jen to, že jde o území (koridor), které je dotčené úmyslem (plánem) využít jej pro konkrétní záměr (přeložku silnice II/125, mající povahu veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury), který je ovšem třeba ještě prověřit co do jeho plošných nároků. Samotné umístění územní rezervy je tudíž motivováno tím, že je uvažováno o využití území ke konkrétnímu záměru (stavbě veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury) a prozatím proto bude vhodné dané území „blokovat“ do doby, než bude připravena podrobnější dokumentace, na jejímž základě dojde k realizaci plánovaného záměru – přeložky silnice II/125 [přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. -53, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. -38 (uvedené rozsudky jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz), či komentář k § 36 stavebního zákona k územní rezervě, Macháčková, J. a kol., Stavební zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 153]. Pro nyní projednávanou věc to pak znamená pouze to, že v době rozhodování o vydání pozemku oprávněné osobě není zřejmé, kdy, popř. zdali vůbec (či v jakém rozsahu) bude na dotčeném pozemku zahrnutém do územní rezervy veřejně prospěšná stavba realizována, což je ovšem pro posouzení, zda je dána překážka naturální restituce podle ustanovení v zásadě nevýznamné (přiměřeně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 115/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. ).

Přisvědčit nelze ani tvrzení dovolatelky o nízké míře intenzity veřejného zájmu na vybudování určité veřejně prospěšné stavby dopravní infrastruktury, je-li zájem na jejím vybudování vyjádřen v územním plánu toliko koridorem její územní rezervy. Sporná územní rezerva slouží k časově náročné přípravě stavby silnice II. třídy. Je tedy namístě zohlednit, že záměr, pro který byla rezerva zřízena, je záměrem stavby značného rozsahu i významu a orgánům územního plánování je zapotřebí poskytnout určitý čas pro jeho přípravu. Na druhou stranu je zřízením územní rezervy zachován rovněž požadavek proporcionality mezi úvahou o budoucím využití dotčených pozemků a právy vlastníků jednotlivých pozemků.

Byť lze se žalobkyní souhlasit, že územní rezerva představuje omezení dočasného charakteru, a proto by měla trvat pouze po dobu nezbytnou pro prověření možnosti využití území pro stanovený záměr, sluší se podotknout, že ustanovení počítá s vypracováním pravidelných zpráv o uplatňování územního plánu v uplynulém období, a to vždy nejpozději do 4 let od vydání územního plánu a poté v intervalu nejméně jednou za 4 roky, k nimž veřejnost může v souladu s ustanovením uplatnit písemné připomínky. Jinak řečeno, zakotvuje postup, jenž slouží ke sledování a vyhodnocování uplatňování územního plánu. Nemůže být sice absolutně vyloučena možnost, aby soud rozhodující o restitučním nároku církevní právnické osoby učinil úvahu, zda určitý územní rezervou dotčený pozemek má být pro záměr vymezený v územně plánovací dokumentaci nadále blokován, nicméně taková úvaha by musela být odůvodněna konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím, popřípadě odvolacím, řízení. Taková skutková zjištění ovšem předpokládají, že do řízení budou oprávněnou osobou v relevantních procesních stádiích řízení vnesena taková jednoznačná skutková tvrzení a navrženy (označeny) takové důkazy, jež konkluzi v uvedeném směru umožní formulovat; v poměrech projednávané věci však dovolatelka žádná taková tvrzení neuplatnila (a důkazy nenavrhla či neoznačila). Soud rozhodující o restitučním nároku církevní právnické osoby pak není v případech zkoumání existence výlukového důvodu dle ustanovení vzhledem k zásadě enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (viz článek 2 odst. 3 y ČR a článek 2 odst. 2 d) oprávněn samostatně si trvání blokace určitého pozemku coby územní rezervy posoudit, aniž by zohlednil stanovisko příslušných orgánů územního plánování.

Považuje-li dovolatelka výklad výlukového ustanovení odst. písm. f) za nepřípustně restriktivní v rozporu se zásadou ex favore restitutionis, je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je ústavní ochrana ve smyslu d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ), jakož i na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , že snaha o volbu interpretace vstřícné vůči oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (k tomu dále přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. ).

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

V souladu s ustanovením větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se Česká republika – Státní pozemkový úřad domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 18. 8. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu