Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 303/2021

28 Cdo 303/2021-124

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, za účasti: hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 00064581, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. -93, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2020, č. j. -93, sezrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. -93, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 2. 2020, č. j. -70, jímž bylo rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, nahrazeno výrokem, dle něhož žalobce není vlastníkem části parcely XY dle PK o výměře 124 280 m2 v katastrálním území XY a za nevydanou nemovitost mu náleží náhrada podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), tak, že se napadené rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazuje výrokem, jímž se označené správní řízení zastavuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud uzavřel, že v situaci, kdy za předmětnou zastavěnou část pozemku byla žalobci již přiznána peněžitá náhrada podle , o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „ “), ve výši 1 242 800 Kč (viz Sdělení Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 10. 2. 1995, č. j. 5533/94), brání pokračování v řízení před pozemkovým úřadem o restitučním nároku uplatněném žalobcem k téže pozemkové části, avšak v režimu zákona o půdě, překážka věci pravomocně rozhodnuté ( ve spojení s , ). Z uvedeného důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a posuzované rozhodnutí Státního pozemkového úřadu nahradil výrokem, dle něhož se správní řízení zastavuje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda poskytnutí peněžité náhrady podle § 14 zákona o zmírnění křivd (oznámené sdělením Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci) zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k projednání restitučního nároku téže osoby vážícího se k témuž odňatému majetku uplatněnému před pozemkovým úřadem v režimu zákona o půdě. Mínil, že tato otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přičemž v obecné rovině se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. , ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. , publikované pod č. 84/2007 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. . Kladl dále otázku, zda poskytnutím peněžité náhrady podle § 14 zákona o zmírnění křivd zaniká ve vztahu k témuž odňatému majetku restituční nárok v režimu zákona o půdě. Měl za to, že ji odvolací soud vyřešil v rozporu se stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. , publikovaným pod č. 16/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ; případně měl otázku vztahu zákona o zmírnění křivd a zákona o půdě za dovolacím soudem dosud neřešenou. Navrhl, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

Hlavní město Praha navrhlo, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky existence překážky věci pravomocně rozhodnuté, jež byla odvolacím soudem posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích této dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle zákona o zmírnění křivd se tento zákon vztahuje na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního , o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, podle , o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku, a znárodněním zestátněním na základě výměrů některých odvětvových ministerstev, vydaných po roce 1955 a odvolávajících se na znárodňovací předpisy z roku 1948. 1) Za odnětí vlastnického práva ve smyslu tohoto zákona se považuje i přechod vlastnického práva na základě kupní smlouvy podle a 2 vládního

Podle § 1 odst. 1 zákona o půdě se tento zákon vztahuje na a) půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží,1) a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond,2) (dále jen "půda"), b) obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) obytné a hospodářské budovy a stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků, d) jiný zemědělský majetek uvedený v § 20.

Podle jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Překážka věci pravomocně rozhodnuté(rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ). Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. ). Soud, který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o totožném nároku, proto musí řízení, které u něho bylo zahájeno, zastavit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté totiž brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Uvedené vyplývá z materiální právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a nezměnitelným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. , shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097).

O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. , ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. ). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, pak není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je přitom dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. , ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , či ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ).

Při posuzování otázky určení hranic mezi věcnou působností dvou restitučních zákonů, zákona o zmírnění křivd a zákona o půdě, majících za cíl zmírnit majetkové křivdy způsobené v minulosti, judikatura Ústavního soudu dovodila, že ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na stát podle vládního nelze ještě dovodit, že jejich vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze zákona o zmírnění křivd a že je vyloučeno použití zákona o půdě. Jiný výklad by totiž, podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na odlišné řešení právních nároků plynoucích z majetkových křivd oběma zmíněnými restitučními zákony (podle zákona o zmírnění křivd je možno za pozemky, které nelze vydat, poskytnout pouze finanční náhradu, na rozdíl od výhodnějšího řešení, přijatého zákonem o půdě, podle něhož je možno poskytnout i náhradní pozemky) v podstatě vedl ke znevýhodnění těch původních vlastníků zemědělské půdy, u nichž k odnětí vlastnického práva, ač se tak stát nemělo, došlo za použití – v rozporu s tímto předpisem a ve svých důsledcích by tedy vedl ve zmíněných případech svým způsobem k „znásobení“ v minulosti spáchané křivdy. V této souvislosti dále Ústavní soud upozornil na to, že , který byl vydán jako poslední z řady restitučních zákonů, neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona – tak jak to učinil zákonodárce v ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1995, sp. zn. , publikovaný pod č. 23/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 14. 9. 1995, sp. zn. , publikovaný pod č. 49/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. , publikovaný pod č. 80/1998 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 21. 6. 1996, sp. zn. , publikovaný pod č. 51/1996 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Dle závěrů judikatury Nejvyššího soudu pak skutečnost, že např. oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem na vydání věci podle ustanovení zákona o zmírnění křivd nebo že uvedený nárok neuplatnila podle citovaného zákona (i když došlo ohledně věci dříve k vydání opatření podle vládního ), neznamená sama o sobě, že byl její nárok vyloučen z uplatnění podle ustanovení zákona o půdě, pokud tu jsou dány zákonem stanovené předpoklady k vydání nemovitosti podle tohoto zákona (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. , publikované pod č. 16/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že restituční nároky vznesené na základě zákona o zmírnění křivd a zákona o půdě, jež obsahují každý nejen vlastní definici oprávněných a povinných osob, nýbrž též autonomní vymezení odňatého majetku, jenž podléhá restituci, či restitučních titulů, se opírají o zcela odlišné rozhodné skutečnosti (odůvodňují je odlišná skutková tvrzení – srov. k tomu přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. ), pročež i pro případ shodného obsazení sporu a žalobního petitu nepůjde při jejich uplatnění o totožný předmět řízení (stejnou věc), jenž by mohl zakládat existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté ( ), bránící projednání pozdějšího sporu; z uvedeného důvodu také judikatura nevylučuje uplatnění téhož restitučního nároku jak podle zákona o zmírnění křivd, tak i podle zákona o půdě. Závěry odvolacího soudu, dle nichž vyplacení peněžité náhrady podle zákona o zmírnění křivd zabraňuje projednání restitučního nároku vzneseného později toutéž osobou ve vztahu k totožnému odňatému majetku rovněž v režimu zákona o půdě, tudíž jako správné neobstojí.

V situaci, kdy odvolací soud nerozhodoval o věci samé, pak jeho rozhodnutí na vyřešení dovolatelem taktéž kladené otázky, zda poskytnutím peněžité náhrady podle § 14 zákona o zmírnění křivd zaniká restituční nárok uplatněný ve vztahu k totožnému odňatému majetku rovněž v režimu zákona o půdě, očividně nezávisí, pročež dovolacímu přezkumu otevřena nebyla.

Jelikož z důvodu nesprávného právního posouzení věci (otázky existence překážky věci pravomocně rozhodnuté) shledal Nejvyšší soud dovolání opodstatněným, přistoupil dle a odst. 2, věty první, ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( , ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 2. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu