Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 105/94

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti navrhovatele M. J. směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 31. 3. 1994,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1994, sp. zn. , se zrušuje.

O d ů v o d n ě n í

Ústavní soud obdržel dne 19. 7. 1994 ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. , ze dne 31. 3. 1994, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 21. 12. 1993, čj. PÚ 325-II/91.

Rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy bylo vydáno v řízení podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen zákon o půdě), zahájeném k návrhu navrhovatele, který podáním ze dne 7. 10. 1991 uplatnil restituční nárok na přidělení náhradních pozemků za pozemky, na kterých po jejich přechodu do vlastnictví státu v roce 1960 byly zřízeny stavby, resp. k nim bylo zřízeno právo osobního užívání. Vydání tohoto rozhodnutí předcházelo rozhodnutí téhož orgánu ze dne 26. 4. 1993, jímž tento úřad původně vyslovil svou věcnou nepříslušnost k rozhodnutí v dané věci s odůvodněním, že k přechodu pozemků, které jsou předmětem sporu, na stát došlo dvěma rozhodnutími finančního odboru ONV Praha 4 ze dne 14. a 19.

dubna 1960, a to podle vládního , a proto se na daný případ vztahuje Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opravný prostředek s odůvodněním, že s ohledem na skutečnost, že předmětné pozemky měly před přechodem na stát charakter pozemků zemědělských, je dána věcná působnost zákona o půdě přesto, že k jejich přechodu došlo podle vládního O tomto opravném prostředku rozhodovalo jako odvolací orgán Ministerstvo zemědělství, ústřední pozemkový úřad, v Praze, které svým

rozhodnutím ze dne 23. 9. 1993 rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy zrušilo a věc vrátilo k novému projednání a rozhodnutí poté, co bylo zjištěno ze spisového materiálu, že nemovitosti, které jsou předmětem restituce, jsou pozemky zemědělskými a jedná se tedy o půdu ve smyslu ustanovení § 1 zákona o půdě. Ministerstvo zemědělství - ústřední pozemkový úřad, ve svém zrušujícím rozhodnutí dále uvedlo, že po přešetření navrhovatelem předložených dokladů je zřejmé, že dotyčné pozemky - ačkoliv zemědělské - byly převedeny na čs. stát - Zahradnictví,

podnik hlavního města Prahy, dvěma rozhodnutími finančního odboru rady ONV v Praze podle vládního , o opatřeních, týkajících se věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, ač je z účelu citovaného vládního nařízení zřejmé, že takto převedeny být neměly a v návaznosti na to pak vyslovilo názor, že nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu ( písmeno p) zákona o půdě). Tím došlo k porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, jmenovitě článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv, v němž je uvedeno, že

nikdo nesmí být svévolně zbaven svého majetku a byl tak naplněn jeden z restitučních důvodů, uvedených v odst. l písmeno r) zákona o půdě, přičemž je třeba přihlédnout i k tomu, že poslední novelou zákona o půdě, provedenou , byly rozšířeny i důvody k vydání nemovitostí stanovené v odst. l písmene o) o zestátnění, vykonaném v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, přičemž v daném případě je splněn i další restituční požadavek, tj., že zestátnění bylo vykonáno bez vyplacení náhrady. Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy

pak ve věci dále jednal a vydal dne 21. 12. 1993 podle § 9 odst. 4 zákona o půdě již shora citované rozhodnutí, jímž určil, že pozemky parcela č. 268/1 a 269/1, k.ú. K., se navrhovateli nevydávají. Za rozhodující považoval uvedený úřad to, že v daném případě k přechodu předmětných pozemků na stát došlo na základě vládního , a proto je třeba na daný případ uplatnit speciální právní úpravu, kterou představuje Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel opět opravný prostředek, o kterém pak, jako odvolací orgán ( odst.

6 zákona o půdě), rozhodl bez jednání Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze k námitkám vzneseným navrhovatelem v jeho opravném prostředku uvedl, že se v prvé řadě zabýval otázkou vázanosti pozemkového úřadu právním názorem Ústředního pozemkového úřadu ministerstva zemědělství, vysloveným v jeho zrušujícím rozhodnutí, a to se závěrem, že vázanost orgánů nižšího stupně právním názorem orgánu vyššího stupně, vysloveném v rozhodnutí o odvolání ve správním řízení, zakotvenou v ustanovení , o správním řízení, nelze chápat jako vázanost ničím neomezenou, vztahující se ke všem právním názorům vysloveným v rozhodnutí vyššího správního orgánu, jako orgánu odvolacího. Je

třeba přihlédnout i k tomu, v jakých otázkách je odvolací orgán oprávněn závazný právní názor zaujímat, tedy k tomu, že závazný je pouze právní názor, který má přímý vztah k výroku napadeného rozhodnutí, jehož přezkoumání je v pravomoci tohoto odvolacího orgánu. Při posuzování věci samé, tj. restitučního nároku navrhovatele, dospěl pak soud k závěru, že ke zmírnění následků majetkových křivd, způsobených fyzickým i soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva podle vládního , byl vydán , který stanovil

bližší podmínky, za kterých lze takový nárok uplatňovat s tím, že uvedený zákon platí na zmírnění těchto majetkových křivd bez výjimky, ať již šlo o věci movité či nemovité, resp. zemědělské či nezemědělské. Jako důvod pro vydání zde postačilo již to, že k odnětí došlo podle vládního , aniž by k tomu muselo přistoupit zjišťování dalších okolností. dopadl tedy i na nemovitosti, které měly charakter zemědělského majetku, neboť v žádném ustanovení ze své působnosti zemědělský majetek nevylučuje (na rozdíl od ,

který v § 1 odst. 4 výslovně stanoví, že jej nelze použít na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy). Uvedl dále, že vzhledem k tomu, že restituce majetku je nutno považovat za opatření, která lze uskutečnit pouze na základě zákonů, které restituci upravují a za podmínek v nich uvedených, je nutno, aby restituční nároky byly uplatňovány podle toho zákona, který na ně dopadá. Bylo by v rozporu s požadavkem právní jistoty, aby tentýž nárok mohl být přiznán podle dvou (nebo i více) restitučních zákonů, které se liší v podmínkách a okolnostech, neboť by to ve

svých důsledcích mohlo vést k souběhu nároků různých oprávněných osob (podle různých zákonů) nebo k novému rozhodování o vydání věci, na jejíž vydání již podle příslušných ustanovení zákona zanikl nárok. Soud se tedy ztotožnil ve věci samé s právním názorem vysloveným pozemkovým úřadem v jeho rozhodnutí vydaném podle zákona o půdě, že nárok, který měl a mohl být uplatňován podle , v platném znění, již nelze uplatňovat podle zákona o půdě, a to bez ohledu na to, zda jde či nejde o majetek zemědělský nebo zda jeho odnětí podle vládního bylo v rozporu s tehdejšími předpisy.

Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze směřuje ústavní stížnost navrhovatele, v jejíchž důvodech navrhovatel napadenému rozsudku, jakož i rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, jehož zrušení dodatečně u jednání Ústavního soudu rovněž navrhl, vytýká, že nevyhověly jeho restitučnímu nároku, uplatněnému podle zákona o půdě, navzdory tomu, že předmětné pozemky měly v době odnětí čs. státem charakter zemědělských pozemků, na kterých byla provozována zemědělská výroba, dále to, že pozemkový úřad rozhodl v rozporu s právním stanoviskem vysloveným Ministerstvem zemědělství, ústředním pozemkovým úřadem, čímž porušil , přitom ani v případě správnosti názoru, dle kterého by se měl nárok navrhovatele řídit , nemělo být rozhodnutí pozemkového úřadu soudem potvrzeno, neboť v takovém případě nebyl Magistrát hlavního města Prahy - pozemkový úřad, k rozhodování o nároku navrhovatele věcně příslušný. Navrhovatel dále zdůrazňuje, že předmětem jeho restitučního nároku byly pozemky parcela č. 268/1 - role a 269/1 - role a jednalo se tudíž o pozemky zemědělského charakteru, na nichž byla v době odnětí čs. státem provozována zemědělská výroba, takže zcela splňovaly podmínky zákona o půdě, spadaly do výlučné působnosti tohoto zákona, který má ve vztahu k zemědělskému majetku,

uvedenému v citovaném ustanovení, charakter lex specialis vůči ostatním restitučním zákonům i , tudíž i k Dále navrhovatel poukazuje na to, že v případě předmětných pozemků nebyl dán právní důvod k jejich odnětí podle vládního , s ohledem na to, že oba pozemky v době jejich odnětí obhospodařovalo a užívalo Z., podnik hlavního města Prahy, obdělávání půdy bylo tedy zajištěno ve smyslu vládního , a k odnětí tudíž došlo v rozporu s ustanovením vládního

Sb., nehledě k tomu, že nebyl splněn ani předpoklad vzniku nájemního vztahu před 25. 3. 1959 (§ 2 odst. 1 citovaného vládního nařízení), neboť smlouva o nájmu předmětných pozemků byla uzavřena v případě pozemku parcela č. 269/1 mezi navrhovatelem a Z. dne 6. 4. 1959 a v případě druhého pozemku - parcela č. 268/1 - mezi týmž podnikem a E. J. a navrhovatelem dne 15. 4. 1959. Navíc k odnětí pozemků došlo, aniž bylo rozhodnuto o náhradě za ně (§ 4 odst. 3 citovaného vládního nařízení). V odůvodnění ústavní stížnosti pak navrhovatel dále dovozuje, že s ohledem na uvedené důvody přicházejí v daném případě v úvahu restituční tituly uvedené v ustanoveních § 6 odst. 1 písm. p), r), o) zákona o půdě a pokud tedy Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy a Městský soud v Praze jeho restitučnímu nároku nevyhověly, bylo mu postupem uvedených orgánů odňato právo domoci se navrácení jeho vlastnictví k předmětným pozemkům, čímž došlo k porušení d. V doplňujícím podání ze dne 5. 9. 1994 pak navrhovatel napadenému rozsudku vytýká, že se nezabýval vztahem vládního k vládnímu , poukazuje na nejednotnost rozhodování soudů v obdobných věcech, což zároveň doložil předložením tří rozhodnutí soudů (Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. a , a Městského soudu v Praze, sp. zn. ), v nichž soudy zaujaly opačný právní názor než ten, který vyslovil soud v rozhodnutí napadeném ústavní stížností a v této souvislosti pak navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud učinil potřebná opatření k nastolení právní jistoty formou jednoznačného stanoviska k této otázce včetně zevrubného výkladu v rámci nálezu, učiněného v této věci a publikovaného ve Sbírce zákonů ČR. Současně také předložil stanovisko Ministerstva zemědělství, vodního a lesního hospodářství ČSSR, publikované ve Věstníku MZVLH č. 5/1964, ze dne 27. 1. 1964, označeného jako výklad vládního

Sb. ve vztahu k vládnímu , o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, ze kterého plyne, že tímto výkladem reagoval uvedený orgán na tehdejší praxi finančních odborů národních výborů, která vycházela z názoru, že zemědělský majetek lze převést do ocialistického vlastnictví podle vládního v případech, kdy platnost opatření provedených podle vládního a podle dříve platného zákona č. 55/1947 Sb. skončila před 25. 3. 1959, avšak zemědělský majetek zůstal i nadále v užívání organizace

socialistického sektoru. Uvedená otázka byla projednávána tehdejší generální prokuraturou za účasti resortu MZVLH a ministerstva financí, přičemž za správný byl uznán výklad, že ve zmíněných případech na věci užívané na základě vládního nelze použít vládního Konečně pak navrhovatel ve svém posledním podání poukázal na to, že v průběhu správního řízení, vedeného Pozemkovým úřadem Magistrátu hlavního města Prahy, došlo opakovaně k porušení tím, že nebyly dodrženy zákonem stanovené lhůty k projednání,

přičemž o důvodech jejich nedodržení nebyl informován a dále pak na to, že při projednávání věci před soudem mu nebylo umožněno slyšení, neboť k jednání nebyl přizván ani on, ani jeho právní zástupce. Protože soud v jeho případě rozhodoval odlišně než jiné soudy ve stejných případech, omnívá se, že jednání nemělo proběhnout bez jeho přítomnosti a bez přítomnosti právního zástupce, i když to f umožňuje a na základě uvedených důvodů má za to, že při projednávání případu došlo i k porušení d

a čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv.

Ze spisu Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, jakož i ze spisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, sp. zn. 24897/94, pak dále Ústavní soud zjistil, že navrhovatel nárok na vydání předmětných pozemků, resp. žádost o peněžitou náhradu za ně, uplatnil v zákonné lhůtě i podle u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, podáním ze dne 8. 10. 1991 však požádal o pozastavení řízení ve věci poskytnutí peněžní náhrady za odňaté pozemky podle , a to s ohledem na uplatnění

restitučního nároku na náhradní pozemky podle zákona o půdě. O jeho nároku, uplatněném podle , zatím nebylo rozhodnuto.

Účastník řízení Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že je toho názoru, že bylo-li možné se domáhat restituce majetku podle restitučního předpisu, který speciálně dopadal na určitý způsob pozbytí majetku ( a tímto předpisem byl , který se podle výslovného znění vztahoval na majetkové křivdy způsobené odnětím vlastnického práva podle vládního ), nelze se restituce domáhat podle jiného právní předpisu - v tomto případě podle zákona o půdě. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění svého rozsudku, a to i pokud jde o otázku vázanosti pozemkového úřadu rozhodnutím nadřízeného správního orgánu. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, s nímž Ústavní soud jednal jako s vedlejším účastníkem, s ohledem na to, že v řízení před Městským soudem v Praze měl tento úřad postavení účastníka řízení ( ), navrhl rovněž zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník řízení SBD P. se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil. Zbývající účastníci předchozích řízení se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení ve smyslu ustanovení vzdali.

Poté, co Ústavní soud neshledal důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti ( ), bylo jeho úkolem zjistit, zda napadeným rozsudkem nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod navrhovatele. Navrhovatel sám mimo jiné namítl porušení d, zařazeného v hlavě páté, upravující právo na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud se proto věcí zabýval nejprve z hlediska dodržení práva na soudní ochranu.

Podle d se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu. Podle odst. 2 tohoto článku, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle d.

Podle d má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Městský soud v Praze, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, vycházel ze závěru, že v dané věci šlo jen o posouzení právní otázky, a proto o opravném prostředku navrhovatele rozhodl bez jednání s odvoláním na ustanovení f . Toto zákonné ustanovení prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti soudního jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti, a proto je třeba, právě z tohoto důvodu, podmínky pro jeho použití vykládat přísně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudy jde, pokud jde o soudní řízení, o řízení jednostupňové. Přistoupit k jeho použití lze proto pouze v případech, že jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené. Podle názoru Ústavního soudu nestačí k aplikaci uvedeného ustanovení sama skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, neboť musí být splněna především také základní podmínka v uvedeném ustanovení uvedená, a to, že jde o případ jednoduchý. Za takový případ však posuzovanou věc považovat nelze, s přihlédnutím k tomu, že v dané věci šlo v podstatě o posouzení hranic věcné působnosti mezi a zákonem o půdě

v případech, kdy v minulosti došlo uplatněním vládního ke ztrátě zemědělského majetku, nehledě již k navrhovatelem doložené nejednotnosti soudní praxe v obdobných případech. Je proto třeba přisvědčit názoru navrhovatele, že v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení f , a proto postupem soudu, který vydal své rozhodnutí bez jednání, došlo k porušení d. Již z tohoto důvodu navrhovateli nebyla poskytnuta dostatečná ochrana jeho právům.

Skutečnost, že navrhovatel, jak plyne ze spisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, uplatnil restituční nárok jak podle , tak i později podle zákona o půdě, nelze vykládat k jeho tíži. Naopak tento jeho postup ve spojení s navrhovatelem doloženou rozdílnou aplikační praxí obecných soudů v obdobných případech v tak zásadní otázce jako je určení hranic mezi věcnou působností dvou restitučních zákonů, majících za cíl zmírnit majetkové křivdy způsobené v minulosti, signalizuje nedostatečné naplňování principu právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Bylo proto třeba, aby se Ústavní soud - právě pro posouzení eventuálního porušení práva na soudní ochranu - sám obecně (aniž by však posuzoval otázku, zda v daném případě byl majetek, který je předmětem restitučního řízení, v době ztráty vlastnictví v roce 1960 skutečně v užívání socialistické organizace na základě právního poměru vzniklého podle vládního a dobu vzniku takového právního poměru, když důkazy v tomto směru navrhovatelem předložené zatím v předchozím soudním řízení hodnoceny nebyly) posouzením hranic věcné působnosti mezi oběma uvedenými restitučními zákony, tj. a zákonem o půdě v případech, kdy v minulosti došlo ke ztrátě zemědělského majetku uplatněním vládního , zabýval. Bylo tedy třeba posoudit, zda ztráta zemědělského majetku na základě v minulosti uplatněného režimu vládního představuje absolutní vyloučení nápravy těchto majetkových křivd z věcné působnosti zákona o půdě, či nikoliv.

Z obsahu , který upravuje předmět úpravy tohoto zákona, lze dovodit, že se vztahuje mimo jiné na následky majetkových křivd způsobených fyzickým a soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem podle vládního

Z vlastního vládního však vyplývá, že se vztahovalo na věci, které byly ve vlastnictví fyzických osob a byly zcela nebo převážně užívány organizacemi socialistického sektoru k plnění jejich úkolů, a to na základě nájemního nebo jiného právního vztahu, vzniklého před účinností tohoto vládního nařízení ( ). Podle se toto vládní nařízení nevztahovalo na věci užívané na základě právních poměrů vzniklých podle vládního , o některých opatřeních k zajištění zemědělské výroby, a na věci užívané jednotnými zemědělskými družstvy na základě právních poměrů, vzniklých podle předpisů upravujících vztahy mezi těmito družstvy a jejich členy. Proto u případů zemědělského majetku, kdy byl režim tohoto vládního nařízení uplatněn, ač to bylo podle jeho vyloučeno, nelze podle názoru Ústavního soudu vyloučit postup podle zákona o půdě. Nasvědčuje tomu ostatně i znění ustanovení b uvedeného zákona, z něhož lze dovodit, že zákonodárce sám předpokládal, že v režimu tohoto zákona bude řešena i náprava těch křivd, k nimž v minulosti u zemědělského majetku došlo za použití vládního

Ústavní soud se tedy v zásadě ztotožňuje s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci, sp. zn. , ze dne 28. 5. 1993, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech správních pod č. 35, Správní právo č. 3/94, podle něhož "ze skutečnosti, že nemovitosti přešly na stát podle vládního nelze ještě dovodit, že jejich vrácení je možné toliko postupem vyplývajícím ze a že je vyloučeno použití zákona o půdě."

Jiný výklad by totiž, podle názoru Ústavního soudu, s ohledem na odlišné řešení právních nároků plynoucích z majetkových křivd oběma zmíněnými restitučními zákony, kdy podle je možno za pozemky, které nelze vydat, poskytnout pouze finanční náhradu, na rozdíl od výhodnějšího řešení přijatého zákonem o půdě, podle něhož je možno poskytnout i náhradní pozemky, v podstatě vedl k znevýhodnění těch původních vlastníků zemědělské půdy, u nichž k odnětí vlastnického práva, ač se tak stát nemělo, došlo za použití vládního

- v rozporu s tímto předpisem a ve svých důsledcích by tedy vedl ve zmíněných případech svým způsobem k "znásobení" v minulosti spáchané křivdy. Ústavní soud tedy zastává názor, že v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na vládní , ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, byť v jeho ustanovení není výslovně vládní

uvedeno. V této souvislosti je třeba také poukázat na to, že zákon o půdě, který byl vydán jako poslední z řady restitučních předpisů, neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění křivd, jež jsou předmětem úpravy zvláštního zákona (tak jak to učinil zákonodárce v ustanovení , v platném znění). S ohledem na uvedené důvody je proto třeba, právě s přihlédnutím k principu právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, jakož i k povinnosti obecných soudů ve smyslu d a y ČR, stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, přisvědčit navrhovateli v tom, že dosavadním způsobem v řízeních, jejichž výsledkem je rozsudek napadený ústavní stížností, nebyla jeho právům poskytnuta dostatečná ochrana. Z uvedených důvodů bylo proto ústavní stížnosti navrhovatele vyhověno a rozsudek Městského soudu v Praze zrušen ( ). V závěru jednání před Ústavním soudem vznesenému návrhu na zrušení rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hlavního města Prahy vyhověno nebylo, s ohledem na to,

že tento orgán měl po celou dobu řízení před Ústavním soudem postavení vedlejšího účastníka. Pro úplnost je třeba dodat, že nelze přisvědčit názoru navrhovatele, že Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy porušil ustanovení , když v tomto směru, pokud jde o otázku vázanosti pozemkového úřadu právním názorem, vysloveným v rozhodnutí nadřízeného správního orgánu, Ústavní soud sdílí závěry Městského soudu v Praze, uvedené v jeho rozhodnutí. I když pak tento úřad nedodržel lhůty uvedené v ustanovení ,

nešlo v daném případě o průtahy takového rozsahu, že by z nich bylo možno dovodit zásah do práv chráněných y. Konečně pak k navrhovatelem tvrzenému porušení y je třeba odkázat na názor Ústavního soudu, vyslovený v nálezu, publikovaném pod č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek I, podle kterého uvedeným článkem y je chráněno zpravidla vlastnictví již existující, nikoliv tedy tvrzený nárok na ně.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.

V Brně dne 15. května 1995