Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 134/2026

-1523

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň: a) A. P., b) R. H. a c) E. V., všechny zastoupeny JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech I, Vídeňská 181, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, za vedlejší účasti na straně žalované: 1) A. B., 2) F. N., 3) E. M., 4) I. S. a 5) obec Prášily, identifikační číslo osoby 433 13 957, se sídlem v Prášilech 110, zastoupená Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Strašnice, Krátká 1148/32, o převodu pozemků oprávněným osobám, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovoláních žalované a obce Prášily proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2025, č. j. -1439, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2025, č. j. -1447, t a k t o :

O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem ze dne 13. 1. 2025, č. j. -1374, Okresní soud v Klatovech (soud prvního stupně) nahradil projev vůle žalované coby převádějící uzavřít s žalobkyněmi, oprávněnými osobami, smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY (vyčleněného z pozemku parc. č. XY tam označeným geometrickým plánem), parc. č. XY (vyčleněného z pozemku parc. č. XY tam označeným geometrickým plánem) a parc. č. XY (vyčleněného z pozemku parc. č. XY tam označeným geometrickým plánem) v katastrálním území XY, k uspokojení restitučního nároku žalobkyň v částce 49 569 Kč konstituovaného rozhodnutími Pozemkového úřadu v Klatovech ze dne 2. 11. 1995, č. j. PÚ 5604/92 A, a č. j. , při současném uložení povinnosti žalobkyním zaplatit na vyrovnání bezdůvodného obohacení „za současného zohlednění inflace“ částku celkem 28 659,40 Kč (výrok I); v části o převodu dalších označených pozemků v katastrálním území XY žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).

2. K odvolání žalované a obce Prášily (vedlejší účastnice na straně žalované) Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2025, č. j. -1439, rozsudek soudu prvního stupně vyjma nedotčeného výroku II potvrdil (výrok I, ve znění označeného opravného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).

3. Věcně bylo soudy rozhodováno o žalobkyněmi uplatněném nároku na převod jiných (náhradních) zemědělských pozemků podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

4. Odvolací soud vzal za správné soudem prvního stupně učiněné závěry, že žalobkyně coby oprávněné osoby ( ) jsou nositelkami restitučního nároku na vydání jiných (náhradních) zemědělských pozemků, na podkladě označených rozhodnutí pozemkových úřadů konstatujících nemožnost vydat původní pozemky pro zákonem stanovené překážky, a že jejich nárok nebyl dosud plně uspokojen v důsledku liknavosti a svévole žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky). Konstatoval tedy, že žalobkyně mají právo uspokojit svůj nárok na podkladě podané žaloby převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky ( ). Odvolací soud rovněž bezvýhradně aproboval soudem prvního stupně přijaté závěry, že žalobkyním v tomto řízení přiřknuté pozemky (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) jsou převoditelné na jiné osoby a vhodné k náhradní naturální restituci. Převodu pozemků podle odvolacího soudu nebrání ani žalovanou akcentované ustanovení , jelikož v případě žalobkyním přiřknutých pozemků nejde o pozemky zemědělské, ba ani žádné ustanovení , o ochraně přírody a krajiny (dále jen „“). Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku, že vydání některých pozemků brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ( ), se zřetelem na odlišný předmět řízení (jde-li o nově vzniklé pozemky parc. č. XY a prac. č. XY, oddělené z původních pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY označeným geometrickým plánem). Cena žalobkyním přiřknutých náhradních pozemků převýšila jejich restituční nárok (nominálně) o částku 2 865,94 Kč, a proto byla žalobkyním uložena povinnost zaplatit žalované takto vzniklé bezdůvodné obohacení (v důsledku přečerpání restitučního nároku, při zohlednění kumulované inflace), jehož výši soud určil volnou úvahou (podle ).

5. Rozsudek odvolacího soudu napadly samostatnými dovoláními žalovaná a obec Prášily (vedlejší účastnice na straně žalované).

6. Žalovaná (dále také jako „dovolatelka“) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „“) v tom, že se odvolací soud v jím řešených, dále vytčených otázkách odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Co do důvodu dovolání, za nějž označuje nesprávné právní posouzení věci ( ), se dovolatelka vymezuje vůči odvolacím soudem přijaté konkluzi o liknavosti a svévoli při uspokojování restitučního nároku žalobkyň, namítajíc, že tento závěr odvolací soud učinil toliko s odkazem na dobu, po kterou nebyl restituční nárok oprávněných osob uspokojen a že oprávněným osobám nebránilo nic v tom, aby své restituční nároky uspokojily účastí ve veřejných nabídkách, které dle mínění žalované měly dostatečné parametry. Odvolacímu soudu dovolatelka dále vytýká, že nesprávně posoudil i otázku, jsou-li žalobkyním přiřknuté pozemky vhodné k uspokojení uplatňovaného restitučního nároku, kdy jako náhradní nelze z vlastnictví státu převést pozemky, které se nacházejí na území národního parku. U některých pozemků coby překážku převoditelnosti dovolatelka zmiňuje i jejich malou výměru, potažmo nevhodnost k zemědělskému obhospodařování či jejich funkční souvislost s nemovitostmi třetích osob. Navzdory tomu, že z původně nárokovaných pozemků byly geometrickými plány odděleny jejich části, došlo v přítomné věci k přečerpání restitučního nároku, kdy dovolatelka současně kritizuje i způsob (volnou úvahu), jakým soudy určily výši takto vzniklého bezdůvodného obohacení. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že se žaloba zamítá, případně aby byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, o němž Nejvyšší soud (samostatně) rozhodl usnesením ze dne 27. 1. 2026, č. j. -1498.

8. Obec Prášily (vedlejší účastník na straně žalované) v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími námitkami a že jím vydané rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Za nesprávné (jsoucí v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu) shledává konkluze odvolacího soudu o rozdílném předmětu řízení (potažmo absenci překážky věci pravomocně rozhodnuté), kritizuje postup soudů vedoucí k přečerpání restitučního nároku oprávněných osob, k němuž může dojít jen ve výjimečných případech, a oprávněným osobám přiřknuté pozemky považuje za nevhodné. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně ve vyjádření k oběma podaným dovoláním uvedly, že považují rozsudek odvolacího soudu za správný. Navrhují proto odmítnutí obou dovolání, považujíce dovolání žalované za nepřípustné a dovolání vedlejší účastnice za podané neoprávněnou osobou.

10. Pro dovolací řízení je rozhodný v aktuálním znění.

11. Dovolání vedlejšího účastníka na straně žalované (obce Prášily) Nejvyšší soud odmítl jako podané osobou, jež k němu není oprávněna (srov. , ).

12. Podle je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) účastník řízení. Pravidlo uvedené v , že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení; na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení nedopadá. Možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně upravuje a legitimaci k podání žaloby na obnovu řízení nebo žaloby pro zmatečnost řeší ; o oprávnění podat dovolání zákon mlčí. Z tohoto soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. , publikované pod č. 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. , usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. ) i právní teorie (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.1908) dovozuje, že k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastník legitimován není.

13. K dovolání vedlejšího účastníka tak dovolací soud přihlédl jako k vyjádření vedlejšího účastníka k rozsudku odvolacího soudu, jejž dovoláním současně napadla i žalovaná.

14. Po zjištění, že dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě ( ) a k němu oprávněnou osobou – státem coby účastníkem řízení, za který jedná osoba s právnickým vzděláním (, písm. b/ ), a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.

15. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

16. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v

17. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Ani při benevolentnějším přístupu k dovolání co do jeho náležitostí (jde-li o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání; k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu dovolatelkou kladená otázka vztahující se k posouzení, zda jsou žalobkyně nadány právem domáhat se žalobou uspokojení nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku ( ). Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a nejsou důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky.

19. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), reflektující i rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejm. nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. ), vyplývá, že oprávněná osoba, jíž podle , vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. ), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt řádně neplní svou povinnost tak, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé či dokonce svévolné.

20. K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku pozemků lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit pouze tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, kdy se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. ). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými osobami, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt.

21. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (státu coby dlužníka) je pak především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a s nimiž je pak úzce provázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby stižen některým ze shora uvedených defektů (liknavost, libovůle, svévole či diskriminace). Učiněný hodnotící závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, kdy by úvaha soudů nižších stupňů byla nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle věty první ; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Závěrům shora odkazované judikatury se rozhodnutí odvolacího sodu nepříčí a úvaha odvolacího soudu, že za neuspokojením restitučního nároku žalobkyň stojí liknavost žalované (a jejího předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nepřiměřená není. Přitom tu lze odkázat již na rozsudek ze dne 1. 9. 2010, č. j. -214, vydaný Nejvyšším soudem v přítomné věci, tedy v něm uvedené důvody a zvažované relevantní okolnosti, na nichž se nic nezměnilo a které již tehdy vedly dovolací soud k tomuto závěru, jenž nyní reflektovaly i soudy nižších stupňů (jsouce jím vázány i ve smyslu ), tedy že si žalovaná (její předchůdce) v případě žalobkyněmi uplatňovaného nároku počínala liknavě ba až svévolně. A to nejenom s ohledem na dobu, po kterou zůstává nárok stále neuspokojen, ale i vzhledem k okolnostem o zařazování pozemků do veřejné nabídky (potažmo jde-li o její kvantitativní a kvalitativní parametry), pro které – i ve světle odkazované judikatury – nelze nároku oprávněných osob odepřít soudní ochranu. Ze skutkových zjištění se přitom současně podává, že žalobkyně i jejich právní předchůdci byli přiměřeně aktivní, s žalovanou jednali o poskytnutí náhradních pozemků a již v roce 2005 se ucházeli o převod pozemků z veřejné nabídky, zahrnující pozemky v katastrálním území Srní, kdy jejich přihláška (vyjma žalobkyně b/) nebyla ani řádně zaevidována, pročež i tyto skutečnosti v souhrnu s dalšími okolnostmi vedly k tomu, že jejich nárok doposud nedošel svého plného uspokojení.

23. Za popsané situace dovolací soud setrvává na svých již dříve vyslovených závěrech, že žalobkyním nelze odepřít, aby se svých nároků domáhaly cestou žaloby o vydání konkrétních pozemků, a to i pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky pozemkového úřadu (k tomu viz zejm. konkluze uvedené ve shora odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy neshledávaje ani důvody k jinému posouzení této již vyřešené otázky.

24. Naproti tomu přípustné podle je dovolání pro řešení dovolatelkou současně vytčené otázky, lze-li za vhodný k náhradní naturální restituci (a takto převoditelný do vlastnictví oprávněných osob) považovat i pozemek nacházející se na území národního parku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).

25. Po přezkoumání napadené části rozsudku (týkající se žalobkyním přiřknutých náhradních pozemků blíže specifikovaných ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně; v textu dále také jako „předmětné pozemky“) ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věta první ) a v hranicích otázky vymezené dovoláním, pro niž bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

27. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle věta první ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

28. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že jako náhradní lze oprávněné osobě podle vydat toliko pozemky k danému účelu vhodné. Vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky (ve vlastnictví státu, v příslušnosti hospodaření Státního pozemkového úřadu; ) , jež – nebýt liknavého či svévolného postupu žalované (a jejího předchůdce, Pozemkového fondu České republiky) – byly by zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. ).

29. Při posouzení, zda je požadovaný pozemek vhodný k náhradní naturální restituci, je nutno zkoumat, mimo jiné, zdali jeho převodu nebrání zákonné překážky (výluky z restituce uvedené kupř. již v ustanovení , či překážky převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu na jiné osoby, uvedené v či v ustanoveních jiných obecně závazných předpisů) a neuplatnila k němu třetí osoba právo na převod podle zvláštního právního předpisu (k tomu srov. , jež zahrnutí takto dotčených pozemků do veřejné nabídky pozemkového úřadu nepřipouští).

30. Při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmů oprávněných osob na náhradní uspokojení restitučního nároku jest pak vždy též hodnotit, zdali restituční nárok – v případě kolize se zájmem na zachování veřejného vlastnictví – nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ).

31. Co do překážek převoditelnosti pozemků dovolatelka v prvé řadě namítá, že předmětné pozemky jsou situovány na území Národního parku Šumava. Uplatněnou argumentaci nepovažoval odvolací soud (ani soud prvního stupně) za relevantní s tím, že předmětné pozemky nepatří do kategorie zemědělských pozemků (srov. ), na které – jde-li o pozemky nacházející se na území tam uvedených kategorií zvláště chráněných území, včetně národních parků – se vztahuje zákaz převodu podle K tomu odvolací soud přitakal i námitce žalobkyň, že současně poukazované ustanovení v době jeho rozhodování již bylo „zrušeno“.

32. K vývoji této právní úpravy, týkající se zákazů či omezení zcizitelnosti pozemků ve vlastnictví státu ve zvláště chráněných územích, včetně národních parků, lze uvést následující.

33. Změna , provedená , s účinností od 1. 6. 2017 přinesla mimo jiné i rozšíření zákazu zcizení na všechny pozemky ve vlastnictví státu na území národních parků (viz ; k jeho dopadu na převoditelnost pozemků v systému náhradních restitucí přiměřeně srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. ). , kterým se mění , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (jenž vstoupil v účinnost k 1. 3. 2025), byl krom jiných předpisů novelizován právě i (viz část třetí ), kdy došlo i na zrušení jeho některých ustanovení týkajících se zcizování pozemků a staveb ve vlastnictví státu ve zvláště chráněných územích, včetně zmiňovaného ustanovení , ovšem za jejich současného nahrazení novou úpravou souhrnně obsaženou v ustanovení , která – jak plyne i z důvodové zprávy k této zákonné předloze – navazuje na dosavadní úpravu. Podle (ve znění účinném od 1. 3. 2025) „pozemky ve vlastnictví státu nacházející se na území národních parků, národních přírodních rezervací a národních přírodních památek nelze prodat, darovat ani jinak úplatně nebo bezúplatně převést na jinou osobu. Právní jednání učiněná v rozporu s tím jsou neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“

34. Na území národních parků, národních přírodních rezervací a národních přírodních památek tak nadále platí – až na zákonem stanovené výjimky a při souhlasném stanovisku Ministerstva životního prostředí (srov. a 3 ) – zákaz zcizování pozemků ve vlastnictví státu, tj. převodu vlastnického práva státu na jinou osobu (ať již prodejem, darováním nebo jiným úplatným či bezúplatným převodem), kdy novela č. výslovně stanovila, že by šlo o absolutně neplatnou smlouvu. Účelem zákazů či omezení zcizitelnosti pozemků ve vlastnictví státu ve zvláště chráněných územích (jak plyne i z odborné literatury; k tomu srov. i komentář k , in Jelínková, J.: Zákon o ochraně přírody a krajiny. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2025, dostupný v systému ASPI) vychází z předpokladu, že státní vlastnictví je pro respektování intenzivních zájmů ochrany přírody v těchto územích nejvhodnější a je vnímáno i jako pojistka proti snahám o zástavbu a jiné komerční využití.

35. Z již dříve rekapitulované judikatury přitom vyplývá, že i překážky převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu stanovené jinými právními předpisy nežli , mohou – z důvodu převažujícího veřejného zájmu – vylučovat zařazení takového pozemku do veřejné nabídky náhradních pozemků (ve smyslu ), že takový pozemek v zásadě není vhodný k uspokojení nároku oprávněné osoby a nelze jej oprávněné osobě převést ani na základě jí podané žaloby v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované. (Nárok oprávněné osoby lze uspokojit vydáním jiného vhodného pozemku; nejde zde o restituci původní).

36. Právní posouzení odvolacího soudu ústící v konkluzi, že po novelizaci – provedené s účinností od 1. 3. 2025 – již není právního předpisu, který by reguloval (zakazoval či omezoval) převod pozemků z vlastnictví státu nacházejících se na území národních parků, tedy správné není a dosažený závěr, že žalobkyněmi nárokové pozemky byly by zařaditelné do veřejné nabídky náhradních pozemků ( ), potažmo převoditelné do vlastnictví žalobkyň na základě jimi podané žaloby – bez toho, aniž by soud zhodnotil, není-li v případě některého z těchto pozemků dána výjimka ze zákazu převoditelnosti – je přinejmenším předčasný.

37. Je-li posouzení odvolacího soudu nesprávné již co do řešení shora naznačené – esenciální – otázky převoditelnosti předmětných pozemků z vlastnictví státu nacházejících na území národních parků, jsou bezpředmětné další v dovolání uplatněné námitky, jimiž dovolateka argumentuje vůči závěru o vhodnosti žalobkyněmi požadovaných pozemků (zejm. co do jejich zastavěnosti, resp. funkčního vztahu k jiným nemovitostem), jakož i námitky týkající se „přečerpání“ restitučního nároku, jimiž se proto dovolací soud pro zjevnou nadbytečnost již ani nezabýval.

38. V případě přípustného dovolání pak dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. , věta druhá, ). Takové vady se z obsahu spisu nepodávají a dovolací soud nesdílí ani námitky, že projednání a rozhodnutí této věci – jde-li o dovolatelkou specifikované pozemky – brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Ta by mohla by být dána toliko v případě totožnosti osob i předmětu řízení (srov. a k němu se vážící judikaturu dovolacího soudu reprezentovanou např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. , nebo i usneseními Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. , ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. , ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. ), zatímco ze soudy učiněných zjištění vyplývá, že v přítomném řízení žalobkyně nárokují jiné pozemky nežli ty, jež byly předmětem předchozího řízení (jde-li o zmiňované pozemky parc. č. XY a XY, oddělené označeným geometrických plánem z původních pozemků parc. č. XY a XY v k. ú. XY).

39. Protože ovšem rozsudek odvolacího soudu z důvodu výše vyložených – jde-li otázku převoditelnosti předmětných pozemků z vlastnictví státu – správný není, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil, včetně akcesorických výroků o nákladech odvolacího řízení (srov. ). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu – výroku I, včetně výroků III až V jako rozhodnutí na zrušeném výroku závislých – i toto rozhodnutí, a v naznačeném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. ).

40. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení a ).

41. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (, věta druhá, ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 4. 2026

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu