Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1214/2016

28 Cdo 1214/2016

U S N E S E N Í

G. K.

P. H.

, IČ 486 54 990, sídlem v Polepech 188, zastoupenému Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/38,

o 297.402,44 Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. února 2015, č. j. -68, ve znění opravného usnesení ze dne 22. dubna 2015, č. j. -106, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen zaplatit

žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Tomáše Výborčíka.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 13. 8. 2014, č. j. -19, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 297.402,44 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Učinil tak poté, co se žalovaný k žalobě ani přes výzvu soudu ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), nevyjádřil. Maje za to, že žalovaný nárok uplatňovaný proti němu uznává (srovnej ve spojení s ), povinoval ho vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, spočívající v obnosu, jejž mu uhradila na základě později zrušeného rozhodčího nálezu. O následcích nesplnění výzvy byl žalovaný okresním soudem v usnesení ze dne 10. 6. 2014, č. j. -14, poučen, pročež nic nebránilo vydání rozsudku pro uznání.

K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. -68, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2015, č. j. -106, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud zjistil, že v řízení byly splněny předpoklady uvedené v ve spojení s , pročež shledal postup soudu prvního stupně korektním. Za důvodnou pak nepovažoval odvolatelovu námitku překážky věci pravomocně rozsouzené či věci zahájené, neboť souzený případ se oproti rozhodčímu řízení vedenému pod sp. zn. Rc 69/2009 liší svým předmětem. Nadto bylo zmiňované rozhodčí řízení, po zrušení rozhodčího nálezu Krajským soudem v Praze, pro zpětvzetí žaloby usnesením zastaveno, pročež nelze v tomto směru uvažovat o rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud rovněž odmítl argumenty žalovaného stran věcné nepříslušnosti okresního soudu rozhodovat spor v prvním stupni, neboť pro určení věcně příslušného soudu je podstatný stav (i právní), který tu byl v době zahájení řízení. S odkazem na v rozhodném znění proto konstatoval, že věcně příslušným byl v dané situaci právě okresní soud.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu pro nesoulad napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Domnívá se totiž, že v daném případě nebyly splněny procesní podmínky řízení, konkrétně projednání bránila překážka probíhajícího řízení v téže věci a překážka věci rozsouzené. O nároku, jejž žalobkyně uplatňuje v nynějším řízení, bylo dle něho rozhodnuto již v rámci řízení rozhodčího, přičemž podotkl, že právní kvalifikace skutku, který je předmětem řízení, není významnou. Za nerozhodný rovněž považuje fakt, že zmiňované řízení bylo zastaveno, neboť i tak došlo k jeho skončení zakládajícímu překážku

rei iudicatae.

Situaci, v níž byla žaloba vzata zpět z důvodu uhrazení pohledávky současnou žalobkyní, a tato se nyní domáhá jejího vydání z titulu bezdůvodného obohacení, označuje za absurdní. Připomíná, že mezi účastníky byla vedena dvě rozhodčí řízení (pod sp. zn. a Rc 49/2009), přičemž druhé z nich bylo skončeno pravomocným rozhodčím nálezem. Soudí, že takto uplatněný nárok nelze pro shora uvedené překážky projednat, pročež mělo být řízení soudy nižších stupňů zastaveno. Vedle řečeného dále namítá, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, neboť nebyl řádně poučen ve smyslu o následcích nevyjádření se. Závěrem proto Nejvyššímu soudu navrhuje zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaného se negativně vyjádřila žalobkyně, jež navrhla, aby bylo pro nedůvodnost v něm uvedených námitek zamítnuto.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání však přípustné není.

Překážka

rei iudicatae

, jíž se žalovaný dovolává, je dána, mělo-li by být o téže v odlišném řízení již rozsouzené věci soudem rozhodnuto znovu ( ). Ve smyslu uvedeného se o stejnou věc jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (k tomu blíže srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. ). V odkazovaném případě žalobce (nynější žalovaný) v rámci rozhodčích řízení po druhé straně (právním předchůdci současné žalobkyně) žádal zaplacení náhrady škody a smluvní pokuty majících původ ve smlouvě o dílo, v nyní probíhajícím řízení oproti tomu žalobkyně nárokuje vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v částce, již uhradila na základě později zrušeného rozhodčího nálezu vydaného v naznačeném řízení. Je tudíž patrné, že se vůči žalovanému domáhá uložení jiné právní povinnosti na základě odlišné normy hmotného práva, pročež nemůže být dána totožnost předmětu řízení, a již z tohoto důvodu není namístě uvažovat o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté (k tomu srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. ). Nadto lze poukázat na ustálený názor dovolacího soudu (obdobně aplikovatelný také ve vztahu k rozhodčímu nálezu), dle nějž obecně platí, že usnesení soudu o zastavení řízení není (byť jde o rozhodnutí, jímž se řízení končí) rozhodnutím soudu ve věci samé, neboť se jím nerozhoduje o nároku uplatněném žalobou (o předmětu řízení), a nezakládá se jím proto ani překážka věci pravomocně rozhodnuté (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. , či ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. ). Vedle uvedeného se také jeví vhodným upozornit, že přijetím argumentace dovolatele by byla fakticky popírána možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním na základě později zrušeného vykonatelného rozhodnutí soudu, případně jiného orgánu, nespočíval-li právní důvod takového plnění v hmotném právu (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , či ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. ), protože by projednání takového nároku nutně bránila tvrzená překážka. S ohledem na shora řečené je zřejmé, že v daném případě nedošlo k odklonu od ustálené judikatorní praxe Nejvyššího soudu, neboť zde nemohla být založena překážka

rei iudicatae

ve smyslu Vzhledem k výše učiněnému závěru o odlišném předmětu soudního a rozhodčích řízení pak neobstojí ani námitky dovolatele ohledně překážky již zahájeného řízení ve smyslu Pokud jde o rozhodčí řízení vedené pod sp. zn. , postačí zmínit, že žalobkyně se od počátku domáhala plnění poskytnutého v souvislosti s rozhodčím řízením vedeným pod sp. zn. , argumentace dovolatele tak v tomto směru postrádá patřičnou relevanci.

Rovněž jeho výtky stran nesplnění podmínek k vydání rozsudku pro uznání nemohou přípustnost dovolání založit. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně zcela souladným s příslušnými ustanovením , neboť usnesení podle obsahovalo zcela určitou výzvu k vyjádření, jakož i srozumitelné poučení ve smyslu odstavce 5 citované normy. Nastala tedy fikce uznání nároku a přiléhavě byl vydán rozsudek pro uznání ( ve spojení s ). V řečeném postupu nelze spatřovat žalovaným tvrzený odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu pojednávající o podmínkách vydání rozsudku pro uznání shrnutých např. v jeho usnesení ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. . Za nepřípadný je pak možné označit i odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , jelikož v něm vyslovené názory se týkají poučení o přípustnosti mimořádných opravných prostředků. Právnímu posouzení odvolacího soudu přitom nelze ani v tomto směru ničeho vytknout, přičemž sám dovolatel své námitky proti řádnosti a úplnosti poučení patřičně neprovazuje s konkrétní otázkou výkladu procesního práva v souladu s

Dovolatel proto ve svém podání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je podle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , , , části věty před středníkem, a s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud vzhledem ke zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Dle a bodu 6 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH dle má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11.858 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 9. 2016JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu