Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3400/2020

28 Cdo 3400/2020-557

USNESENÍ

V. P.

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, IČO 01312774, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. července 2020, č. j. -472, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně

je povinna

nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění ( ) :

Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. -425, zamítl žalobu o nahrazení souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY na žalobkyni (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 7. 2020, č. j. -472, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Soudy nižších stupňů shodně vyšly ze zjištění, že žalobkyně je osobou oprávněnou podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále „ “), a že se coby právní nástupkyně domáhá vydání náhradních pozemků za část pozemku odňatého jeho původnímu vlastníkovi (parc. č. XY v k. ú. XY); dospěly však k závěru, že v době odnětí (ke dni 2. 2. 1965) předmětný pozemek nebyl určen k zastavění. Z toho dovodily, že nešlo o pozemek ocenitelný podle , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění (dále „ “), nýbrž podle (jako pastvina), a uzavřely, že žalobkyně již (ve veřejných nabídkách) byla se svým nárokem téměř uspokojena, pročež na vydání požadovaných náhradních pozemků nemá nárok.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předestřela otázku ocenění odňaté a posléze pro překážky ve smyslu zákona o půdě nevydané pozemkové části. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. , ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. , ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , a ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. , na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. , a na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. , a ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. . Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla dovolání odmítnout.

Dovolatelka je oprávněnou osobou k podání dovolání. Dovolání bylo podáno za splnění podmínek podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “, ve lhůtě podle a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti podle

Nejvyšší soud je však, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě (popř. jejímu právnímu předchůdci) odňat. Byl-li odňat zemědělský pozemek, má oprávněná osoba nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. ); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter, a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. Za pozemky určené k výstavbě je ovšem třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu ( ), byť byly v době převodu či přechodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, byly-li určeny ke stavbě, kupř. na základě v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. ). Nejvyšší soud přitom konstantně aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. , a rozhodnutí v něm uvedená); judikatura Nejvyššího soudu poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, nýbrž příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou – vždy s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci – k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. ).

Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nezpronevěřil, řešil-li otázku charakteru odňatého pozemku a tím i otázku výše restitučního nároku dovolatelky jako otázku předběžnou, vycházeje přitom z provedeného dokazování (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ). Otázka, zda měl odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či zemědělského, je přitom zásadně otázkou skutkovou, nikoli právní, jejímž prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání; dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jež zahrnuje i zhodnocení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti případu a nahlížejí-li na věc prostřednictvím relevantních kritérií (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. ).

Hodnotící závěry odvolacího soudu pak nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci, byly-li (i při zohlednění toho, že existence směrného územního plánu zásadně objektivně není způsobilá pro svoji obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní – hrubé – skladby určitého útvaru, definovat určení příslušného pozemku; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. ) založeny na posouzení věci při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo – především existence platné územně plánovací dokumentace, obsah aktu, jímž došlo k odnětí pozemku, a charakter pozdější výstavby na odňaté pozemkové části. Vycházel-li tedy odvolací soud z toho, že z podkladů pro připravovaný směrný územní plán nevyplynulo, že by lokalita, v níž se pozemek nacházel, byla rezervována pro plochy obytné, a teprve s delším časovým odstupem byl pozemek zastavěn garážemi (a nikoli rodinnými domy, jak mělo být podle tvrzení dovolatelky plánováno), a to na základě jiných aktů územního plánování, než kterým argumentuje dovolatelka, přičemž ani z obsahu aktu, na základě něhož přešel původní pozemek bezplatně do vlastnictví státu, se nepodává, že by důvodem přechodu měla být pozdější výstavba, pak jeho závěry o zemědělském a nikoli stavebním charakteru odňatého pozemku plně korespondují výše uvedené judikatuře.

Předestírá-li dovolatelka jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci (tvrdí existenci směrného územního plánu, již soudy nižších stupňů nepotvrdily), zpochybňuje tím zjevně závěry skutkové a nikoli právní. Platí přitom, že prostřednictvím takové polemiky na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10. odůvodnění, jež aprobuje závěr Nejvyššího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není).

Vytýká-li pak dovolatelka neprovedení důkazu, upozorňuje tím na vady řízení. Platí přitom, že k vadě řízení může Nejvyšší soud ve smyslu přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. ), v nyní posuzované věci tedy nikoli. Nadto soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené (označené) důkazy; je oprávněn posoudit důkazní návrhy a určit, které z navrhovaných důkazů provede (srov. větu druhou ), v závislosti na hodnocení, které důkazy je (ke zjištění skutkového stavu) nezbytné provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. ). To v posuzované věci odvolací soud učinil, vysvětlil-li, proč předložení směrného územního plánu po jednotlivých institucích znovu nepožadoval a proč dále nedokazoval ani k otázce polohy odňatého pozemku.

Z výše uvedeného je tak zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání v posuzované věci naplněny nebyly ( ).

Sluší se dodat, že nemožnost dovolatelky – bez své viny – v nalézacím řízení použít konkrétní důkaz, popř. dodatečná možnost provedení důkazu, který nemohl být v nalézacím řízení proveden, může odůvodňovat eventuální žalobu na obnovu řízení (srov. ).

Nejvyšší soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení; proti tomuto výroku však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaného představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 12. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu