Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 Cdo 1621/2020

31 Cdo 1621/2020-138

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Filipa Cilečka, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Jana Eliáše Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Miroslavy Jirmanové Ph.D., JUDr. Zdenka Krčmáře, JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., JUDr. Pavla Simona, JUDr. Petra Šuka, JUDr. Petra Vojtka, a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně

J. B.

statutárnímu městu Teplice

, se sídlem v Teplicích, náměstí Svobody 2/2, PSČ 415 95, identifikační číslo osoby 00266621, zastoupenému JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, PSČ 400 01, za účasti

Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group

, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47116617, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o zaplacení částky 163.667,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2018, č. j. -11, t a k t o:

I. Dovolání se zamítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 300 Kč, k rukám zástupce žalovaného.III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 300 Kč.

O d ů v o d n ě n í:I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, č. j. -96, Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 163.667,20 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 23. 1. 2014 ve večerních hodinách, kdy osvětlení bylo zajištěno pouze pouličními lampami, přecházela v Teplicích v ulici Kollárova šikmo silnici, a poté, co vstoupila ze zálivu na parkování na kluzký chodník, upadla a utrpěla zlomeninu pravého kotníku. Ulice byla v danou dobu vzhledem k panujícím povětrnostním podmínkám celá namrzlá a chodník byl v místě pádu žalobkyně kluzký. Žalovaný prováděl v místě pravidelnou zimní údržbu podle schváleného plánu, napadaný sníh byl v danou dobu z chodníků odstraněn, avšak v místě vstupu žalobkyně, tedy v okolí odstavených kontejnerů na odpad, se na něm vyskytovaly viditelné sněhové zmrazky. Žalobkyně nevyužila možnosti jít po chodníku a na druhou stranu přejít po přechodu pro chodce, potažmo vstoupit na chodník v místě bez odstavených kontejnerů a mimo záliv pro parkování.

3. Na výše uvedeném skutkovém základě okresní soud poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. [jde o rozsudek uveřejněný pod č. rozh. obč. (dále jen „R 140/2011“), který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu], podle kterého závadou ve schůdnosti pozemní komunikace ve smyslu , o pozemních komunikacích (dále též jen „silniční zákon“), s níž se pojí objektivní odpovědnost vlastníka, se rozumí natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. Odtud uzavřel, že v projednávané věci stav chodníku definiční znaky závady ve schůdnosti nenaplňoval, neboť kluzká byla v danou chvíli celá ulice, a námraza tudíž nepředstavovala takový nedostatek komunikace, jehož výskyt chodec nemohl předpokládat. Vzhledem k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. [jde o nález uveřejněný pod číslem 64/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu], se pak dále zabýval tím, do jaké míry se žalobkyně chovala tak, aby svému úrazu předešla, a nakolik žalovaný v pozici vlastníka dodržel povinnost zajistit, aby komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců. K tomu poukázal na skutečnost, že žalobkyně si přes velmi chladný ráz počasí a s ním spojené riziko námrazy vybrala cestu sice nejkratší, avšak nikoli nejméně nebezpečnou, neboť byla spojena se změnou terénu. Namísto toho, aby využila chůze po chodníku a na druhou stranu ulice přešla po přechodu pro chodce, zvolila šikmou trasu a na chodník vstoupila z vozovky v místě určeném pro parkování vozidel, navíc v místě, kde průchodu a úklidu bránily kontejnery na odpad, v jejichž okolí se nacházely viditelné zmrazky sněhu. Tímto svým počínáním porušila žalobkyně povinnost přizpůsobit chůzi panujícím povětrnostním podmínkám. Žalovaný naopak své zákonné povinnosti řádně plnil prováděním pravidelné zimní údržby předmětné komunikace pluhováním a solením, a to v přiměřených lhůtách stanovených v nařízení obce. Za daného stavu okresní soud uzavřel, že za vzniklou újmu na zdraví žalovaný neodpovídá, neboť si ji žalobkyně způsobila především sama vlastním neopatrným jednáním.

4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 10. 2018, č. j. -117, potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu a plně se ztotožnil s jeho právními závěry.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , (dále též jen „ “), argumentem, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (vzhledem k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. ). Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle ), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu má dovolatelka za to, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu tělesné a duševní integrity ve smyslu d (dále jen „ “), zásady závaznosti vlastnictví ve smyslu y, potažmo práva na spravedlivý proces ve smyslu y. Namítá, že soudy založily právní posouzení věci na chybném výkladu pojmu „závada ve schůdnosti“ podle ustanovení silničního zákona, důsledkem čehož nedůvodně zprostily žalovaného odpovědnosti za vzniklou újmu na zdraví. Tento výklad, přejatý z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. R 140/2011), klade nepřiměřený důraz na pojem „předvídatelnost“ a vede k chybnému závěru, že je-li stav komunikace možno předvídat, respektive je-li na první pohled pro jejího uživatele patrný, nejde o závadu ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona. Dané pojetí zbavuje vlastníka pozemní komunikace odpovědnosti za jakoukoli újmu způsobenou chodcům nedostatečnou údržbou komunikace, čímž jej de facto demotivuje o ni řádně pečovat, a ústí tak v popření smyslu a účelu silničního zákona, jímž je nastolení spravedlivé rovnováhy mezi právy a povinnostmi vlastníků komunikací a jejich uživatelů.

8. Dovolatelka poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. , podle něhož lpění na jazykovém výkladu § 26 odst. 7 silničního zákona a na použití slova „předvídat“ v definici závady ve schůdnosti nesleduje žádný legitimní cíl a nemá racionální zdůvodnění, neboť vylučuje, aby se chodec domohl náhrady újmy podle silničního zákona, přestože se přizpůsobí nevyhovujícímu stavu komunikace a snaží se svému úrazu předejít. Míní, že nacházela-li se na komunikaci ve vlastnictví žalovaného souvislá ledová vrstva, kterou žalovaný řádně neošetřil posypem solí či štěrkem, představoval takový stav závadu ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona, s níž se pojí odpovědnost vlastníka komunikace; soudy proto postupovaly nesprávně, dospěly-li k opačnému závěru. Jejich výklad vytvořil mezi dovolatelkou v pozici uživatele komunikace a žalovaným v pozici jejího vlastníka neodůvodněnou nerovnost, neboť dovolatelka by podle něho měla dbát na stav chodníku a předpokládat, že na něm může uklouznout, kdežto žalovanému by povinnost k náhradě újmy vzešlé z pádu na takto neudržované komunikaci nevznikla (s tím, že šlo o předvídatelnou závadu). V neposlední řadě dovolatelka soudům vytýká, že se téměř výhradně zaměřily na posouzení jejího počínání, aniž by obdobným způsobem zhodnotily adekvátnost postupu žalovaného z hlediska řádnosti a včasnosti provádění zimní údržby předmětné komunikace. Vzhledem ke zjištěnému stavu komunikace v době pádu je přitom zřejmé, že údržba v místě nemohla být prováděna dostatečným způsobem.

9. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, když se plně ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Souhlasí, že to byla především dovolatelka, kdo zapříčinil vznik předmětné újmy na zdraví volbou nevhodné cesty, zatímco on sám v pozici vlastníka komunikace své zákonné povinnosti řádně plnil.

10. Vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout nebo zamítnout. Nesouhlasí s tím, že by závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. překonaly dosavadní rozhodovací praxi k výkladu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona. Poukazuje na to, že ačkoli dovolatelka s ohledem na nepříznivé povětrnostní podmínky měla a mohla předvídatzměnu ve schůdnosti komunikace, přesto svůj pohyb nepřizpůsobila povětrnostní situaci a jejím důsledkům. Žalovaný naopak splnil povinnost zajistit, aby komunikace umožňovala bezpečný pohyb chodců, takže zamítavé rozhodnutí odpovídá jak dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, tak závěrům citovaného nálezu Ústavního soudu.

11. Tříčlenný senát č. 25, který měl podle platného rozvrhu práce Nejvyššího soudu projednat a rozhodnout o podaném dovolání, dospěl k závěru, že s ohledem na obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. , poukazujícího na nejednotnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v otázce odpovědnosti vlastníka pozemní komunikace za škodu způsobenou chodcům tzv. závadou ve schůdnosti ve smyslu příslušných ustanovení silničního zákona, respektive nevyhovujícím stavem pozemní komunikace, je třeba tuto otázku řešit komplexně a sjednotit přístup prostřednictvím rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen „velký senát“). Z tohoto důvodu rozhodl senát č. 25 podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu. Velký senát věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními a tohoto zákona.

III. Přípustnost dovolání

12. Vzhledem k době vydání napadeného rozhodnutí se rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) podává z bodu 2., čl. II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

13. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , je přípustné podle , když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v a napadené rozhodnutí závisí na řešení shora specifikované otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

IV. Důvodnost dovolání

14. V nálezu sp. zn. podrobil Ústavní soud kritice závěry dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se problematiky odpovědnosti vlastníků místních komunikací a chodníků za tzv. závady ve schůdnosti ve smyslu příslušných ustanovení silničního zákona. Uzavřel, že část rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. ) je založena na východisku, že speciální úprava odpovědnosti za závady ve schůdnosti obsažená v silničním zákoně nevylučuje aplikaci obecné úpravy odpovědnosti za porušení právní povinnosti v , existují však i rozhodnutí, podle nichž tato obecná ustanovení aplikovat nelze (srov. např. R 140/2011), respektive rozhodnutí, která se otázkou, zda soudy posoudily případ i z hlediska obecných ustanovení o odpovědnosti, nezabývají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. ). Žádnou z těchto judikatorních linií, jež obě omezují odpovědnost vlastníka komunikace podle silničního zákona toliko na případy nepředvídatelných závad, nelze podle Ústavního soudu označit za ústavně konformní, neboť jsou založeny výhradně na jazykovém výkladu ustanovení silničního zákona, opírají se o použití slova „předvídat“ v definici závady ve schůdnosti, a činí tak právo chodce na náhradu újmy podle silničního zákona závislým na skutečnosti, zda mohl předpokládat nevyhovující stav komunikace. Toto pojetí nezohledňuje, že chodec může uklouznout a utrpět újmu, přestože svou chůzi – vědom si možných rizik – řádně přizpůsobil stavu chodníku, a zbavuje tak vlastníka komunikace v části případů (u předvídatelných závad) odpovědnosti bez jakéhokoli racionálního odůvodnění. Spravedlivé rovnováze mezi právy a povinnostmi dotčených osob neodpovídá podle Ústavního soudu ani závěr dosavadní rozhodovací praxe, že odpovědnost za závady ve schůdnosti má objektivní charakter (R 140/2011), když je vždy zapotřebí zohledňovat otázku možného spoluzavinění chodce. Ústavně konformní interpretace rozhodné právní úpravy spočívá podle Ústavního soudu především v důsledném zkoumání, do jaké míry dostály obě zúčastněné strany svým povinnostem uloženým jim silničním zákonem, tedy chodec povinnosti přizpůsobit svou chůzi stavebnímu a dopravně technickému stavu chodníku ( silničního zákona) a povětrnostní situaci a jejím důsledkům ( a 7 téhož zákona), potažmo povinnosti předcházet vzniku újmy, a vlastník komunikace povinnosti zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb chodců. Úkolem obecných soudů v řízení o náhradu újmy na zdraví vzniklé kvůli stavu chodníku (místní komunikace) pak bude v návaznosti na konkrétní skutková zjištění v tomto směru posoudit, jak ta která z dotčených osob přispěla ke vzniku újmy, a tyto závěry následně promítnout do aplikace odpovědnosti za závadu ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona. Vzhledem k tomu, že posouzení podle nastíněných principů lze provést již na základě úpravy odpovědnosti obsažené v silničním zákoně, jeví se nadbytečným uvažovat o aplikaci obecných ustanovení o odpovědnosti podle , uzavřel Ústavní soud.

15. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

16. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

18. Podle , (dále též jen „o. z.“), škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

Dle § 2918 o. z., vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

19. Úprava tzv. obecné povinnosti hradit újmu (dřívější terminologií odpovědnosti za újmu), tj. škodu majetkovou i nemajetkovou újmu, je založena na povinnosti poškozeného prokázat, že mu škůdce újmu způsobil porušením zákonem uložené povinnosti; zavinění se za podmínek § 2911 a § 2912 o. z. presumuje. Protiprávnost zde je založena, porušil-li škůdce svým konáním či opomenutím povinnost, kterou mu uložil zákon, a v případě zásahu do nikoliv absolutních práv dokonce jen tehdy, šlo-li o zaviněné porušení takové povinnosti, která byla stanovena právě za účelem ochrany dotčeného práva (princip ochranné normy). Tento typ odpovědnosti je základní, nevyžaduje konkrétní rozvinutí skutkových podstat v zákoně a může stát vedle speciální objektivní odpovědnosti, jako je tomu například u újem způsobených provozem dopravních prostředků, kdy se často kombinuje obecná odpovědnost za porušení zákonem stanovených pravidel silničního provozu při řízení vozidla s objektivní odpovědností za újmy vyvolané zvláštní povahou provozu dopravy či dopravních prostředků ze strany jejich provozovatelů (§ 2927 a násl. o. z.). Není důvodu, aby kombinace těchto odpovědnostních typů nemohla působit i ve sféře správy a údržby pozemních komunikací.

20. Odškodnitelná újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž i k ní může přispět či ji zcela vyvolat sám poškozený. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení újmy, není dána odpovědnost toho, kdo za škodní událost odpovídá. Chybí pak jeden ze základních předpokladů odpovědnosti, a to příčinná souvislost mezi vznikem újmy a škodní událostí. Při úvaze o podílu na vzniku újmy jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení újmy. Zvažují se přitom veškeré příčiny, které bez ohledu na protiprávnost a zavinění nastaly ve sféře poškozeného; ve smyslu zásady „casum sentit dominus“ („náhodu pociťuje vlastník“) poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla, neboť se mu přičítají veškeré okolnosti na jeho straně, jež přispěly ke škodlivému následku, bez nichž by nedošlo ke škodě tak, jak se stala. Toto pravidlo se vztahuje jak k obecné odpovědnosti za újmu, tak k případům odpovědností zvláštních.

21. Ustanovení § 2895 o. z. určuje, že škůdce je povinen nahradit škodu bez ohledu na své zavinění v případech stanovených zvlášť zákonem.

Podle ustanovení § 26 silničního zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 1). V zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 2). Stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a příslušenstvím (odstavec 3). Dopravně technickým stavem dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky (příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská výška) [odstavec 4]. Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky (odstavec 5). Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 7).

Z ustanovení § 27 silničního zákona pak plyne, že uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací (odstavec 1). Vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit (odstavec 3). Obec stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti chodníků, místních komunikací a průjezdních úseků silnic (odstavec 6 věta druhá).

Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení a silničního zákona ke dni úrazu žalobkyně (23. 1. 2014), přičemž ustanovení , nedoznala změn ani později.

22. Úprava obsažená v silničním zákoně zakládá zpřísněnou (tzv. objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli (v projednávaném případě chodci a podle § 26 odst. 1 a § 27 odst. 2 silničního zákona obdobně též řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek), s čímž v obecné rovině počítá i § 2895 o. z., která stíhá vlastníka v případě, že nastane zákonem zvlášť kvalifikovaná okolnost, jíž je újma způsobená uvedenou závadou. Tento typ odpovědnosti není nijak výjimečný, objevuje se zejména ve vztahu k činnostem provázeným zvýšenou mírou rizika, a proto je příznivější pro poškozeného, který nemusí v soudním sporu prokazovat protiprávní počínání škůdce, nýbrž pouze to, že mu újma vznikla v příčinné souvislosti se zákonem označenou příčinou. V těchto případech vystupuje do popředí intenzivní právně politický veřejný zájem zajistit právě formou této přísné objektivní odpovědnosti v občanském právu účinnější právní ochranu těm, kdo jsou škodlivými událostmi z této rizikové činnosti postiženi, tj. poškozeným. Navíc nelze přehlížet, že právě provozovatelé těchto činností, z nichž vzniká zvýšené riziko závažných škod, mají nejvíce možností jim sami preventivně čelit. V této souvislosti se v souladu s evropským i světovým trendem (tzv. strict liability) sledujícím zajištění účinné ochrany poškozených jako „slabší strany“ hovoří o spravedlivém rozložení rizika, respektive o spravedlivé alokaci škod (srov. v literatuře např. Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 427-428).

23. Popsaná odpovědnost však není absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§ 27 odst. 2 a 3 silničního zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může odpovědnosti zprostit. Dále je významné, že bez ohledu na možnou liberaci není povaha této přísné odpovědnosti bezbřehá, neboť není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace, nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou zákonodárce považuje za únosnou i z hlediska ekonomiky a technickoorganizační udržitelnosti celého silničního systému. Touto okolností je výskyt tzv. závady ve schůdnosti (sjízdnosti), kterou silniční zákon definuje v § 26 odst. 2 (obdobně srov. definici závady ve sjízdnosti v § 26 odst. 6 silničního zákona). Negativním vymezením pak silniční zákon ohraničuje dosah této odpovědnosti tak, že uživatelé dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací (§ 27 odst. 1 silničního zákona). Jestliže uživatel komunikace nemá nárok na náhradu škody způsobené tímto dosti širokým okruhem okolností, protože právě jim je povinen přizpůsobit svůj pohyb, pak logicky závadou ve schůdnosti (sjízdnosti) může být jen takový úsek (místo) komunikace, které se svou nekvalitou vymyká obecnému stavu natolik, že jej uživatel není schopen rozlišit a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí. Není přitom vyloučeno, že závada ve schůdnosti (sjízdnosti) se může vyskytnout i v úseku špatného stavebního stavu komunikace, jestliže (ne)kvalitu vozovky či chodníku natolik výrazně překračuje, že ji uživatel nemůže rozpoznat ani při pohybu uzpůsobeném zhoršenému stavu komunikace (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Jinými slovy závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu a 2 silničního zákona.

24. Dovolací soud se otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti opakovaně zabýval a obsah tohoto pojmu ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 silničního zákona a vymezení povahy závady ve schůdnosti v řadě rozhodnutí vyložil. Tak již v rozsudku ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. , uzavřel, že silniční zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování chodce stavu komunikace. V R 140/2011 pak přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Tento výklad je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. ) a je dlouhodobě základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z nevyhovujícího stavu pozemní komunikace.

25. V judikatuře Nejvyššího soudu je taktéž ustálen závěr, podle něhož právní úprava obsažená v silničním zákoně zakládá přísnou, tzv. objektivní odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je ovšem spojena jen s výskytem závady ve sjízdnosti či schůdnosti, jak je definuje silniční zákon (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. .

26. Naplnění pojmu závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, s nímž se pojí vznik objektivní odpovědnosti vlastníka chodníku (místní komunikace), tak bylo v minulosti shledáno např. v případě chodce, jenž utrpěl úraz při chůzi na jinak rovném chodníku po zakopnutí o prorůstající kořeny stromu vysazeného na vedlejším pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ), v případě chodkyně zraněné při pádu na zledovatělé ploše bílého dopravního značení přechodu pro chodce za situace, kdy okolní komunikace byly suché a námraza nebyla pouhým okem rozpoznatelná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ), v případě chodce, který uklouzl na ojediněle vytvořené ledové plotně, jež nebyla vidět pro zakrytí nepatrným sněhovým popraškem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ), v případě chodkyně, která utrpěla úraz poté, co uklouzla na pásu zmrzlé vody vytékající z okapu, přičemž zdroj vody a náledí nemusel být při běžném tempu chůze zřejmý a samotný led nebyl pro zakrytí sněhem viditelný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ), či v případě chodce, jenž utrpěl úraz v důsledku podklouznutí a pádu na ojedinělé a neočekávané, nepatrně zalomené ploše s prohlubní a náledím, jejíž existence byla i bez zasněžení zjistitelná jen se zvýšeným vizuálním úsilím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ). Naopak absence závady ve schůdnosti ve smyslu silničního zákona, a tedy i z ní plynoucí objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace, byla pro předvídatelnost vzniklé závady deklarována typicky v případech chodců zraněných při pádu na chodnících pokrytých souvislou vrstvou námrazy nebo sněhu (srov. např. R 140/2011, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ), nebo např. při pádu chodce na sice ojedinělé, avšak při vynaložení obvyklé opatrnosti rozpoznatelné zledovatělé části chodníku, jíž bylo možno se vyhnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

27. Co do posouzení vztahu právní úpravy odpovědnosti obsažené v silničním zákoně a obecné úpravy náhrady majetkové a nemajetkové újmy obsažené v zákoně č. , [dříve v zákoně č. , , účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)] vychází většina rozhodnutí Nejvyššího soudu z toho, že silniční zákon, upravující odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škodu, je sice ve vztahu k speciálním předpisem, to však neznamená, že by v případech, kdy není dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona, byla automaticky vyloučena jeho případná obecná odpovědnost podle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). V judikatuře dovolacího soudu se však lze setkat i s přístupem opačným, podle něhož obecná ustanovení o odpovědnosti podle nelze aplikovat v případech újem způsobených chodcům nevyhovujícím stavem chodníku (místní komunikace) [srov. zejména R 140/2011, řešící případ chodce zraněného při pádu na kompletně namrzlé a neposypané místní komunikaci, v němž bylo vysloveno, že silniční zákon, jenž upravuje objektivní odpovědnost vlastníků (správců) komunikací za škodu způsobenou závadami ve sjízdnosti či schůdnosti, „je speciálním předpisem ve vztahu k obecnému právnímu předpisu, kterým je . Nelze proto důvodně vytýkat odvolacímu soudu, že měl nárok posoudit z hlediska odpovědnosti za porušení tzv. obecné prevenční povinnosti podle ustanovení obč. zák., neboť jeho aplikace přichází v úvahu tam, kde neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje“].

28. V rozsudcích sp. zn. a sp. zn. , a v usneseních sp. zn. a byl Nejvyšší soud omezen ve zkoumání možné odpovědnosti žalovaných subjektů ve smyslu obecných ustanovení tím, že při dovolacím přezkumu je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V těchto věcech (totiž) žádný z dovolatelů nevymezil dovolací důvod způsobem, jenž by umožnil podrobit napadená rozhodnutí přezkumu rovněž z hlediska možné aplikace ustanovení .

29. Velký senát dospěl v nyní projednávané věci k závěru, že věcně správným je názor opakovaně vyjadřovaný v rozhodovací praxi dovolacího soudu, vycházející z možné uplatnitelnosti v případech, v nichž není dána objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona. Opačné pojetí (představované R 140/2011) nevede ke spravedlivým řešením, neboť ve svém důsledku odpírá poškozeným chodcům právo na náhradu újem vzešlých z předvídatelných závad komunikací, aniž by současně zohledňovalo počínání jejich vlastníků při plnění povinnosti řádně pečovat o jejich stav, respektive povinnosti zajistit, aby chodníky umožňovaly bezpečný pohyb chodců.

30. V návaznosti na tento dílčí závěr pak velký senát dále uzavírá, že (jinak) neshledal důvody pro přehodnocení dosavadního ustáleného výkladu příslušných ustanovení silničního zákona, zejména pojmu „závady ve schůdnosti“ ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona a jeho právních důsledků.

31. Nadále tedy platí, že silniční zákon zakládá přísnou, tzv. objektivní, odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za újmy, jejichž příčinou byly závady ve schůdnosti. Jde o odpovědnost bez ohledu na protiprávnost a zavinění, která je však spojena pouze s existencí závady ve schůdnosti, tedy s takovým nedostatkem komunikace, který se vymyká jejímu stavu z hlediska stavebního, dopravně technického i z hlediska celkového působení povětrnostních vlivů a který představuje pro uživatele nenadálou a nepředvídatelnou změnu hrozící vznikem újmy (viz výklad shora). Tím není vyloučena případná obecná odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za konkrétní porušení právní povinnosti s presumovaným zaviněním, a to podle obecného předpisu, jímž je . Silniční zákon (totiž) upravuje jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje , přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. opět např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

32. Zkoumání podmínek vzniku odpovědnosti vlastníka (správce) komunikace ve smyslu tedy nebude v případech újem vzešlých z neuspokojivého stavu komunikace vyloučeno, bude nastupovat tam, kde chybí předpoklady vzniku objektivní odpovědnosti podle silničního zákona a z hlediska znaku protiprávnosti bude jeho předmětem především posouzení řádného plnění povinnosti vlastníka udržovat komunikaci ve stavu umožňujícím bezpečný pohyb osob, která mu plyne obecně již z titulu jeho vlastnictví (podle věty první y vlastnictví zavazuje), potažmo ze samotného smyslu a účelu právní úpravy silničního zákona, jenž sleduje veřejný zájem na existenci a fungování sítě pozemních komunikací tak, aby byla bezpečná pro širokou veřejnost, jíž svědčí právo tzv. obecného užívání pozemních komunikací (srov. opět nález Ústavního soudu sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ).

33. Na zákonné úrovni pak bude porušení povinností při péči o stav komunikace možno v konkrétních souvislostech hodnotit jako porušení povinnosti tzv. generální prevence (§ 2900 a násl. o. z., navazující na předchozí § 415 obč. zák.), či porušení stanovených pravidel pro zimní ošetřování chodníků, jsou-li obsažena v normativním aktu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. ), potažmo (s účinností od 13. 11. 2015) jako porušení povinnosti správy komunikací výslovně zakotvené v § 9 odst. 3 silničního zákona. V případě obou typů odpovědnosti pak bude přicházet v úvahu i závěr o tzv. spoluzpůsobení či výlučném způsobení újmy ze strany poškozeného ve smyslu § 2918 o. z. (dříve § 441 obč. zák.) [obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. , jehož závěry se sice vztahují k úpravě zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silničního zákona), avšak jsou použitelné i ve vztahu k nyní účinné právní úpravě].

Nastíněné pojetí, vycházející z možné kumulace objektivní odpovědnosti za nepředvídatelné závady ve schůdnosti chodníku (místní komunikace) a obecné odpovědnosti podle , nejen že nejlépe odpovídá jazykovému výkladu rozhodné právní úpravy obsažené v silničním zákoně (jež legální pojem závady ve schůdnosti výslovně definuje jako takovou změnu ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou chodec nemůže při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům předvídat), nýbrž naplňuje i její smysl a účel (jímž je dosažení co možná nejspravedlivějšího uspořádání vztahů mezi vlastníky a uživateli příslušných pozemních komunikací). Současně jde o výraz důsledného rozlišení obou typů odpovědnosti, mezi nimiž existují podstatné rozdíly, ať už co do zákonných předpokladů jejich uplatnění, tak co do podmínek, které povinný subjekt zprošťují povinnosti k náhradě. Odpovědnost za závady ve schůdnosti, jak je upravena ustanovením silničního zákona, má (totiž) objektivní charakter, když její vznik se pojí výhradně k určitému konkrétnímu výsledku potenciálně vedoucímu ke vzniku újmy (tj. k existenci nepředvídatelné závady ve schůdnosti), za nějž vlastník komunikace odpovídá bez ohledu na protiprávnost a zavinění. Vznik obecné „subjektivní“ povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy pak bude vždy odviset od konkrétního zaviněného jednání vlastníka komunikace porušujícího právní povinnost [(typicky zanedbání pravidelné zimní údržby či jiné péče o stav komunikace ( o. z.) či případně vadné provedení údržby, které stav komunikace naopak zhorší ( o. z.); od 13. 11. 2015 představuje porušení povinnosti provádět pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy komunikace porušení ustanovení zákona o pozemních komunikacích].

34. Jinak řečeno, pojetí, vycházející z možné kombinace obou typů odpovědnosti, umožňuje postihovat jak případy újem způsobených nepředvídatelnými závadami ve schůdnosti (založením objektivní odpovědnosti vlastníka komunikace s možností liberace ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona), tak situace, v nichž chodec utrpí újmu ze změny (zhoršení) schůdnosti komunikace, která pro něj byla předvídatelná (možným vznikem povinnosti vlastníka komunikace k náhradě újmy ze zaviněného porušení zákonné povinnosti ve smyslu § 2910 o. z.). Judikaturou (rozebranou výše) potvrzené řešení umožňující chodcům domoci se plné náhrady vzniklé újmy i v situacích silničním zákonem výslovně neupravených, též brání v tom, aby poškozeným chodcům byla nespravedlivě odpírána či krácena jejich ústavně zaručená práva. Jazykový výklad právní úpravy silničního zákona, založený na kritériu předvídatelnosti změny schůdnosti pozemní komunikace z pohledu chodce, sám o sobě rozpor s ústavním pořádkem nezakládá, a vhodné doplnění této úpravy co do možnosti poškozených osob domáhat se svých práv i v případech újem způsobených zhoršeními terénu, jež bylo možno předpokládat (byť podle jiného právního předpisu), nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi ústavně zaručenými právy dotčených osob.

35. Ze závěru, že odpovědnost podle silničního zákona má objektivní charakter, pak neplyne, že by vlastník komunikace odpovídal za veškerou újmu způsobenou chodcům závadami ve schůdnosti komunikací (jsou jím vyjádřeny pouze základní rysy tohoto typu odpovědnosti, pro nějž je typický především vznik bez ohledu na protiprávnost a zavinění). I v těchto případech totiž silniční zákon vlastníku komunikace umožňuje zprostit se vzniklé odpovědnosti tím, že prokáže naplnění některého z liberačních důvodů popsaných v ustanovení § 27 odst. 3 tohoto zákona [„vlastník místní komunikace nebo chodníku odpovídá (…) pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit“]. V úvahu bude vždy přicházet i závěr o možné spoluúčasti poškozeného na způsobení újmy, bude-li prokázáno, že vznikla, respektive se zvětšila, také následkem jemu přičitatelných okolností (jež odůvodňují poměrné snížení či vyloučení povinnosti vlastníka komunikace k náhradě ve smyslu § 2918 o. z.). V rozsahu, v jakém byla škoda způsobena okolnostmi na straně poškozeného, je totiž vyloučena odpovědnost škůdce, neboť chybí jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, respektive kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. ). V tomto směru bude tedy vždy povinností nalézacích soudů důsledně zkoumat všechny rozhodné okolnosti případu, tj. např. zda chodec zvolil ze všech dostupných cest tu nejbezpečnější, zda použil správnou obuv, přizpůsobil tempo své chůze stavu chodníku, zda nebyl pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek apod.

36. Prvek předvídavosti chodce není samoúčelný; nestojí sám o sobě, nýbrž je třeba jej posuzovat v kontextu celého ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona, které směřuje k jisté objektivizaci celého systému tohoto typu odpovědnosti tím, že povinnost předvídat spojuje s pohybem přizpůsobeným stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Tento požadavek tedy logicky navazuje na pravidlo formulované v § 27 odst. 1 silničního zákona (že za újmu způsobenou stavebním a dopravně technickým stavem pozemních komunikací jejich vlastník odpovědnost nenese, a tudíž je každý jejich uživatel povinen respektovat při svém pohybu kvalitu a povahu komunikace). Ostatně tuto povinnost ukládá i , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a to v , podle nějž je účastník silničního provozu povinen své chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Byť tato úprava sleduje jiný účel (bezpečnost účastníků silničního provozu a prevence jejich střetů), je příznačné, jak je úzce provázána s úpravou odpovědností vlastníka komunikace za závady, které účastníku i při splnění jeho povinností mohou způsobit újmu.

37. Míra předvídavosti coby definiční znak „závady ve schůdnosti“ je pak odvozena právě od celkového stavu komunikace, který je každý chodec povinen vyhodnotit, jak mu ukládá posledně uvedené ustanovení. Požadavek, aby s obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený, nečekaný či překvapivý.

38. „Závadou ve schůdnosti“ (u vozidel sjízdnosti) je pak pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám.

39. Požadavek předvídavosti chodce je někdy judikaturou nepatřičně zdvojován v těch případech, v nichž se kromě definice závady ve schůdnosti objevuje vlastně totožná úvaha při závěru, zda si chodec újmu na zdraví nespoluzpůsobil sám (§ 2918 o. z., dříve § 441 obč. zák.). Proto je třeba uzavřít, že tak jako u každého odpovědnostního typu, i u objektivní odpovědnosti za závadu ve schůdnosti přichází v úvahu spoluzpůsobení si újmy poškozeným, musí však být nazíráno z poněkud užšího hlediska. Správný je takový přístup, kdy se požadavek předvídavosti ve vztahu k celkové kvalitě komunikace projeví jen při hodnocení povahy závady ve smyslu § 26 odst. 7 silničního zákona tak, aby bylo objektivně zjištěno, jaké vykazovala komunikace vlastnosti z pohledu průměrného člověka (§ 4 odst. 1 o. z.), orientovaného v místě a poměrech tak, aby obvyklým způsobem mohl předvídat rizika plynoucí z celkově zhoršené schůdnosti. Oproti tomu z hlediska § 2918 o. z. je možno hodnotit již jen další projevy neobezřetnosti chodce při samotném pohybu po takovém úseku komunikace, např. nevhodnou obuv, neadekvátní trasu, způsob pohybu či ovlivnění návykovými látkami, jestliže se skutečně promítly do celkového výsledku, jímž byl pád chodce na místě splňujícím označení „závada ve schůdnosti“.

40. V podmínkách projednávané věci lze tedy uzavřít, že podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž správnost dovolacímu přezkumu vzhledem k zákonným limitům nepodléhá ( , odst. 6 a ), vznikla žalobkyni újma na zdraví poté, co ve večerních hodinách při osvětlení pouličními lampami přecházela silnici v městské zástavbě šikmo tak, že v místě, kde průchod po chodníku zužovaly odstavené kontejnery na odpad, vstoupila z prostoru pro parkování vozidel na chodník, uklouzla a upadla.

41. Jestliže po několika dnech opakovaného sněžení a teplotách kolem bodu mrazu byla celá ulice spolu s chodníkem namrzlá (sama dovolatelka v účastnické výpovědi uvedla, že klouzal i protější chodník, z nějž přešla přes ulici na místo svého pádu), aniž by byla pokryta sněhem, přičemž i v místě pádu byly viditelné zmrazky, nepředstavuje tento stav komunikací znaky závady ve schůdnosti, jak je vymezena ustanovením silničního zákona, a nezakládá objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení téhož zákona. Za dané situace bylo tedy na místě posoudit, zda žalovaný neodpovídá za vzniklou újmu podle obecné úpravy v , zejména, zda ve smyslu ustanovení o. z. neporušil povinnost řádné péče o stav chodníku (místní komunikace) tak, aby umožňoval bezpečný pohyb chodců. Žalovaný prováděl v místě pravidelnou zimní údržbu pluhováním a solením, a to v přiměřených lhůtách stanovených v nařízení obce, ostatně z chodníků byl podle skutkových zjištění napadaný sníh odstraněn, nelze proto dovodit ani jeho povinnost k náhradě podle obecné úpravy v .

42. Vzhledem k tomu, že závěry napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jsou věcně správné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle zamítl.

43. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , , když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, čímž žalovanému a vedlejšímu účastníku vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

44. K nákladům žalovaného budiž uvedeno, že v případě statutárních měst se podle ustálené judikatury zásadně presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopna kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musela vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 232/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jelikož v projednávané věci nejde o problematiku, jež by představovala výjimku z této základní zásady (tzn. velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou apod.), naopak jde o spor týkající se relativně typizované a časté agendy řešené na úrovni obcí, bylo žalovanému přiznáno právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalobkyně v paušální výši 300 Kč podle a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu.

45. Vedlejší účastník má pak právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání rovněž ve výši 300 Kč podle a

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu