Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2036/2020

28 Cdo 2036/2020-172

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Řevnice,IČ 47005653, se sídlem v Řevnicích, nám. Krále Jiřího z Poděbrad 20, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12,za účasti: 1) Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. -154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. února 2018, č. j. -118, ve výrocích II. a III., jimiž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj ze dne 19. 1. 2016, č. j. SPU 026735/2016, sp. zn. SP 19921/2015-537203, změnil (vyjma pozemku parc. č. 2026/2 v k. ú. Všenory, který nebyl odvoláním dotčen) tak, že se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání pozemků parc. č. 2000/1, parc. č. 2002/1, parc. č. 2004/1, parc. č. 2004/2, parc. č. 2023/1, parc. č. 2025/1 a parc. č. 2028/2, vše v k. ú. Všenory, vzniklých oddělením provedeným geometrickým plánem pod č. 1222-66/2017, vyhotoveným Grid, a. s., který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky zastavěnosti pozemků uceleným areálem nemovitostí ve smyslu , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb., popřípadě měla za to, že ve skutkových kulisách projednávané věci uvedená otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , či ze dne 10. 2. 2019, sp. zn. . Zdůrazňovala přitom, že rekreační chata na pozemku st. p. č. 2001, k níž náleží zahrada na pozemku parc. č. 2002/1, není aktuálně užívána; dovozovala z toho, že tak nelze uzavřít, zda ji obklopující pozemek (zahrada) je nezbytně nutný k jejímu užívání.

Účastnice řízení 1) a 2) se ztotožnily se závěry odvolacího soudu a navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( ), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného , o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. ). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).

I podle ustanovení je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ).

Judikatura současně dovodila, že ustanovení se zásadně týká zastavěného pozemku (jeho takto dotčené části), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. ). Při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn stavbou vylučující jeho restituci, je proto nezbytné vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností dle občanskoprávních předpisů, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je věcí posouzení těchto kritérií soudy, a to vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Co do posouzení povahy stavby jeví se vhodným připomenout též závěry prezentované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1996, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k obdobnému ustanovení , o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, podle nichž „stavbou, kterou má na zřeteli toto ustanovení, lze rozumět pouze takovou stavbu, kterou nelze bez nežádoucích obtíží, spočívajících zejména v neúměrných nákladech, technické náročnosti, v nebezpečí nadměrného poškození nebo znehodnocení, přemístit z pozemku, na němž stojí, na jiné místo, tedy stavbu relativně trvalého charakteru“ (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. ).

Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a staveb konečně není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty a pozemky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. , ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. , či ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ). Judikatura dovolacího soudu přitom již aprobovala závěry o funkční souvislosti mezi pozemky užívanými jako zahrady a přilehlými rodinnými domy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , a ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , či usnesení tohoto soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. ) nebo zahradními chatkami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. ) s tím, že pro posouzení, zda pozemek se stavbou tvoří jeden funkční celek, nemusí být samo osobě rozhodné ani hledisko odlišného vlastnického režimu pozemků a staveb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. , či usnesení tohoto soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy rekreační chaty zkolaudované jako samostatné stavby, vlastněné jednotlivými fyzickými osobami, tvoří s předmětnými pozemky – je obklopujícími zahradami o výměře od 180 m2 do 406 m2 – funkčně provázané soubory nemovitostí, sloužící rodinné rekreaci, odpočinku či zahrádkaření, jejichž funkčnost by v případě oddělení dovolatelkou požadovaných pozemkových částí zjevně utrpěla (ponecháním pozemků o výměře 52 m2 až 124 m2, zajišťujících pouze nezbytný přístup k rekreačním objektům by byl popřen účel uvedených staveb, když užívání rekreačních chat bez zahrad v jejich původní výměře by zjevně postrádalo smyslu), uzavřel, že požadované pozemky vytvářejí s dotčenými stavbami nedělitelné funkční celky, pročež je pro jejich bezprostřední funkční souvislost se stavbami a nezbytnost k užívání staveb nelze dovolatelce pro překážku zastavěnosti ve smyslu ustanovení vydat, nejsou jeho závěry nikterak nepřiměřené či nelogické a neodchylují se ani od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Konkluze odvolacího soudu současně nikterak nekolidují ani s judikaturou označenou dovolatelkou, jež vychází z totožných judikaturních východisek s tím, že případné odlišné závěry v konkrétních případech jsou vždy odůvodněny jedinečnými (individuálními) skutkovými okolnostmi věci.

Závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. ); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. , ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. , a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. ). Námitky dovolatelky, že předmětné pozemky součást jednotného (nedělitelného) funkčního celku netvoří, tudíž samy o sobě (nepodává-li se z nich zjevná nepřiměřenost úvah odvolacího soudu) přípustnost dovolání neodůvodňují. Posouzení, zda pozemek, obklopující stavbu, je – objektivně vzato – nezbytně nutný k jejímu užívání, je přitom očividně zcela nezávislé na tom, zda jsou stavba a pozemek aktuálně využívány; jde o objektivní stav funkční propojenosti stavby a pozemku.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v projednávaném případě naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastnic řízení 1), 2), které podaly vyjádření k dovolání, patří každé paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 9. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu