Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2024/2020

32 Cdo 2024/2020-135

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Logflex CZ s.r.o.,se sídlem v Říčanech, Na Dlouhém 103, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 28496850, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované VATEX EU s.r.o., se sídlem v Brně, V aleji 135/144, PSČ 620 00, identifikační číslo osoby 26925702, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, o zaplacení 2 356 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2020, č. j. -110, -110, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaná

je povinna

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 743,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Martina Laipolda.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s přepravní smlouvou uzavřenou se žalovanou.

V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil vyhovující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2018, č. j. -64, opravený usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2019, č. j. -76 (výrok I.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o přepravě podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné ve vyhlášce č. 11/1975 Sb. Na základě této smlouvy žalovaná provedla pro žalobkyni přepravu zásilky – 138 balíků, mezi nimiž bylo i 7 balíků, jejichž přepravu si u žalobkyně objednal A. K. Podle mezinárodního nákladního listu č. ET430MI 4AG097-01 došlo dne 3. 10. 2014 k nakládce zboží u společnosti SITTAM S.r.l. v Italské republice a dne 6. 10. 2014 k vykládce zboží u žalobkyně v České republice. Při vykládce však jeden ze sedmi balíků ze zásilky A. K. chyběl. Jedná se o přepravu prováděnou postupně několika silničními dopravci. Žalovaná vykonala přepravu z Italské republiky do místa vykládky u žalobkyně v České republice a žalobkyně následně přepravila zboží bez jednoho chybějícího balíku pro A. K. do Karlových Varů. Žalobkyni bylo v řízení vedeném u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. pravomocně uloženo, aby majiteli ztracené zásilky nahradila škodu, která mu ztrátou zásilky vznikla, což žalobkyně učinila a majiteli zásilky zaplatila částku 2 356 EUR. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně a uzavřel, že žaloba je důvodná, neboť žalobkyně má proti žalované jako dopravci, který provedl úsek přepravy, v němž došlo k události zakládající škodu, právo postihu.

Za situace, kdy žalovaná prostřednictvím svého řidiče bez jakýchkoli výhrad potvrdila mezinárodní nákladní list, kterým deklarovala převzetí všech 138 balíků, nemůže vzhledem k čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR obstát obrana žalované, že nakládka byla chaotická a její řidič nemohl být nakládce přítomen. Žalovaná podle čl. 3 Úmluvy CMR odpovídá za jednání svého zaměstnance a podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR za částečnou ztrátu zásilky a za škodu, kterou ztrátou zásilky způsobila. Liberační důvody podle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR nebyly podle odvolacího soudu prokázány a nedbalost řidiče žalované, který neučinil ke způsobu nakládky ani k počtu kusů žádnou výhradu, nelze podřadit ani pod žalovanou namítané skutečnosti vypočtené v čl. 17 odst. 4 písm. c) Úmluvy CMR. Jednání řidiče žalované při přebírání zásilky podle odvolacího soudu představuje hrubou nedbalost, kterou lze z hlediska zavinění považovat za rovnocennou úmyslu. Námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla, posoudil odvolací soud jako nedůvodnou, neboť v projednávané věci se uplatní tříletá promlčecí lhůta.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu (dále též jen „ “). Přípustnost dovolání opírá dovolatelka o

Dovolatelka namítá, že odvolací soud se řádně nezabýval tím, zda je možné uplatnit domněnku zakotvenou v čl. 9 Úmluvy v situaci, kdy dopravce nebyl přítomen při nakládce zboží a nebyla mu ani vytvořena příležitost ke kontrole stavu zásilky. Nakládku prováděl odesílatel, nikoli dovolatelka, podle níž není možné trvat na striktním výkladu citovaných ustanovení Úmluvy CMR, k jakému dospěl odvolací soud. Nezapsání výhrady o způsobu průběhu nakládky a neumožnění přepočítání počtu skutečně naložených kusů zásilky do nákladního listu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy CMR podle dovolatelky nedosahuje intenzity hrubé nedbalosti a nelze je hodnotit ani jako protiprávní, neboť dovolatelka „faktickou ztrátu“ zásilky nezpůsobila. Dovolatelka rovněž namítá, že se nemohlo jednat o postupnou přepravu ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR, neboť nákladní list č. ET430MI 4AG097-01 nebyl vystaven až do Karlových Varů, ale toliko do sídla žalobkyně. Dovolatelka byla „pouhým poddopravcem“ a protože se nejednalo o postupnou přepravu, nebylo namístě aplikovat čl. 39 odst. 4 Úmluvy CMR, ale čl. 32 odst. 1 věta první Úmluvy CMR, přičemž ke dni podání žaloby byl nárok žalobkyně již promlčen.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. ). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , a ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. , jimiž byly odmítnuty ústavní stížnosti proti posledně jmenovaným usnesením Nejvyššího soudu a která jsou veřejnosti k nahlédnutí na www.usoud.cz, a zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů, dále jen „Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“). Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014). V usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ) Nejvyšší soud zdůraznil, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením několika alternativ přípustnosti dovolání zároveň.

Dovolatelka formulovala tři otázky hmotného práva, a sice „zda se uplatní právní domněnka o stavu zásilky a jejího obalu, počtu kusů, jejich značek a čísel dle čl. 9 odst. 2 Úmluvy CMR i v případě, že bylo prokázáno, že dopravce nebyl k nakládce připuštěn a neměl k dispozici nákladní list CMR a nebyla mu tedy vytvořena příležitost ke kontrole stavu zásilky“, dále otázku „zda je zaviněním rovnocenným úmyslu ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR jednání dopravce, resp. jeho řidiče, který při převzetí zásilky nezapíše v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy CMR výhradu o nemožnosti přezkoumat správnost údajů obsažených v nákladním listě“, a „zda je postupnou přepravou ve smyslu čl. 34 Úmluvy CMR mezinárodní přeprava prováděná poddopravcem na základě smlouvy o přepravě s hlavním dopravcem uzavřené pouze pro mezinárodní část přepravní trasy, ačkoli původní přepravní smlouva mezi odesílatelem a hlavním dopravcem byla uzavřena včetně dalšího vnitrostátního úseku přepravní trasy bez vnitrostátního úseku, a pro tento úsek byl vystaven nový nákladní list“.

Dovolání trpí vadou. Dovolatelka nedostála své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle , jak jí ukládá , neboť uvedla, že přípustnost dovolání podle spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, popřípadě, které byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“. Uplatnila tedy současně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, přičemž ani z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, který ze dvou shora uvedených předpokladů přípustnosti dovolání zamýšlela dovolatelka u té které otázky uplatnit. Navíc u druhého z dovolatelkou tvrzených předpokladů přípustnosti neodkázala dovolatelka na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by se podávalo, že některá z jí formulovaných otázek je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. , „úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a bádal nad tím, které podmínky přípustnosti asi tak považoval dovolatel za naplněné.“

Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i kdyby dovolání shora uvedenou vadou netrpělo a dovolatelka by přípustnost dovolání vymezila řádně, nebylo by dovolání podle přípustné. První ani druhá dovolatelkou formulovaná otázka by nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť tyto otázky dovolatelka zakládá na skutečnostech, které se ze skutkových zjištění odvolacího soudu nepodávají – že řidič dovolatelky nebyl k nakládce připuštěn a neměl možnost překontrolovat správnost údajů v nákladním listu, neboť neměl nákladní list k dispozici. Taková skutková zjištění však ani odvolací soud ani soud prvního stupně neučinily. Konstatovaly pouze to, že i kdyby řidič dovolatelky nebyl k nakládce připuštěn, měl do nákladního listu zapsat výhradu, a nikoli to, že se tak skutečně stalo, natož že řidič neměl nákladní list k dispozici, jak dovolatelka tvrdí. Dovolatelka přehlíží, že dílčí skutková zjištění i skutkové závěry z nich dovozené jsou součástí skutkového stavu věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. ), jehož správnost, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, nelze v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit, neboť dovolací přezkum je podle vyhrazen výlučně otázkám právním. Navíc uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (z četných rozhodnutí srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , již citované R 4/2014 a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle by nebyla způsobilá založit ani třetí dovolatelkou formulovaná otázka, neboť její řešení by nemohlo nic změnit na závěru o odpovědnosti dovolatelky za částečnou ztrátu zásilky, ať již podle nebo Úmluvy CMR, a nemůže tedy na správném rozhodnutí odvolacího soudu nic změnit. Dovolatelka pomíjí skutečnost, že předpokladem postupné přepravy podle Úmluvy CMR je jediná přepravní smlouva, nikoli jediný nákladní list, jak se mylně domnívá, a pomíjí rovněž existenci přepravní smlouvy mezi žalobkyní a příjemcem zásilky A. K. Na přepravě se podílelo více dopravců a odvolací soud správně uzavřel, že předpoklady uvedené v Úmluvy CMR byly naplněny. Lichá je rovněž námitka promlčení vznesená dovolatelkou, neboť i kdyby dovolatelka odpovídala za ztrátu zásilky podle Úmluvy CMR, uplatnil by se věta druhá Úmluvy CMR o tříleté promlčecí lhůtě v případě zavinění rovnocenného úmyslu, neboť jednání dovolatelky v nyní projednávané věci posoudil odvolací soud (viz body 29 a 32 napadeného rozhodnutí) v souladu s judikaturou dovolacího soudu jako hrubou nedbalost, jež představuje zavinění rovnocenné úmyslu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. ).

Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), již uplynula (srov. větu první ). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle odmítl pro vady.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není vzhledem k ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle odmítl pro nepřípustnost.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 16. 9. 2020

JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu