Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2102/2017-201

32 Cdo 2102/2017-201

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně ŠINDELÁŘ SPEDITION s. r. o., se sídlem v Sedleci 49, PSČ 373 47, identifikační číslo osoby 26024641, zastoupené Mgr. Janem Úlehlou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, PSČ 370 01, proti žalované D. Z. se sídlem ve Velkých Opatovicích, o zaplacení částky 404 187 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 ECm 43/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. -171, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Ustanovení stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2 ]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v řešení dvou otázek, jež má za otázky hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Argumentuje, že „dovolacím soudem má být vyřešena otázka odpovědnosti žalované jako dopravce za škodu na zásilce v důsledku použití typu vozidla dle doslovného znění přepravní smlouvy ovšem v rozporu s příkazem vyznačeným na mezinárodním nákladním listu a charakterem zásilky a s tím související otázka dodržení odborné péče žalované o zásilku“.

Takové otázky nejsou otázkami hmotného práva ve smyslu , které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny a které by měl Nejvyšší soud vyřešit právě v souzené věci, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Dovolatelka tu nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, založeného na specifických poměrech souzené věci. Tím nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s dalším požadavkem obsaženým též v vymezuje důvod dovolání způsobem stanoveným v odstavci 3 tohoto ustanovení (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz).

Z celého dovolání se z hlediska obsahového dotýká kritérií vymezených v pouze argumentace, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku co do naplnění hrubé nedbalosti ve smyslu článku 29 Úmluvy CMR (tj. Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod číslem 11/1975 Sb.), neboť hrubá nedbalost je soudní praxí vykládána jako nedbalost nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob, a že „s určitou mírou přiměřenosti lze při posuzování nedbalosti žalované odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu “.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. , je usnesením, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud dovodil, se odvolací soud se v tam souzené věci při výkladu článku 29 Úmluvy CMR neodklonil od závěrů přijatých v rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 59/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 59/2015“), podle nichž za zavinění rovnocenné úmyslu podle práva České republiky je pro účely ustanovení článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR třeba považovat hrubou nedbalost, a hrubá nedbalost je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob.

Konkrétní okolnosti daného případu, zjištěné v řízení před soudy nižších stupňů, rozhodně neumožňují závěr, že škoda byla způsobena hrubou nedbalostí žalované, tak jak ji vymezuje citované rozhodnutí, a nelze tedy přitakat dovolatelce (pokud to hodlala namítnout), že odvolací soud se při řešení otázky, zda jsou splněny předpoklady pro aplikaci článku 29 Úmluvy CMR, odchýlil od závěrů přijatých v R 59/2015. Poměry souzené věci se v podstatném liší od těch, z nichž Nejvyšší soud vycházel rozhodnutí sp. zn. . Podle zjištěného skutkového stavu věci (který v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení zpochybnit nelze) totiž žalovaná jednala v souladu s jasným pokynem dovolatelky obsaženým v objednávce přepravy, podle kterého měl být pro přepravu použit druh vozidla „plachta“ (čemuž rovněž odpovídala sjednaná cena). Mezinárodní nákladní list sice obsahoval požadavek odesílatele ve znění „Cooling 15 - 17 °C“ a dle všeobecných podmínek přepravní smlouvy měla žalovaná povinnost informovat dovolatelku o rozporech mezi dispozicemi dle objednávky a pokyny obdrženými odesílatelem, nicméně do přistaveného vozidla druhu „plachta“ naložil předmětné zboží sám odesílatel, a to bez výhrad. Nelze tedy dospět ani k závěru, že by žalovaná postupovala v rozporu s pokyny odesílatele, jak namítá dovolatelka.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 18. 10. 2017

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu