Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2094/2020

23 Cdo 2094/2020-281

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně SPENDIA s. r. o., se sídlem v Břeclavi, Lanžhotská 2207/51, PSČ 690 02, identifikační číslo osoby 29262712, zastoupené Mgr. Ondřejem Mimrou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, proti žalované HESTEGO a. s., se sídlem ve Vyškově, Na Nouzce 470/7, PSČ 682 01, identifikační číslo osoby 63475073, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, o zaplacení částky 407 816,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2020, č. j. -247, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 390,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Stručné odůvodnění ( ):

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jež může být přípustné jen podle , Nejvyšší soud přípustným neshledal.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že ve věci řešená (vyřešená) otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Domnívá se, že „otázka, zda do uplynutí mezní lhůty bylo ukončeno vyčlenávací kolo a zda testování vzorků bylo součástí vyhodnocovacího procesu, či zda testování mělo být součástí prvního vyjednávacího kola a tedy povinností žalobce vedoucí ke splnění jeho závazku, potažmo zda pro vznik nároku žalobce vůbec muselo dojít k ukončení vyjednávacího kola, lze vykládat ve prospěch či neprospěch stran a tyto otázky nebyly zatím buď vůbec, či neúplně řešeny“.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. zejména usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“).

Požadavek, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, který v posuzovaném dovolání předkládá dovolatelka, významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem vyřešená (vyřešená v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. již usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Spatřuje-li ostatně dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. již R/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. , které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).

S chybným chápáním označeného předpokladu přípustnosti dovolání pak věcně souvisí skutečnost, že otázky, které dovolatelka předkládá, nejsou právními otázkami ve smyslu , které nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny a které by Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) mohl a měl vyřešit ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, pro potřeby řešení obdobných sporů, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Jinými slovy řečeno nejde o otázky, které mají zobecňovací potenciál, a mají tudíž judikatorní význam.

Z obsahu dovolání je patrno, že „otázkami, které nebyly zatím buď vůbec, či neúplně řešeny“, má dovolatelka na mysli otázky, které měl podle jejího mínění v poměrech zde souzené věci řešit odvolací soud, leč je neřešil, popř. neřešil je důsledně. Dovolatelka tu popisuje konkrétní okolnosti daného případu, respektive ty z nich, které hodnotí jako pro sebe příznivé, a domáhá se jejich posouzení jako otázek dosud neřešených. Prostřednictvím takto formulovaných otázek se podle obsahu domáhá přezkumu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, založeného na konkrétních, individuálních poměrech souzené věci. Tím nečiní zadost požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nýbrž v souladu s dalším požadavkem, obsaženým též v , vymezuje důvod dovolání způsobem stanoveným ve třetím odstavci tohoto ustanovení (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. ).

Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání lze nalézt především v polemice, kterou dovolatelka brojí proti tomu, jak odvolací soud řešil otázku, „zda bylo ukončeno alespoň jedno vyjednávací kolo“. Poukazuje na to, že odvolací soud dospěl k negativnímu závěru mimo jiné z důvodu, že sběr dat prováděný dovolatelkou v době od 19. 5. do 26. 5. 2015 nebylo lze označit za vyjednávací kolo pro jeho označení za „offline kolo podávání nabídek“, a argumentuje, že právní otázka, zda je na místě posuzovat jakékoliv jednání dle jeho názvu nebo dle jeho obsahu, je vyřešena dlouhodobě konstantní judikaturou týkající se zejména zastřených právních jednání, která sice dává přednost jazykovému vyjádření, současně však šetří princip zachování platnosti a zamezení absurdních důsledků. K závěru o přípustnosti dovolání však tato argumentace nevede. Odvolací soud totiž, jak ostatně reflektuje sama dovolatelka, nezaložil zpochybněný závěr výlučně na odchylném označení příslušné aktivity dovolatelky, nýbrž, a to zejména, na zjištěných okolnostech (srov. bod 26 odůvodnění); způsob, jakým je zmíněno označení, nasvědčuje tomu, že odvolací soud přikládal označení spíše druhořadý, podpůrný význam. To pak, že i volba určitého pojmu smluvními stranami není bez významu, se judikatuře Nejvyššího soudu neprotiví (srov. mutatis mutandis např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. , a v něm vyslovený názor, že pro posouzení právní povahy smlouvy sice není určující její označení, nýbrž její obsah, nicméně skutečnost, jak strany smlouvu označí, též nemusí být bez významu pro zjištění, jaký závazkový vztah měly v úmyslu založit), a vysvětlení, proč v komunikaci s žalovanou použila předmětné smluvní spojení (proč první kolo výběrového řízení označila za offline kolo podávání nabídek), dovolatelka nepředkládá. O platnost smlouvy v posuzované věci nejde a důsledky právního posouzení odvolacího soudu nejsou takové povahy, že by je bylo možno vyhodnotit jako absurdní.

Požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vyhovuje též výtka, že k závěru, podle něhož testování vzorků bylo součástí vyhodnocovacího procesu, na jehož základě měly být posouzeny vlastnosti zkoumané komodity, odvolací soud dospěl postupem odchylným od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. , a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. .

Otázku postupu při výkladu právního úkonu Nejvyšší soud neřešil (nemohl řešit) v dovolatelkou odkazovaných procesních usneseních, jimiž bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, nýbrž např. v rozsudku ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, s. 386, v rozsudku ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. , uveřejněném v souboru Civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „soubor“), pod číslem C 1108, v rozsudku ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod číslem C 1627, a v rozsudku ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. , uveřejněném tamtéž pod číslem C 5662). Podstatné pro posouzení přípustnosti dovolání však je, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu odklon od rozhodovací praxe, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k interpretačním pravidlům upraveným v právních předpisech zrušených k 1. 1. 2014, tj. v zákoně č. , (dále „předchozí “ či jen „obč. zák.“), a v zákoně č. , obchodním zákoníku, ačkoliv na předmětnou věc dopadají ustanovení , , účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „nový “ či „o. z.“), jak dovodil odvolací soud a což dovolatelka nikterak nezpochybňuje. Jde proto o odkaz nepřípadný.

Na rozdíl od právní úpravy v předchozím , podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. obč. zák.), a ve vztahu k níž Nejvyšší soud dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu, však právní úprava v novém opouští důraz na formální hledisko projevu a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. ). Pro výklad adresovaného právního jednání je tak určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých slov (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že podle § 555 a násl. o. z. se zjišťuje obsah právního jednání prostřednictvím zcela odlišných hledisek než za předchozí právní úpravy, pak zákonitě může s ohledem na konkrétní skutkové okolností rozdílně vyznít posouzení, zda vůle, kterou subjekt právních vztahů neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, byla výkladem „nahrazena“, nebo „doplněna“. Již prvotní výklad právního jednání může být zcela odlišný, a z toho důvodu i tak závěr, zda soud skutečně vůli stran nesprávně nahrazoval, resp. doplňoval.

Dovolání může být shledáno přípustným jen tehdy, označí-li dovolatel rozhodovací praxi, se kterou je právní posouzení odvolacího soudu vskutku v rozporu, nikoliv jakoukoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. ). To platí tím spíše, cituje-li dovolatelka závěry rozhodovací praxí výslovně překonané.

Námitku dovolatelky, že závěry, které odvolací soud vyvodil z provedených důkazů, jsou „v extrémním nesouladu s (z ostatních důkazů) zjištěným stavem a zákonnou úpravou“, Nejvyšší soud opodstatněnou neshledal.

Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 22. 11. 2021

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu