Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1787/2020

28 Cdo 1787/2020-124

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) A. Ch., narozené XY, bytem XY, b) A. Š., narozené XY, bytem XY, c) V. M., narozeného XY, bytem XY, a d) J. V., narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 340/21, proti žalované obci Tursko,identifikační číslo osoby: 002 41 768, se sídlem v Tursku, Čestmírovo náměstí 59, zastoupené JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Lobkovic 2406/9, o zaplacení částky 411 786 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. -98, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění ( ):

Shora označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem bod bodem I., byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 7. 1. 2019, č. j. -69, jímž bylo žalované uloženo zaplatit každému z žalobců a) až c) částku 34 315,50 Kč a žalobci d) částku 308 839,50 Kč, vždy spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z uvedených částek za dobu od 29. 12. 2017 do zaplacení, a nahradit žalovaným náklady řízení; dále bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Podle shodných skutkových zjištění soudů nižších stupňů jsou žalobci podílovými spoluvlastníky (žalobci a/ až c/ každý v rozsahu ideální jedné dvanáctiny, žalobce d/ v rozsahu ideálních tří čtvrtin) identifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“), na nichž se nacházejí stavby ve vlastnictví žalované (objekt pošty, čistička odpadních vod, autobusová zastávka) a sportovní zařízení – fotbalové hřiště provozované žalovanou. Jelikož žalovaná užívá předmětné pozemky bez právního důvodu a bez souhlasu žalobců, vzniká jí (jak uzavírá odvolací soud) bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat a jež za žalobou vymezené období od 23. 2. 2016 do 21. 12. 2017 činí celkem 411 786 Kč. Odkaz žalované na nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , označil odvolací soud za nepřípadný, neboť je založen na jiných skutkových okolnostech (v nyní posuzované věci předmětné pozemky neslouží jako veřejné prostranství a nebyly vydány žalobcům v restituci) a navíc ustálená rozhodovací praxe opakovaně (i po vydání tohoto nálezu) zdůraznila, že užíváním pozemku jako veřejného prostranství bez soukromoprávního oprávnění vzniká bezdůvodné obohacení příslušné obci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle názoru dovolatelky měla by být přehodnocena ta rozhodovací praxe, že obce je pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizích pozemků tím, že jsou na nich umístěny stavby v jejím vlastnictví, jež slouží veřejnému zájmu, případně užíváním cizích nezastavěných pozemků jako veřejného prostranství. Přitom namítá, že k užívání těchto pozemků totiž dochází nejen ze strany občanů dané obce, nýbrž i (a to v nezanedbatelné míře) občany jiných obcí, dovozujíc, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení měl v těchto případech nést stát. Závěr připínající pasivní legitimaci v těchto případech příslušné obci považuje dovolateka za nespravedlivý a rozporný se zásadou řádného hospodaření s finančními prostředky obce, zakotvenou v , o obcích (obecní zřízení). Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené , a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku náhradu; neplní-li vlastník stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. ). K obohacení vlastníka stavby dochází přitom již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ). Uvedené závěry lze pak vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – ucelený areál (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ).

Citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení obč. zák. a o. z. použitelná i v poměrech – na posuzovanou věc dopadajícího (je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemků v období od 23. 2. 2016 do 21. 12. 2017) – účinného od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ), kdy jde o skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. ).

Nejvyšší soud neshledává důvody pro odklon od výše citovaných závěrů dosažených rozhodovací praxí, jež obstály i z ústavněprávního hlediska, nová úprava občanského práva nepředstavuje impulz pro změnu této rozhodovací praxe a ani nedošlo k jiné změně poměrů odůvodňující revizi těchto závěrů, přičemž ani konkrétní okolnosti projednávané věci nesvědčí pro závěr o nespravedlnosti napadeného rozhodnutí. Úkolem obce je mimo jiné pečovat o všestranný rozvoj svého území, o potřeby svých občanů a chránit veřejný zájem [ ]. S plněním těchto úkolů je zpravidla spojeno také vlastnictví některých staveb sloužících veřejnosti nebo např. provozování sportovišť; plní-li tím obec zákonem jí uložené úkoly, není důvodu, aby s tím související náklady nesl stát, a to zvlášť za situace, kdy obce mají povahu veřejnoprávních korporací s vlastním majetkem a právní subjektivitou ( ) a spravují své záležitosti – včetně hospodaření – samostatně ( ). V této souvislosti nelze než odmítnout i tu argumentaci dovolatelky, že by zde byl závěr o pasivní legitimaci obce k vydání bezdůvodného obohacení v kontradikci se zásadou řádného hospodaření s finančními prostředky obce zakotvenou v ustanovení ; plnění závazků obce nemůže být v rozporu se zásadou řádného hospodaření (ostatně za normálních okolností by si obec musela předmětné pozemky ze svých prostředků pronajmout nebo je koupit).

Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani argumentace proti současně zmiňovanému závěru o pasivní legitimaci obce k vydání bezdůvodného obohacení v případě užívání cizího pozemku jako veřejného prostranství, jež se zakládá na zjevně jiném skutkovém stavu věci, než z jakého vyšel při jejím právním posouzení odvolací soud (a nejde tak o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu dle ; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); odvolací soud totiž na rozhodovací praxi týkající se bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku jako veřejného prostranství odkázal toliko podpůrně, jelikož v posuzované věci o takový případ nejde (předmětné pozemky nejsou užívány jako veřejné prostranství; v této souvislosti lze odkázat také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , v němž se dovolací soud zabýval pojmem veřejné prostranství a uvedl, že za veřejné prostranství nelze bez dalšího pokládat každý pozemek, který veřejnost užívá s ohledem na nepřítomnost technických překážek přístupu na něj).

Nicméně také v případě užívání pozemků jako veřejného prostranství byla by dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu založena pasivní věcná legitimace žalované obce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. ). Přitom tato rozhodovací praxe nemohla být překonána ani částí odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , řešící otázku vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a subjektem spravujícím veřejný statek (body 40 a 41 odůvodnění), jež nepatří k nosným důvodům rozhodnutí, nýbrž má povahu orbiter dicta. Citovaným nálezem sp. zn. tak nebyla revidována či popřena ani předchozí judikatura Ústavního soudu (aprobující závěr, že za bezesmluvní užívání pozemků jako veřejného prostranství přísluší vlastníku náhrada ze strany obce), k níž se ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov. např. nález ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. , ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , v nichž Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že orbiter dictem nálezu sp. zn. nemohla být překonána dosavadní rozhodovací praxe).

Ovšem ani k revizi posledně citované rozhodovací praxe (na posuzovanou věc ovšem ani nedopadající) nebyly by dány důvody, s přihlédnutím k již výše uvedeným kritériím. I zajištění veřejného prostranství lze totiž podřadit pod péči o rozvoj území obce a o potřeby občanů obce ( ). Ačkoliv lze dovolatelce přisvědčit, že veřejné prostranství slouží bezpochyby i občanům jiných obcí (a tyto občany nelze z užívání tohoto veřejného statku vyloučit), především slouží občanům dané obce a rozvoji obce (proto také rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že pasivně legitimovanými subjekty k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jako veřejného prostranství na území hlavního města XY jsou jednotlivé městské části – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. ).

Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek].

Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy nákladům k náhradě oprávněným žalobcům, jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 9 980 Kč [ , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální částkou náhrady hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč ( a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ) v částce 2 158,80 Kč, tj. celkem 12 438,80 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 7. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu