Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2314/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem Na Slupi 15, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2014 č. j. -51, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2015 č. j. -81, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2015, stěžovatel napadl částečný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 7. 2014 č. j. -51 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), kterým bylo rozhodnuto, že (I.) stěžovatel je jakožto žalovaný povinen zaplatit žalobkyni Aleně Tesařové částku 31.790 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z uvedené částky od 27. 12. 2012 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a že (II.) o zbytku uplatněného nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rovněž napadl rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. 4. 2015 č. j. -81 (dále jen "rozsudek městského soudu"), jímž byl rozsudek obvodního soudu potvrzen.

Jak stěžovatel uvádí, žalobkyně je spoluvlastníkem pozemku v Praze o výměře 561 m2 a žalobou se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout tím, že předmětný pozemek stěžovatel užíval v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 za účelem provozu veřejného parkoviště, a to v částce odpovídající ušlému nájmu z pozemků nesloužících k podnikání nájemce, a to v maximální výši dle příslušného výměru Ministerstva financí č. 01/2010, to jest ve výši 85 Kč/m2/rok, tedy v částce 31.790 Kč s příslušenstvím.

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014

sp. zn.

, dle kterých ohledně právního postavení vlastníků pozemků, které jim byly vydány podle zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (eventuálně i na základě jiného restitučního titulu), a které nelze užívat pro překážku užívání působící ve prospěch veřejného statku, nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném řešení existujícího právního stavu.

Dle stěžovatele pokud se žalobkyně cítí být ve výkonu svého vlastnického práva omezena, může svůj nárok uplatnit vůči státu či svůj spoluvlastnický podíl zcizit, popř. požádat o jeho vyvlastnění. V žádném případě jí však nepřísluší domáhat se zaplacení náhrady za toto omezení vůči stěžovateli, který její vlastnické právo nikterak neomezil.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v d (dále jen " ") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), rozeznává podle svého jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej a , 91 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Naopak, je nucen konstatovat, že stěžovatelovy právní úvahy jsou v příkrém rozporu s relevantní judikaturou.

Připomenout je na místě nález ze dne 27. 9. 2012

sp. zn.

(N 163/66 SbNU 425), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "omezení vlastnického práva musí být jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (...) lze nalézt - v daném případě navíc podstatně přesvědčivější - argumenty, které hovoří ve prospěch pasivní legitimace právě obce (...) veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, a jejich užívání občany jiných obcí (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází (resp. pro občany této obce), obvykle i prospěšné. Obec, v níž se veřejné prostranství nachází (a tedy nikoliv Česká republika), je oprávněna vybírat poplatky za (zvláštní) užívání veřejného prostranství [srov. a , o místních poplatcích], a má tedy z existence veřejných prostranství i přímý ekonomický (fiskální) přínos". Shodně se Ústavní soud vyslovil i ve svém nálezu ze dne 1. 2. 2013

sp. zn.

(N 25/68 SbNU 295).

Obdobně je třeba upozornit i na nález ze dne 25. 4. 2012

sp. zn.

(N 89/65 SbNU 203), ve kterém Ústavní soud shledal, že "soud (...) v podstatě zaujal právní názor, že vlastníku pozemku - který je veřejným prostranstvím - k němuž jsou zákonem omezena práva vlastníka (povinnost vlastníka strpět užívání jeho pozemku obcí prostřednictvím jejích občanů), náhrada (z titulu bezdůvodného obohacení) za omezení tím vzniklá nenáleží. Leč, konstantní soudní judikatura zastává názor opačný".

Na uvedené tři nálezy dále navazují odmítavá rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech obcí - viz např. usnesení

sp. zn.

. Shodné závěry pak zastává i početná a již ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srovnej např. usnesení sp. zn. , , ).

Uvedenou judikaturu Ústavní soud aplikoval i ve svém vyhovujícím nálezu ze dne 19. 11. 2014

sp. zn.

, přičemž její obsah shrnul následujícím způsobem: "pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v , o obcích, jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru."

Je tedy zjevné, že pokud se stěžovatel domnívá, že v obdobných případech nemůže být jako obec pasivně žalobně legitimován, jedná se o právní závěr zcela nesprávný.

Na tomto konstatování nemůže ničeho změnit ani obsah nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

, byť nutno připustit, že některé právní úvahy obsažené v jeho odůvodnění, na které stěžovatel odkazuje, se mohou jevit být s výše citovanou judikaturou v rozporu. Za prvé platí, že tyto úvahy nejsou součástí nosných důvodů jeho odůvodnění. Sám uvedený nález je totiž označil za pouhé obiter dictum, přičemž po skutkové stránce vycházel ze zcela odlišných okolností. Stručně shrnuto, ve věci se jednalo o to, zda pozemek sloužící jako veřejné prostranství vůbec má či nemá být v restituci vydán. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv, s tím, že daná plocha nyní porostlá veřejnou zelení je užívána výhradně pro veřejné účely a není možné nalézt jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem; u takovéhoto pozemku s výhradně veřejně prospěšnou funkcí dle Ústavního soudu pro osobu oprávněnou v restituci vznikl právní stav obdobný tomu, při němž existuje překážka vydání. Naopak u jiných výše zmiňovaných judikátů se jednalo o nemovitosti, které již byly na každý pád restituentovi vydány, šlo o náhradu za jejich užívání, což je zjevně otázka zcela odlišná. A za druhé, i kdyby se o součást jeho nosných důvodů jednalo, nemohla by být tímto nálezem předchozí jednoznačná judikatura v podobě nálezů

sp. zn.

,

a

změněna. K tomu by mohlo dle a dojít jedině stanoviskem pléna Ústavního soudu. Jak si správně všímá i Nejvyšší soud ve svém nedávném rozsudku , pouhým obiter dictum v nálezu

nemohla být dosavadní ustálená judikatura Nejvyššího soudu a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu překonány.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu