Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1558/2020

28 Cdo 1558/2020-152

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Horní Planá, se sídlem v Horní Plané, Náměstí 1, identifikační číslo osoby: 65028201, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti Správy železnic, státní organizace, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby: 70994234, o vydání věci – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020, č. j. – 132, t a k t o :Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2020, č. j. – 132, se ruší a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2016, č. j. – 48, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala opětovného projednání věci rozhodnuté Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Jihočeský kraj, ze dne 11. 11. 2015, č. j. SPU 478880/2014/R5917/RR10897, jímž bylo rozhodnuto o nevydání části pozemku parc. č. 430/5, ostatní plocha (jiná plocha) o výměře 49.321 m2 (původně části pozemku dle PK č. 77), v katastrálním území Horní Planá – dále „předmětný pozemek“ nebo „pozemek“ (výrok I.) a dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění učiněných v řízení před správním orgánem, tudíž považoval žalobkyni za osobu oprávněnou a účastnici za subjekt povinný v intencích ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod číslem 177/2013 Sb. (dále jen „ “). Na rozdíl od správního orgánu shledal, že požadovaný pozemek (přes absenci formálního znaku) je zemědělského charakteru („pozemek je porostlý patrně lesní vegetací“), pročež se zabýval jeho funkční souvislostí s jinou nemovitou věcí vlastněnou žalobkyní ve smyslu ustanovení Chápaje zákonem stanovený předpoklad funkční souvislosti jako pojistku zabraňující vzniku situací, v nichž by nevydání konkrétního majetku způsobovalo nemožnost užívání či řádného fungování jiné věci oprávněné osoby, zamítl žalobu pro nesplnění naznačené podmínky vydání, jejíž naplnění ostatně nebylo ze strany žalobkyně v řízení ani tvrzeno, tedy ani prokázáno.

Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem (ve věci v pořadí druhým) ze dne 16. 1. 2020, č. j. – 132, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů (výrok II.).

Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. – 95, jenž je přístupný, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem, představovaným okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován, doplnil dokazování rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 2019, č. j. 35341/2019-MZE-11182, jehož vydání sám inicioval a v němž bylo deklarováno, že ve smyslu ustanovení o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “) se režim tohoto zákona na předmětný pozemek nevztahuje. Odvolací soud opětovně dovodil, že se tudíž nejedná o zemědělský pozemek ve smyslu ustanovení . , neboť k rozhodnému okamžiku (ke dni 24. 6. 1991) nebyl součástí zemědělského půdního fondu. Za této situace nemohla být naplněna podmínka pro projednání nároku žalobkyně v režimu ustanovení Odvolací soud se zřetelem na citované rozhodnutí Ministerstva zemědělství, z něhož podle ustanovení (dále „ “) – odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. – vycházel, za nevýznamnou shledal skutečnost, zda předmětný pozemek je v současné době pokryt vegetací, zejména náletovými dřevinami, popřípadě zda v takovém stavu byl i ke dni 24. 6. 1991. Přihlédl rovněž k rozhodnutí Okresního národního výboru v Českém Krumlově ze dne 25. 11. 1980, č. j. , jímž byl předmětný pozemek natrvalo vyňat ze zemědělského půdního fondu. V této souvislosti sice poukázal na mechanismus předvídaný , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění (dále „ “), skrze nějž mohl být pozemek znovu do zemědělského půdního fondu formálně navrácen, nicméně pokud se tak v nyní posuzovaných poměrech nestalo, nelze pozemek považovat za zemědělský ve smyslu Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k nedůvodnosti žaloby na základě jiných právních úvah, avšak s ohledem na správnost výroku o zamítnutí žaloby rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání majíc je ve smyslu ustanovení za přípustné pro odchýlení se odvolacího soudu o ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího při řešení otázky hmotného práva, na níž dovoláním napadený rozsudek závisí, tj. zda pro závěr o (ne)zařazení předmětného pozemku do zemědělského půdního fondu k rozhodnému okamžiku z hlediska naplnění materiálního znaku postačuje deklarace takového stavu shora označeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství. Žalobkyně namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor, jenž byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. - 95. Je přesvědčena, že vydané rozhodnutí nemohlo důkaz o faktickém stavu pozemku (naplnění materiálního znaku) poskytnout, neboť bylo založeno na rozhodnutí o trvalém vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu z počátku 80. let minulého století. Žalobkyně má za to, že odvolací soud měl otázku zemědělského charakteru z hlediska fakticity hospodaření s ním posoudit sám a i v situaci, kdy inicioval vydání zmíněného rozhodnutí Ministerstva zemědělství, měl povinnost se materiálním charakterem pozemku zabývat. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Účastník řízení se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem vyjádřeným v rozsudku odvolacího soudu o nezemědělském charakteru předmětného pozemku. Dále připomněl, že pozemek je zastavěn stavbou způsobilou samostatného užívání (pobřežní zdí) a je zatížen na základě smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 17. 1. 2013 povinností strpět provozování vodovodu a kanalizace na předmětném pozemku městem Horní Planá. Účastník řízení navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 16. 1. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. ); dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), v zákonné lhůtě ( věta první ) oprávněnou osobou (účastníkem řízení), je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), a dovolání nepostrádá náležitosti vyplývající z ustanovení o. s. ř, tj. dovolatelka vymezila některý ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání ( ) a uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v otázce, pro niž je přípustné [nezbytnost zkoumání materiálního znaku, jehož existence umožňuje určitý pozemek považovat za pozemek náležící do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení , bod 1. a nárok uplatněný oprávněnou osobou podrobit režimu ustanovení ], i opodstatněné. Při řešení předestřené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované níže označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

Zmatečnosti [ , a b) a ] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle , věta první, oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne.

Podle ustanovení . a 2. pro účely tohoto zákona se rozumí zemědělskými nemovitostmi pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely, a pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily lesní půdní fond.

Podle ustanovení zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím dosažení soběstačnosti ve výrobě základních potravin a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování, využívání a rozšiřování patří k předním úkolům naší socialistické společnosti. Zemědělským půdním fondem je zemědělská půda obhospodařovaná (orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny) a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není (odstavec 2). Do zemědělského půdního fondu náležejí též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelným pro polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod. (odstavec 3).

Podle ustanovení , o lesích, ve znění účinném do 23. 6. 1991 (dále „ “), lesní půdní fond tvoří pozemky, které jsou trvale určeny k plnění funkcí lesů (dále jen " "). Lesními pozemky jsou: a) pozemky porostlé lesními dřevinami, které slouží k plnění funkcí lesů (dále jen lesní porosty"), a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny za účelem obnovy nebo za účelem zřízení lesních školek, popřípadě lesních semenných plantáží, b) pozemky bez lesních porostů, které slouží lesnímu hospodářství a jsou pro ně nepostradatelné (rozdělovací průseky, lesní cesty, plochy horních lesních skladů apod.), c) pozemky nad horní hranicí stromové vegetace ve vysokohorských oblastech s výjimkou pozemků zastavěných a jejich příjezdních komunikací.

Podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), zákon se vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond.

Podle ustanovení v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, rozhodují příslušné ústřední správní úřady.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že působnost se podle ustanovení a citovaného zákona vztahuje nejen na pozemky, jež jsou anebo v době přechodu na stát byly a nadále mají být zemědělsky obhospodařovány a v katastru nemovitostí jsou označeny druhem kultury uvedeným v ustanovení , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů - dále „ “ (srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník 1998, nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004), ale i na takové pozemky, které vzdor aktuálnímu stavu byly užívány k účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství alespoň v době přechodu na stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. ).

Výkladem pojmu zemědělská nemovitost podle , se Nejvyšší soud zabýval zejména ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , v němž s odkazem na záměrnou korespondenci zmiňované normy s ustanovením reflektoval konstantní judikaturu interpretující právě citované ustanovení. V souladu s ní se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v , potažmo a rovněž znaku faktického, materiálního, představovaného okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu se skutečným stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , popřípadě ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ). Při zkoumání, zda pozemek v rozhodném okamžiku z hlediska . přináležel k lesnímu půdnímu fondu, je poté třeba vycházet z ustanovení , o lesích (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. ), jenž také akcentoval stav faktický (či založený rozhodnutím orgánu státní správy lesů) oproti stavu evidenčnímu. Ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , se nadto podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu , vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad absencí znaku formálního.

Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. – 95, o nutnosti zkoumat, zda při absenci formálního znaku umožňujícího předmětný pozemek považovat za součást zemědělského (lesního) půdního fondu jest naplněn znak materiální, vyšel nově rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 2019, č. j. 35341/2019-MZE-11182, jehož vydání sám inicioval a v němž bylo deklarováno, že ve smyslu ustanovení se režim tohoto zákona na předmětný pozemek nevztahuje. Přihlédl rovněž k rozhodnutí o trvalém vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu a opětovně formuloval konkluzi, že předmětný pozemek není zemědělskou nemovitostí a postup pro uplatnění restitučního nároku ve smyslu ustanovení tudíž není pro žalobkyni otevřen. Zjištění soudu prvního stupně o stavu tohoto pozemku (nacházejí se na něm náletové dřeviny, tj. vegetace nikoliv záměrně vysazená a pěstovaná) přitom nevzal v konfrontaci se zjištěním učiněným z rozhodnutí Ministerstva zemědělství v úvahu s odůvodněním, že rozhodnutí považuje v otázce posouzení charakteru předmětného pozemku za „zásadní“.

Dovolací soud je nucen konstatovat, že odvolací soud se v dalším řízení (po kasaci předchozího rozhodnutí) důsledně nedržel právního názoru, jenž byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, č. j. – 95. Je zcela zřejmé, že materiální charakter předmětného pozemku, jenž by objasnil jeho zařazení k rozhodnému datu do zemědělského půdního fondu, nebyl odvolacím soudem vůbec zkoumán, vzdor tomu, že dovolací soud v předchozím (kasační) rozhodnutí zřetelně naznačil, že „skutková zjištění zachycená v rozhodnutí soudu prvního stupně (viz především str. 5 rozsudku krajského soudu) nevylučují, že by právě z pohledu materiálního mohly být znaky svědčící o zemědělské povaze pozemku ve shora vylíčeném smyslu naplněny“. Význam, jaký odvolací soud citovanému rozhodnutí Ministerstva zemědělství skrze ustanovení přikládá, ovšem nekonvenuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující interpretační a aplikační podmínky citovaného ustanovení.

Do pravomoci Ministerstva zemědělství ve smyslu ustanovení spadá vydání rozhodnutí o tom, zda se, jsou-li o tom pochybnosti, na určitou nemovitost vztahuje se zřetelem k ustanovení režim Pravomoc Ministerstva zemědělství ČR rozhodovat ve správním řízení o zemědělském či nezemědělském charakteru pozemků, založená citovaným ustanovením, se ovšem vztahuje toliko k vyřešení otázky, zda pozemky podléhají úpravě dané , a nikoliv již k řešení otázek charakteru pozemků, rozhodných z hlediska V režimu je totiž pravomoc posoudit zemědělský či nezemědělský charakter nárokovaných pozemků svěřena pozemkovému úřadu ( ) či soudu ( ).

Ve smyslu přitom soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není ovšem vyloučeno, aby si otázku řešenou ve výroku rozhodnutí posoudil jako předběžnou jinak (především s ohledem na existenci jiných skutečností vztahujících se k otázce posuzované rozhodnutím jiného orgánu). Závaznost vyřešení předběžné otázky pravomocným rozhodnutím správního orgánu je současně bezesporu vázána na existenci pravomoci tohoto orgánu předestřenou otázku (pro účastníky a jiné státní orgány závazně) vyřešit.

V situaci, kdy ustanovením zjevně nezakládá pravomoc příslušného správního úřadu rozhodovat o otázkách týkajících se aplikace , nýbrž mu svěřuje rozhodovací kompetenci toliko ve vztahu k aplikaci , je závěr odvolacího soudu o tom, že při posuzování zemědělského či nezemědělského charakteru pozemku z hlediska aplikace vychází (jako ze zásadní skutečnosti) z rozhodnutí Ministerstva zemědělství o povaze předmětného pozemku jako zemědělského, vydaného podle ustanovení , a že je z uvedeného důvodu opodstatněn postup v řízení podle části třetí v režimu ustanovení , předčasný, a tudíž nesprávný. Prosadí se zde naopak výše citované judikatorní konkluze, na jejichž základě bude odvolací soud povinen provést vlastní vyhodnocení zemědělské či nezemědělské povahy předmětného pozemku a v závislosti na něm zvolit další postup (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ).

Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení , a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit ( ) a věc ve shora uvedeném rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ( věta první ).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. 6. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu