Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 29 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (34)84233DA1E4BA350BC125809D004C1282.html
HTML · 17.73 KB
No categories available
28 Cdo 3272/2016
28 Cdo 3272/2016
U S N E S E N Í
Družstvo pro rekreační bydlení
1) J. B.
,
2) P. I.
, účastnic ad 1) a 2) zastoupených Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 568/92,
3) COOP Praha - západ, družstvo
, IČO: 00031828, se sídlem v Praze 3, Malešická 16a,
zastoupené JUDr. Jiřím Kroulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hostivař, U Továren 31, a
4) České republiky – Státního pozemkového úřadu
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
o nahrazení rozhodnutí správního orgánu
, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 418/2014 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. července 2015, č. j. 28 Co 225/2015 -126, takto:
I: Dovolání se odmítá.
II. Žalobce
je povinen
zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastnicím 1/ a 2/ rovným dílem částku celkem 5 260 Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Syrovátkové, a žalovanému 3) částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Kroulíka, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastnicí ad 4)
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ):
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. února 2015, č. j. 18 C 418/2014 -72, ve výroku o věci samé, kterým okresní soud – v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů – zamítl žalobu na znovuprojednání věci, o níž bylo dříve rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 12. 3. 2009, pod č.j. 45417/08-13300.
Označeným rozhodnutím správního orgánu bylo podle ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), rozhodnuto o tom, že na pozemek PK č. kat. 296/1, role, v kat. území P., se vztahuje zákon o půdě.
Usnesením ze dne 20. května 2016, č. j. 18 C 418/2014 -150, rozhodl soud prvního stupně podle § 107 o. s. ř. o. s. ř. o procesním nástupnictví na straně účastníka P. M. (dříve pod označením jako účastník 1/, jenž zemřel dne 14. 7. 2015), kdy jako s jeho procesními nástupkyněmi pokračoval v řízení s účastnicemi nyní pod označením 1) a 2).
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), neboť není přípustné, v situaci, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v ustanovení § 238a o. s. ř. o. s. ř. a kdy dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud napadeným rozhodnutím vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by tato otázka, v jeho rozhodovací praxi již vyřešená, měla být posouzena jinak.
V relevantní otázce vymezení nemovitého majetku v režimu (působnosti) zákona o půdě (§ 1 odst. 1, § 30), lze z rozhodovací praxe dovolacího soudu odkázat např. již na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009 , v němž byl formulován a odůvodněn závěr, že ustanovení § 30 zákona o půdě rozšiřuje okruh působnosti zákona, a to i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. § 1 odst. 1 tohoto zákona nespadají, tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují oba, ba dokonce ani jeden z uvedených znaků), přičemž postačí, že v době přechodu na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby; za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků (k tomu přiměřeně srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99 , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, č. 24). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě svých dalších rozhodnutím (z nich srovnej např. usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3351/2015 , nebo usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2438/2015 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 836/16 ).
Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) pozemku je pak věcí skutkového zjištění, nikoliv kvalifikovanou otázkou právní. [V posuzovaném případě má odvolací soud za prokázané, že „díl sporného pozemku byl v době přechodu na stát (vyvlastnění v roce 1959) využíván jako pastvina“, a že i zbylá část pozemku (zatravněný zemědělský pozemek s náletovými dřevinami) byla v době přechodu na stát ve stavu, jenž nevylučoval jeho zemědělské využití (tedy nejenom dle stavu evidenčního).] Přitom platí, že nelze podřadit dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. takové námitky, jež na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem usuzují prostřednictvím kritiky skutkového zjištění, z něhož při právním posouzení věci vycházel odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem odkazovanou judikaturou – rozhodnutími Nejvyššího soudu vydaných ve věcech sp. zn. 28 Cdo 4058/2008 , sp. zn. 22 Cdo 4822/2009 a sp. zn. 28 Cdo 1118/2009 , v nichž dovolací soud – ve vztahu k řešené otázce působnosti zákona o půdě – pokládal taktéž za určující, zda byly pozemky v době přechodu na stát používány k účelům zemědělské výroby, opíraje se pak vždy i o konkrétní skutková zjištění v jím tehdy posuzovaných věcech, jež se s okolnostmi nyní rozhodované věci neshodují.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 , § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , kdy k nákladům (k náhradě oprávněných) účastnic 1) a 2) patří vždy odměna advokáta za zastupování v řízení v částce 2 480 Kč [§ 7 bod 5 , § 9 odst. 4 písm. d/ , § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); náklady účastníka 3) sestávají z odměny advokáta 3 100 Kč, náhrady hotových výdajů 300 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ ) o. s. ř. o. s. ř. ve výši 714 Kč. Účastnici ad 4) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu