Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1118/2009

U S N E S E N Í

JUDr. V. M.

1. České republiky – Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu

, 110 00 Praha 1, Těšnov 17, a

2. Pozemkového fondu ČR

, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu podle , ve věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. -174, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2008, č. j. -227, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce ze 17. 9. 2003 bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze 14. 12. 2007, č. j. -174. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, kterou se domáhal určení toho, že se „ (ve znění dalších předpisů) nevztahuje na nemovitosti v katastrálním území a obci Ch., okres B., a to na dům čp. 25 a na pozemek parc. č. 11/1 (o výměře 5.811 m2), s tím, že navrženým soudním rozhodnutím by bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Ústředního pozemkového úřadu ze 6. 11. 2000, č. j. 1218/2000-5010, a rozhodnutí ministra zemědělství z 25. 4. 2001, č. j. 13451/2001-1000“. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 23. 10. 2008, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Berouně ze 14. 12. 2007, č. j. -174 (ve znění opravného usnesení z 19. 6. 2008, č. j. -204) zrušen „ve vztahu mezi žalobcem JUDr. V. M. a účastníkem řízení ČR – Ministerstvem zemědělství, Ústředním pozemkovým úřadem“ a soudní řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. „Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrzen“. Bylo také rozhodnuto, že „ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem řízení ČR – Ministerstvem zemědělství, Ústředním pozemkovým úřadem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle ustanovení a ), ale neshledal odvolání žalobce důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce podal podle ustanovení a násl. žalobu, kterou se domáhal rozhodnutí o právní věci, o níž rozhodoval ve správním řízení již i ministr zemědělství rozhodnutím z 25. 4. 2001, č. j. 13451/2001-1000, kterým byl zamítnut rozklad a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 6. 11. 2000, č. j. 1218/2009-5010, jímž bylo v řízení podle rozhodnuto, že se na nemovitosti v katastrálním území Ch. (na dům čp. 25 a pozemek parc. č. 11/1) vztahuje (zákon o půdě).

Odvolací soud poukazoval dále na to, že ohledně této právní věci se také Pozemkový fond ČR domáhal rozhodnutí soudu o jeho excindační žalobě, týkající se uložení povinnosti správci konkursní podstaty „vyloučit ze soupisu majetku úpadce uvedené nemovitosti, a to z toho důvodu, že účinností zákona o půdě došlo k zániku práva hospodaření státního podniku Šlechtění a rozmnožování drůbeže Ch. k těmto nemovitostem a že ze zákona došlo ke vzniku správy Pozemkového fondu ČR k těmto nemovitostem.

Odvolací soud byl toho názoru, že žalující správce konkursní podstaty byl jako účastník již uvedeného správního řízení procesně legitimován k podání své žaloby, neboť napadeným rozhodnutím správního orgánu došlo k zásahu do sféry jeho práv a povinností jako správce konkursní podstaty, když na označení charakteru nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, závisí, zda úpadci zůstalo případně zachováno právo hospodaření k nemovitostem (srov. ) a zda tedy do konkursní podstaty byly uvedené nemovitosti zahrnuty po právu či nikoli (srov. ).

Odvolací soud se dále zabýval i tím, zda v řízení před soudem prvního stupně byla správně posouzena otázka okruhu účastníků tohoto řízení (např. ohledně zástavního věřitele úpadce nebo ohledně samotného úpadce vedle správce konkursní podstaty). Odvolací soud konstatoval ostatně i to, že podle jeho názoru řízení před soudem prvního stupně „netrpí takovou vadou, která by byla důvodem pro zrušení rozhodnutí ve smyslu ustanovení a c) “. Výjimkou tu byla, podle názoru odvolacího soudu, ta procesní chyba, že soud prvního stupně jednal jako s účastníkem řízení i s Ministerstvem zemědělství – Ústředním pozemkovým úřadem, když ve smyslu ustanovení správní orgán, který žalobou napadené rozhodnutí vydal, již není účastníkem řízení podle ustanovení a násl. ; odvolací soud proto podle ustanovení ve vztahu k ustanovení zrušil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění opravného usnesení) ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem řízení ČR – Ministerstvem zemědělství, Ústředním pozemkovým úřadem a řízení v tomto rozsahu zastavil.

Odvolací soud byl dále k otázce povahy rozhodnutí podle toho názoru, že tímto rozhodnutím se odstraňují pochybnosti o tom, zda sporné nemovitosti jsou či nejsou majetkem spadajícím do působnosti zákona o půdě ve smyslu ustanovení tohoto zákona; takové rozhodnutí řeší závazným způsobem právní vztahy ke sporným nemovitostem co do jejich správy a jen ve vztahu uvedených subjektů, a proto je žalobce i z tohoto hlediska aktivně legitimován k podání žaloby podle ustanovení a násl. .

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právním závěrem soudu prvního stupně, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jsou majetkem, na který se vztahuje (zákon o půdě), když dům čp. 25 se stavebním pozemkem parc. č. 11/1 v katastrálním území Ch. byl využíván k provozní činnosti státního podniku Šlechtění a rozmnožování drůbeže Ch., s. p., který se zabýval zemědělskou živočišnou výrobou; v uvedeném domě se pak nacházely byty, které sloužily především k uspokojování bytových potřeb zaměstnanců uvedeného podniku (a případně i dalších občanů obce); v přízemí domu byly nebytové prostory, v nichž byly kanceláře ředitelství podniku a jídelna s kuchyní, a v suterénu byla i kotelna a další provozní místnosti; i v pozdější době (po přesunutí kanceláře a závodní jídelny do jiné budovy) sloužily nebytové prostory v přízemí domu čp. 25 v Ch. a stále slouží k provozní činnosti podniku. Odvolací soud proto dovozoval, že ve smyslu ustanovení jsou za zemědělský majetek považovány i obytné budovy, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, a dále i obytné budovy a hospodářské budovy, sloužící zemědělské výrobě; nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, jsou tedy, podle názoru odvolacího soudu, majetkem vymezeným v a spadají tedy do působnosti tohoto zákona.

Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vztahu žalobce JUDr. V. M. a účastníka řízení Pozemkového fondu ČR ve výroku o věci samé (jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení), a to jako správný ve smyslu ustanovení . Podle obsahu spisu účastníku řízení ČR – Ministerstvu zemědělství, Ústřednímu pozemkovému úřadu žádné náklady řízení před soudem prvního stupně nevznikly.

O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení , a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 24. 11. 2008 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Berouně dne 23. 1. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel uváděl, že jeho dovolání směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, označeným II., III. a IV. (nikoli proti výroku označenému I. o částečném zastavení řízení v této právní věci). Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 . Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatel nejprve vytýkal, že „ve věci tu rozhodl nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu“. Podle názoru dovolatele v daném případě z ustanovení a z „vyplývá prvostupňová příslušnost krajského soudu jako ve sporu vyvolaném konkursem a vyrovnáním“, takže tu nebyl Okresní soud v Berouně oprávněn vést řízení v prvním stupni a Krajský soud v Praze rozhodovat jako soud odvolací.

Další vada řízení tu spočívala v tom, že soudy obou stupňů pominuly jednoho z účastníků tohoto řízení. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů tu nesprávně nepovažovaly úpadce (státní podnik Šlechtění a rozmnožování Ch.) za účastníka řízení a nejednaly s ním, třebaže „úpadce a správce konkursní podstaty jsou samostatné a na sobě nezávislé procesní subjekty“.

Podle názoru dovolatele měl být účastníkem tohoto soudního řízení ještě i další subjekt, a to právní nástupce úpadcova zástavního věřitele, jemuž osvědčilo zástavní právo k nemovitostem, o nichž bylo v řízení před správním orgánem rozhodováno. „Zástavní věřitel byl totiž účastníkem správního řízení ex lege, a to jako osoba řízením dotčená a mající nepochybně právní zájem na výsledku správního řízení, takže měl být účastníkem tohoto řízení podle ustanovení ; jeho právní zájem vyplýval z rozdílnosti důsledků toho, zda bude určeno, že sporné nemovitosti spadají pod režim zákona o půdě a zda k nim vzniklo právo správy Pozemkovému fondu ČR nebo nikoli“.

Pochybení soudů obou stupňů spatřoval tu dovolatel dále v tom, že shledaly správným postup Ústředního pozemkového úřadu, když prováděl správní řízení a vydal rozhodnutí poté, co na majetek úpadce byl prohlášen konkurs a nemovitosti, o jejichž statutu rozhodoval, byly sepsány v konkursní podstatě; takový postup byl však, podle názoru dovolatele, v rozporu s ustanovením

Nesprávně byla, podle názoru dovolatele, posouzena otázka, zda dům čp. 25 v Ch. sloužil ubytování zaměstnanců podniku. Soudy se nesprávně spokojily s tím, že v domě bydlely též rodiny zaměstnanců podniku. To však nestačilo a bylo třeba se zabývat tím, zda byty v tomto domě „byly evidovány jako byty podnikové či byty určené k ubytování zaměstnanců“.

Za nesprávný pokládá dovolatel i názor odvolacího soudu, že uvedený bytový dům byl součást komplexu budov sloužících zemědělské výrobě, čímž byl údajně dán charakter této stavby. Dovolatel má však za to, že ustanovení odpovídalo, aby „charakter každé jednotlivé nemovitosti byl zkoumán samostatně, zda sloužila nebo nesloužila zemědělské výrobě“.

Dovolatel posléze vytýkal, že písemném vyhotovení rozsudku byl uveden právní závěr, že „bez sporného bytového domu by podnik nebyl schopen zajistit svůj chod tak, jako to bylo z provozního hlediska nezbytně nutné“. Z dokazování v tomto řízení však dovolatel má naopak za to, že tu jde o budovu, která v době účinnosti zákona o půdě a celé desetiletí poté sloužila pouze k bydlení, což bylo také určením tohoto domu a k tomuto účelu byl kolaudován. V této budově nebylo umístěno ředitelství podniku či prodejna drůbeže a nebylo také rozhodné, že tu po určitou dobu bylo přízemí domu užíváno jako jídelna pro zaměstnance a jako sklad podniku.

Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele JUDr. V. M. byl zastáván názor, že soudy obou stupňů provedly v této právní věci důkazy v postačujícím rozsahu, vyvodily z něho odpovídající skutková zjištění i právní posouzení; řízení není také postiženo vadou, jež by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí v této právní věci se netýkalo práv zástavních věřitelů, jak tvrdí dovolatel. Úpadce po prohlášení konkursu nemohl již činit ve vztahu k nemovitostem, o něž šlo v tomto řízení, žádné úkony a veškerá oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty. Po zapsání majetku do konkursní podstaty mohl příslušný správní orgán, podle názoru Pozemkového fondu ČR, rozhodoval o něm podle ustanovení Správný je také názor odvolacího soudu, že „obytnými budovami, sloužícími zemědělské výrobě podniku, jsou i obytné budovy, které do účinnosti zákona o půdě sloužily k ubytování pracovníků zemědělské organizace. Soubor staveb, k nimž měl ke dni účinnosti v daném případě právo hospodaření úpadce Šlechtění a rozmnožování drůbeže, s. p., Ch., byl správně v tomto řízení vnímán jako soubor zemědělských staveb, když zakladatelem tohoto podniku bylo Ministerstvo zemědělství.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Berouně), ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 23. 10. 2008 (sp. zn. Krajského soudu v Praze) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud tímto svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo že by řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení , a a 2 v souvislosti s ustanovením (zákona o půdě) a s ustanovením , o konkursu a vyrovnání.

Podle ustanovení rozhodl-li orgán moci výkonné nebo orgán územního samosprávného celku zřízený podle zvláštního předpisu, o sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů ( ) a nabylo-li rozhodnutí tohoto správního orgánu právní moci, může být tatáž právní věc projednána na návrh v občanském soudním řízení. K návrhu je oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta; tento návrh se nazývá žalobou ( ).

Podle ustanovení jsou tu účastníky řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Zjistí-li soud, že se řízení podle a násl. neúčastní někdo, kdo je podle jeho účastníkem, přibere jej soud usnesením do řízení ( ).

Podle ustanovení nemovitosti ve vlastnictví státu, uvedené v tohoto zákona, spravují pozemkové fondy (s výjimkami uvedenými v , v/, c/ a d/ ). – Z uvedeného ustanovení tedy vplývá, že charakter budov je rozhodný pro to, zda jde o nemovitosti, které ve smyslu ustanovení spravuje pozemkový fond.

Podle ustanovení se tento zákon (zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) vztahuje: a) na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanovením tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond, b) na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, c) na obytné budovy, hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské výrobě nebo lesní výrobě anebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství a d) jiný zemědělský majetek uvedený v (tj. živý a mrtvý inventář a zásoby).

Zemědělskou usedlostí ve smyslu ustanovení , písm. b), je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex (srov. č. 16/1996, str. 46 /124, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Podle ustanovení v pochybnosti o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje , rozhodují příslušné ústřední orgány státní správy republiky. – V daném případě šlo o rozhodování Ministerstva zemědělství (včetně rozhodnutí ministra zemědělství).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešlo na ustanoveného správce konkursní podstaty. Ve sporu, v němž správce vymáhá ve prospěch konkursní podstaty nárok úpadce, musí být jako žalobce uveden přímo správce konkursní podstaty úpadce.

Žalobu o nárocích, podanou úpadcem po prohlášení konkursu, by bylo třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešlo na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov. č. 52/1998, str. 188, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za trvání konkursu může žalobní návrh zástavního věřitele proti zástavnímu dlužníku uspět v občanském soudním řízení pouze s dodatkem, že uložené povinnosti se zástavní dlužní pod dobu trvání konkursu zprostí jen plněním do konkursní podstaty úpadce (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech konkursu a vyrovnání.

Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo přesvědčivě možné dospět k závěru, že tu u rozhodnutí odvolacího soudu z 23. 10. 2008 (sp. zn. Krajského soudu v Praze), proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, šlo o rozhodnutí, v němž by byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (ale ani v podstatě s právem procením), nebo právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a nebo právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebyly tedy u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ostatním účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 7. října 2010

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu