Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5569/2016

28 Cdo 5569/2016

U S N E S E N Í

Ing. K.-E. C.

,

zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, za účasti

hlavního města Prahy

, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18,

o nahrazení rozhodnutí správního orgánu

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2016, č. j. -144, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 6. 2014, č. j. -85, ve znění opravných usnesení ze dne 20. 8. 2014, č. j. -102, a ze dne 8. 7. 2015, č. j. -122, částečně nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, a určil, že žalobce je vlastníkem 1/3 ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I.), zbylou část předmětu žaloby vyloučil k samostatnému projednání (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Neztotožnil se tak s náhledem pozemkového úřadu, jenž dle něho vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a své rozhodnutí založil na domněnkách a neprokázaných okolnostech. Po dovylíčení skutkových tvrzení ze strany žalobce a doplnění dokazování dospěl obvodní soud ke zjištění, že nemovitosti, jež byly v podílovém spoluvlastnictví prarodičů žalobce, nesloužily těmto k bydlení, ani coby reprezentativní sídlo, nýbrž ke správě jejich zemědělského majetku. Jelikož pojem zemědělská usedlost ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není definován závazným právním předpisem, ale vždy záleží na okolnostech a způsobu užívání dané nemovitosti, vycházel soud prvního stupně při jeho výkladu z judikatury Nejvyššího soudu. V intencích uvedeného shledal existenci subjektivní i hospodářské souvislosti mezi zemědělskými usedlostmi a palácem v centru Prahy, pročež měl za to, že sporné nemovitosti lze podřadit pod shora citované ustanovení zákona o půdě. Ve vztahu k ideální 1/3 dotčených nemovitostí, jež byla ve vlastnictví babičky žalobce, tedy považoval za splněné podmínky , kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a nároku žalobce na určení jeho vlastnictví proto v naznačené části vyhověl. Protože prozatím nebyla postavena na jisto státní příslušnost dědečka žalobce, jenž byl vlastníkem ideálních 2/3 předmětných nemovitostí, vyloučil obvodní soud odpovídající část žaloby k samostatnému projednání.

K odvolání hlavního města Prahy přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. -144, ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v části týkající se 1/3 specifikovaných nemovitostí zamítá (výrok I.), konstatoval, že ve výroku II. zůstává rozhodnutí nedotčeno (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud připomněl, že majetkové křivdy, jež mají být napraveny v intencích , musely vzniknout na majetku, na nějž je možné aplikovat režim zákona o půdě. Neztotožnil se ovšem s názorem žalobce a soudu prvního stupně, že lze dané nemovitosti podřadit pod zákona o půdě, neboť se nejedná o zemědělskou usedlost ani nemovitosti s ní související. Rovněž pak nespadají pod písm. c) daného ustanovení jako nemovitosti sloužící zemědělské výrobě. Vzhledem k tomu, že se na sporné nemovitosti nevztahuje režim zákona o půdě, odvolací soud, nezabývaje se podmínkou státního občanství vyžadovanou , změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba v dotčené části zamítá.

Zmíněné rozhodnutí (konkrétně ve výrocích I. a III.) napadl žalobce dovoláním, považuje je za přípustné ve smyslu § 237

, , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive protože napadané rozhodnutí spočívá na otázce doposud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká restriktivní výklad ustanovení zákona o půdě, jakož i nesprávnou interpretaci názoru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho usnesení sp. zn. , stanovisku sp. zn. a rozsudcích sp. zn. i sp. zn. . Dovolatel akcentuje účel předmětné budovy, jež sloužila rodu C. primárně ke správě jejich zemědělského majetku a zajišťovala bydlení vedle rodinných příslušníků i zaměstnancům panství. Úvahu, jíž odvolací soud vyloučil její hospodářskou souvislost s ostatním rodovým zemědělským majetkem, pokládá za absurdní a předestírá řadu argumentů svědčících ve prospěch závěru o jejich faktické spojitosti v jeden celek – zemědělskou usedlost. Žalobce dále zdůrazňuje, že ústavně konformním výkladem restitučních předpisů je výklad extenzivní, přičemž práva restituentů nelze jejich interpretací zužovat. Na podporu uvedeného názoru poukazuje na konkrétní judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu. Zpochybňuje rovněž „překonfiskační“ výměr, o nějž odvolací soud ve velké míře svůj úsudek opřel a jehož účelem bylo v době po konfiskaci vyjmout nemovitosti z resortu zemědělství. Vedle řečeného dovolatel upozorňuje na procesní pochybení odvolacího soudu, jenž postupoval v rozporu s , částí věty za středníkem, , dospěl-li oproti soudu prvního stupně k odlišnému skutkovému zjištění, aniž by náležitě zopakoval důkazy, z nichž vycházel. S ohledem na vyřčené žalobce závěrem navrhuje zrušení rozsudku městského soudu v napadené části a vrácení mu věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem nelze mít za přípustné ve smyslu citované normy.

Dle § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků.

Interpretací ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona půdě – jehož aplikace se dovolatel domáhá, tedy jeho rozsahem, jakož i co je třeba rozumět termínem zemědělská usedlost, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Z jím přijatých závěrů se podává, že zemědělskou usedlostí ve smyslu zákona o půdě je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex (srov. zejména stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. ). Je tedy předpokládána určitá kompaktnost daného celku, jehož části jsou spolu úzce funkčně spjaty (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. ), ač na sebe nemusí místně a provozně zcela bezprostředně navazovat (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. ). Obytnými budovami souvisejícími se zemědělskou usedlostí pak judikatura rozumí především stavby sloužící dříve k ubytování subjektů pracujících na usedlosti, pro něž je typická vázanost a účelová blízkost k zemědělské usedlosti (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. a sp. zn. ). Dovodil-li odvolací soud s ohledem na rozčlenění panství rodu C. pro jeho rozměrnost do několika územně i funkčně fakticky samostatných dílčích oblastí, že předmětnou budovu nacházející se v centru P. na M. S. nelze označit za součást původní zemědělské usedlosti podle zákona o půdě (přičemž se patří podotknout, že tak neučinil toliko na podkladě „překonfiskačního“ aktu, nýbrž vyšel z kontextu nastíněného veškerými z řízení známými okolnostmi), je možné mít jeho úvahu za korektní. Výklad zákonem přesně nedefinovaného pojmu, k němuž odvolací soud přistoupil, odpovídá dikci právního předpisu, a nelze jej považovat za interpretaci restitučního předpisu, jež by byla nedůvodně restriktivní a formalistická, jak naznačuje dovolatel (k tomu srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. , a v něm odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. , bod 23). Závěry stran skutečné míry provázanosti sporné budovy s ostatními nemovitostmi dříve patřícími do rodového panství jsou pak především skutkové povahy, pročež je v dovolacím řízení není možné účinně zpochybnit (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí).

K dovolatelem zmiňovanému procesnímu pochybení odvolacího soudu sluší se dále poznamenat, že ani výtky mířené tímto směrem nemohou přípustnost dovolání založit, poněvadž jimi dovolatel namítá toliko vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu , věty druhé, , k níž může Nejvyšší soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání. Nelze ani uzavřít, že by se naznačeným způsobem odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, jelikož stěžejní zjištění, na nichž založil své rozhodnutí, čerpal převážně z listinných důkazů, u nichž není striktně vyžadováno jejich znovuprovedení v intencích Na rozdíl od důkazu výslechem svědka či účastníka je totiž u listin ( ) a jiných písemných důkazů vyloučen vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti, pročež v takovém případě nemůže dojít k porušení zásady přímosti, vyvodí-li z nich odvolací soud odlišné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným způsobem zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ).

Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem nastíněná problematika byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, přičemž odvolací soud při jejím posouzení z judikaturou vytyčených mezí nikterak nevybočil. Nepředložil-li pak žalobce jinou otázku, pro niž by na dovolání bylo možné nahlížet jako na přípustné ve smyslu , nezbylo Nejvyššímu soudu než je dle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a s tím, že účastníku řízení – hlavnímu městu Praze, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 5. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu