Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4235/2019

26 Cdo 4235/2019-231

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně BOČEK, spol. s r.o., se sídlem Sibřina, Křenice 11, okres Praha – východ, IČO: 25606255, zastoupené Mgr. Josefem Vackem, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovanému J. M., bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha 2, Na slupi 134/15, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2019, č. j. -184, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2019, č. j. -190, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč k rukám Mgr. Josefa Vacka, advokáta se sídlem Praha 2, Jugoslávská 620/29, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. prosince 2018, č. j. -125, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. září 2019, č. j. -184, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 2019, č. j. -190, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů učinil – shodně se soudem prvního stupně – zejména následující skutková zjištění. K. D. jako držitel akcií obchodní společnosti MONITEX, a. s. (dále jen „Společnost“), uzavřel s žalovaným dne 15. listopadu 1998 smlouvu, na jejímž základě mu za smluvenou cenu 800.000,- Kč předal (převedl) 34 % akcií Společnosti (dále jen „smlouva o převodu akcií“ a „akcie“). V souvislosti s převodem akcií uzavřeli stejní účastníci téhož dne i tzv. „Smlouvu mezi držiteli akcií fy. MONITEX 95 a. s.“ (dále jen „smlouva mezi držiteli akcií“), podle níž měl žalovaný (a jeho případní právní nástupci) po dobu držení akcií (což byla zároveň doba, po kterou měla trvat i samotná mezi držiteli akcií) bezplatně užívat předmětný byt jako nájemce. Nájem bytu pak měl být řešen samostatnou smlouvou. Dne 30. listopadu 1998 uzavřeli ohledně předmětného bytu Společnost, zastoupená předsedou představenstva K. D., jako pronajímatelka (a tehdejší vlastnice budovy, v níž se byt nacházel) a žalovaný jako nájemce, a to s odkazem na ustanovení a násl. obč. zák. ( , , v tehdejším znění /a ve znění do 31. prosince 2013/ - dále opět jen „obč. zák.“, resp. „ “), písemnou smlouvu označenou jako „Nájemní smlouva“ (dále jen „ “) na dobu určitou v trvání devadesáti devíti let, jíž mohla kterákoli smluvní strana vypovědět s pětiletou výpovědní dobou. Práva a povinnosti ze Smlouvy měly přecházet na (případné) právní nástupce smluvních stran. Ohledně nájemného bylo ve Smlouvě ujednáno jen tolik, že „po dobu trvání smlouvy mezi držiteli akcií… bude nájemce v rámci držení… akcií… užívat předmět nájmu bezplatně“. Žalobkyně je současnou vlastnicí pozemku, jehož součástí je budova, v níž se nachází předmětný byt. Na tomto skutkovém základě odvolací soud dovodil, že je vzhledem k jejímu označení („Nájemní smlouva“) a tam použitému odkazu na zákonná ustanovení o nájemní smlouvě a také s přihlédnutím k jejímu obsahu a účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, smlouvou o nájmu bytu. Poté konstatoval, že neobsahuje-li ujednání o úplatě (protiplnění) za užívání bytu (resp. nájem byl sjednán jako „bezplatný“) a tudíž postrádá pojmový znak nájemní smlouvy v podobě úplatnosti (za takovou úplatu nelze považovat ani smluvenou cenu /úplatu/ za převod akcií, jíž se navíc žalovaný zavázal zaplatil třetí osobě a nikoli Společnosti jako pronajímatelce bytu), je – pro absenci „dohody o úplatě“ – absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením obč. zák. V návaznosti na to uzavřel, že za této situace žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu.

Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené s účinností od 30. září 2017 – dále opět jen „ “), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Platnost Smlouvy (uzavřené dne 30. listopadu 1998) a s tím související právní otázky posuzoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů ( a věta první za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů).

Předně dovolací soud podotýká, že nepovažoval-li odvolací soud za úplatu (protiplnění) za užívání bytu smluvenou cenu (úplatu) za převod akcií (zde vskutku šlo o „pouhou“ úplatu za převod akcií, navíc poskytnutou třetí osobě a nikoli vlastnici budovy, v níž se byt nachází), vyložil Smlouvu v intencích výkladových pravidel zakotvených v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a neodchýlil se ani od zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. . Vzhledem k charakteru uplatněných dovolacích námitek je zapotřebí rovněž zdůraznit, že na výsledku řízení by nic nezměnilo ani zohlednění tvrzeného úmyslu stran Smlouvy (a stran smlouvy o převodu akcií, resp. smlouvy mezi držiteli akcií) umožnit dovolateli bezplatně užívat (tj. zapůjčit mu) předmětný byt „do doby, než se byt převede“ (míněn zjevně převod do jeho vlastnictví). Dohodnutou dobu zapůjčení (§ 659 ve spojení s ustanovením 662 obč. zák.) totiž nelze – s ohledem na předpoklad určitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) – vázat na okolnost, o níž není jisté, zda vůbec nastane (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 8. června 2011, sp. zn. , a z 23. října 2012, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti posléze zmíněnému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 8. ledna 2014, sp. zn. ). Jinak řečeno, pakliže by vyjadřovala zmíněný úmysl (vůli) smluvních stran (tak tomu ovšem nebylo, neboť tato /tvrzená/ vůle je ve skutečnosti v rozporu s textem /jazykovým projevem/ Smlouvy – viz obč. zák.), nešlo by o smlouvu o výpůjčce ( a násl. obč. zák.), bránící půjčiteli kdykoliv požadovat vrácení zapůjčené věci, neboť v takovém případě by byl zánik dovolatelova oprávnění k bezplatnému užívání bytu vázán právě na okolnost, o níž není (nemohlo být) jisté, zda vůbec nastane.

Občanskoprávní vztahy vznikají nejčastěji ze smluv ( obč. zák.). Na tomto místě dovolací soud, byť jen pro úplnost, připomíná, že výslovně upravoval jen základní typy smluv, avšak nevylučoval, naopak připouštěl, uzavírání i atypických smluv, které nebyly zvlášť upraveny, a v ustanovení umožňoval i uzavírání smíšených smluv. Smíšenými smlouvami (contractus mixti) byly smlouvy, které vznikaly kombinací různých smluvních typů (např. smlouvy kupní a darovací), případně kombinací upravené typické smlouvy a nepojmenované (atypické) smlouvy. O smíšenou smlouvu však nešlo v případě, kdy jsou dvě samostatné typické smlouvy sepsány na téže ě. I pro smlouvy nepojmenované a smíšené platilo nejen ustanovení obč. zák., ale i další ustanovení o platnosti právních úkonů (srov. v literatuře Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. II. až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s. /dále jen „Komentář“/, str. 1498 a 1499, marg. č. 4, a v soudní praxi rozsudky Nejvyššího soudu z 12. srpna 1998, sp. zn. , z 20. září 2000, sp. zn. , a z 31. ledna 2012, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 29. května 2012, sp. zn. ).

Již v rozsudku ze dne 18. října 2001, sp. zn. , uveřejněném pod C 793 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud vyložil, že obecné vymezení nájemní smlouvy (§ 663 obč. zák.) definuje nájemní smlouvu jako závazkový úplatný vztah mezi pronajímatelem a nájemcem, v němž pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky. Zvláštní úprava pro nájem bytů vymezovala smlouvu o nájmu bytu jako dvoustranný úplatný závazkový vztah, na jehož základě pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to buď na dobu určitou, nebo bez určení doby užívání (§ 685 odst. 1 věta první obč. zák.). Pojmovým znakem právního vztahu nájmu (bytu) byla tak zejména jeho úplatnost (srov. rovněž odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu z 16. května 2000, sp. zn. , a ze 14. června 2000, sp. zn. ). Úplatnost právního vztahu nájmu (bytu) vyplývá z minimálního (nezbytného) obsahu nájemní smlouvy (viz a věta první obč. zák.), na němž se smluvní strany musejí shodnout, aby nájemní vůbec vznikla (aby šlo o smlouvu nájemní). Jde o definiční znak nájemní smlouvy, který tuto smlouvu charakterizuje jako smlouvu úplatnou a odlišuje ji tak od smluv bezúplatných, především od smlouvy o výpůjčce (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze 14. dubna 2011, sp. zn. , na nějž odkázal i dovolatel v dovolání).

Od takto nastavených právních názorů, které dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci, se odvolací soud v konečném důsledku neodchýlil (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením obč. zák. Je tomu tak i přesto, že podle názoru dovolacího soudu nelze uvedenou smlouvu právně kvalifikovat jako („typickou“) smlouvu o nájmu bytu, jak to učinil odvolací soud. Ve skutečnosti šlo o smlouvu, která koncipovala závazkový vztah smluvních stran tak, že prvky odlišující použité smluvní typy (znak bezúplatnosti u výpůjčky oproti znaku úplatnosti u nájmu) se v něm měly uplatnit nikoli souběžně (vedle sebe), což je ostatně pojmově vyloučeno (závazek nemůže být současně bezúplatný i úplatný), nýbrž posloupně (za sebou). Z jejího obsahu totiž vyplývá, že dovolatel měl užívat předmětný byt bezplatně „jen“ po dobu trvání smlouvy mezi držiteli akcií (po dobu, co bude mít v držení akcie), tj. po jinak (odlišně) vymezenou dobu, než na kterou byl sjednán závazkový vztah ze Smlouvy „jako celek“ (dobu devadesáti devíti let). Na tom nic nemění ani okolnost, že prvně uvedená doba mohla v konečném důsledku „vyplnit“ i celou dobu trvání dotčeného závazku. Podstatné je, že stejně dobře (snadno) mohla nastat též varianta opačná, tj. že dovolatel by před uplynutím celkové doby závazku ze Smlouvy (příp. před předčasným zánikem tohoto závazku např. výpovědí) přestal být držitelem akcií a v důsledku toho pozbyl možnost užívat předmětný byt bezplatně (aniž by však pozbyl oprávnění k užívání bytu jako takové). Z logiky věci (arg. a contrario) – i ze zjištěných okolností případu, které neumožňují obsah Smlouvy smysluplně vyložit jinak – současně vyplývá, že v takovém případě by byl povinen po zbývající dobu trvání závazku hradit za užívání bytu příslušnou úplatu (protiplnění), tj. nájemné. S tím nakonec koresponduje i formální označení Smlouvy, na něž poukázal i odvolací soud. Naplnění pojmového znaku nájmu v podobě úplatnosti totiž může vyplynout právě již z označení smlouvy jako smlouvy nájemní (srov. v literatuře opět Komentář, str. 1881, marg. č. 29, a v soudní praxi např. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012, sp. zn. , a ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. ). To platí v předmětné věci i přesto, že označení Smlouvy jako smlouvy nájemní nevystihuje podstatu tam sjednaného závazku jako celku, ale evidentně se vztahuje pouze k té jeho obsahové části, která vykazuje znaky smlouvy o nájmu bytu.

Šlo-li tedy, jak vyplývá z řečeného, o smlouvu , která z hlediska obsahu a v ní projevené vůle byla po dobu trvání smlouvy mezi držiteli akcií (po dobu, co žalovaný bude mít v držení akcie) smlouvou o výpůjčce a po následující dobu úplatnou smlouvou nájemní (smlouvou o nájmu bytu), posoudí se její platnost přiměřeně podle zákonných ustanovení, která upravují oba uvedené smluvní typy (§ 491 odst. 3 obč. zák.). Z řečeného pak mimo jiné vyplývá, že za podstatné náležitosti Smlouvy je třeba zásadně považovat jak obligatorní náležitosti smlouvy o výpůjčce, tak i obligatorní náležitosti smlouvy o nájmu bytu (k obsahově shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve shora citovaném rozsudku z 12. srpna 1998, sp. zn. ).

Podle ustálené judikatury musí o nájmu bytu obsahovat vedle jiných náležitostí rovněž výši nájemného nebo způsob jeho výpočtu ( obč. zák.), což je takové určení, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést výpočet nájemného, tj. dospět ke konkrétním peněžitým částkám (viz rozsudky Nejvyššího soudu z 19. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 49/2005 časopisu Soudní judikatura, z 26. listopadu 2013, sp. zn. , a z 18. prosince 2018, sp. zn. ). Protože výši nájemného nelze z obsahu Smlouvy objektivně zjistit (ujednání o nájemném v ní evidentně absentuje), jde o smlouvu neplatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 24. října 2017, sp. zn. ), a to absolutně, přičemž tato neplatnost ji stíhá jako celek (Smlouva není „dělitelná“ na jednotlivé smluvní typy /typické smlouvy/, jejichž prvky nese), neboť svým – z pohledu ustanovení obč. zák. neúplným (nedostatečným) – obsahem odporuje zákonu ve smyslu obč. zák. (k tomu viz v podrobnostech např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 15. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Snad jen na okraj lze poznamenat, že na požadavku, aby obsahovala rovněž výši nájemného nebo způsob jeho výpočtu, je nutno v tomto případě trvat i přesto, že se na ni použije ustanovení obč. zák. pouze přiměřeně. Nelze totiž přehlédnout, že právní úprava nájmu bytu neobsahuje podpůrná pravidla pro stanovení nájemného pro případ, že výše nájemného nebyla sjednána (srov. naproti tomu ustanovení obč. zák.), a že podstatná náležitost smlouvy o nájmu bytu v podobě ujednání o nájemném má sama o sobě význam pro práva a povinnosti pronajímatele a nájemce v existujícím nájemním vztahu též z hlediska řady dalších – v daném případě taktéž (přiměřeně) použitelných – ustanovení (srov. např. , , , a obč. zák.). Závěr, že je neplatná pro rozpor s ustanovením obč. zák, tak odpovídá i rozumnému výkladu citovaného zákonného ustanovení.

Z vyložených důvodů není dovolání přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nadto dovolací soud podotýká, že nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku podle (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2017, sp. zn. , či ze dne 3. října 2017, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 11. 2. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu