Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1978/2017-212

-212

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Bytového družstva Gorazdova 1

1) V. A.

, a

2)

M. A.

, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2016, č. j. -161, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2016, č. j. -161, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. září 2015, č. j. -121,

se zrušují

a věc

se vrací

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. -121, zamítl žalobu o stanovení povinnosti žalovaným vyklidit tam specifikovaný byt a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Zjistil, že žalobce je podle kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2010 s právními účinky ke dni 26. 11. 2010 vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, že žalovaní uzavřeli s právním předchůdcem žalobce městskou částí Praha 2 dne 24. 10. 2002 nájemní smlouvu s nájmem počínajícím dne 1. 6. 2002 na dobu neurčitou, v níž se ohledně nájemného dohodli, že „za období od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 byl nájem uhrazen formou nepeněžitého plnění a výše nájemného od 1. 6. 2027 bude stanovena v souladu s právními předpisy ve výši obvyklé v místě a čase“. Nájemní smlouva navazovala na smlouvu o vybudování bytové jednotky ze dne 8. 2. 1996, v níž městská část Praha 2 souhlasila s tím, aby právní předchůdce žalovaných společnost KOLO spol. s r.o. se sídlem v Praze 2, Italská 29, jako stavebník provedla na svůj náklad úpravu půdy v tam uvedeném domě vybudováním dvou bytových jednotek, a zavázala se uzavřít se společníky stavebníka nájemní smlouvu k vybudovaným jednotkám s poskytnutím bezúplatného nájmu na dobu 25 let, čímž mělo dojít k umoření investice stavebníka. Výše investic společnosti KOLO spol. s r.o. podle dohody o narovnání uzavřené mezi ní a žalovaným dne 11. 10. 2002 činila 4.559.830 Kč. Následně uzavřel, že písemně uzavřená nájemní smlouva obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti včetně platného ujednání týkajícího se výše nájemného, která vyplývá z evidenčního listu a z evidence plateb.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. -161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků v odvolacím řízení. Odvolací soud shledal, že žalovaní užívají předmětný byt na základě nájemní smlouvy, uzavřené dne 24. 10. 2002 mezi nimi a právním předchůdcem žalobce (městskou částí Praha 2), která navazuje na platnou smlouvu o vybudování bytové jednotky ze dne 8. 2. 1996, obsahuje všechny podstatné náležitosti vyžadované , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), konkrétně i způsob výpočtu nájemného, jež se odvíjí od vynaložených nákladů na výstavbu „v nezpochybněné výši“ a počtu měsíců, za které je nájemné uhrazeno předem (od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027), a není proto neplatná.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „“), a uplatnil dovolací důvod podle Namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. ) v otázce ujednání výše nájemného jak pro období do 31. 5. 2027, tak pro období od 1. 6. 2027. Uvedl, že není-li v nájemní smlouvě o nájmu bytu ujednáno nájemné, případně zde není uveden alespoň způsob jeho výpočtu (to stejné platí i o platbách za služby), schází jedna z podstatných náležitostí takové smlouvy a smlouva je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná. Pouze obecný odkaz na tržní či obvyklé nájemné nelze považovat za objektivně určitelná hlediska umožňující provedení výpočtu nájemného. Neplatnost nájemní smlouvy dovozoval i z toho, že městská část Praha 2 nezveřejnila záměr ji uzavřít. Dále namítal porušení práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud řádně nezdůvodnil své závěry, jimiž se odkláněl od dosavadní judikatury vyšších soudů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „“, a zjistil, že dovolání je podáno v zákonné lhůtě ( ) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) za splnění podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ). Dovolání je podle ustanovení přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení otázky platnosti nájemní smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazoval-li dovolatel na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, napadené rozhodnutí tvrzenou vadou netrpí, jelikož je zřejmé, z jakého skutkového stavu odvolací soud vyšel i jaké právní závěry učinil.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem , ).

Předně je třeba zdůraznit, že z ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. plyne, že smlouva o nájmu bytu musí mít písemnou formu. Judikatura Nejvyššího soudu [srov. rozsudek ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. ), vycházející ze závěrů vyjádřených již v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy číslo 6, ročník 1997, pod číslem 88] je ustálena v názoru, že jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahemy, na níž je tento projev vůle zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to zřejmé z jejího textu. Výkladem pak nelze obsah předmětného právního úkonu doplňovat. V podstatě stejný názor vyplývá i z řady dalších rozhodnutí dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. , a ze dne 13. 08. 2008, sp. zn. , uveřejněný pod č. 75/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žalobce zpochybnil platnost nájemní smlouvy poukazem na neurčité vymezení výše nájemného. Z dikce ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že podstatnými náležitostmi smlouvy o nájmu bytu jsou – mimo jiné – též ujednání o způsobu výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo o jejich výši. Vzhledem k tomu, že podstatnými náležitostmi smlouvy o nájmu bytu jsou obě výše uvedené skutečnosti, a dále s přihlédnutím k tomu, že každá z nich má sama o sobě význam pro práva a povinnosti pronajímatele a nájemce v existujícím nájemním vztahu (srov. např. § 696, § 697, § 698, § 699 a § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), musí smlouva o nájmu bytu obsahovat zvlášť stanovení nájemného a zvlášť stanovení úhrady za služby. Výklad o tom, že výše nájemného (způsob jeho výpočtu) a výše úhrady za služby (způsob jejího výpočtu) představují samostatné obsahové náležitosti smlouvy o nájmu bytu a že tomu musí odpovídat i jejich vyjádření v nájemní smlouvě, je v judikatuře dovolacího soudu ustálen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. ). Přitom „způsobem výpočtu“ nájemného je třeba rozumět takové ujednání, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést jeho výpočet, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 69/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že ujednání o výši nájemného, provedené odkazem na „tržní ceny v místě obvyklé“ je ujednáním neurčitým a tudíž neplatným.

V předmětné nájemní smlouvě je nájemné na období od 1. 6. 2002 do 31. 5. 2027 určeno odkazem na „prostředky vynaložené nájemcem na vybudování bytu“, jejich výše však v nájemní smlouvě vyčíslena není a nevyplývá ani z dokladů, které jsou její součástí. Smlouva tak neobsahuje žádné údaje (žádnou techniku výpočtu), na jejichž základě by bylo možné provést výpočet nájemného, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce. Stejný závěr je nutno učinit i ohledně nájemného pro dobu od 1. 6. 2027, je-li nájemné stanoveno odkazem na „výši obvyklou v místě a čase“. Protože výši nájemného nelze na základě obsahu písemné smlouvy o nájmu bytu objektivně zjistit, je tato smlouva neplatná.

Z uvedeného plyne, že odvolací soud vyložil obsah smlouvy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že je nájemní smlouva platná. Napadený rozsudek tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil ( ). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, a proto dovolací soud zrušil rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný ( část věty první za středníkem ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( věta druhá ). Současně se soud bude v novém rozhodnutí zabývat i dalšími námitkami žalovaných, zejména posoudí, zda výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2017

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu