Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 193/2023

26 Cdo 193/2023-113

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně REAL, spol. s r.o., IČO 00540781, se sídlem v Praze 3, Bořivojova 883/116, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 1215/32, proti žalovanému M. K., zastoupenému JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, o zaplacení 211 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. -90, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. -63, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. -90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Považoval za správná zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 10. 9. 2012 písemnou smlouvu o nájmu bytu (dále jen „smlouva“ nebo „nájemní smlouva“), jejímž předmětem byl nájem blíže specifikovaného bytu 3+kk. Ve smlouvě si sjednali nájemné ve výši 6 500,- Kč do 31. 12. 2017 a dále, že „od 1. 1. 2018 se sjednává nájemné ve výši tzv. místně obvyklého nájemného. Pro další období může být nájemné stanoveno pouze dle aktuálního znění , maximálně však do výše místně obvyklého nájemného, v současnosti ve výši tzv. cílového regul. nájemného dle zákona 107/2006 a to 127,17 Kč/m2“. Spolu s dopisem z 29. 3. 2019 žalobkyně žalovanému zaslala návrh dodatku nájemní smlouvy datovaný 25. 3. 2019 na zvýšení nájemného ve výši obvyklého nájemného 17 000,- Kč měsíčně od 1. 5. 2019 s možností slevy na nájemném po dobu dvou let; žalovaný dodatek nepodepsal, ale od uvedeného data hradil nájemné ve výši 7 800 Kč (zvýšené nájemné o 20 %).

Podstatou sporu bylo posouzení platnosti smluvního ujednání o výši nájemného od 1. 1. 2018. Odvolací soud měl vzhledem ke skutečnosti, že platnost předmětné nájemní smlouvy (jejích částí) se řídí , (dále jen „obč. zák.“), za to, že ujednání o výši nájemného od 1. 1. 2018 - které posuzoval podle obsahu jako dohodu o změně nájemného ( obč. zák.) - je neurčité, a tudíž neplatné, když neobsahuje žádné údaje, na jejichž základě by bylo možné provést výpočet nájemného, tj. dospět ke konkrétní částce (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. , a rozsudek ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. ). Pro tuto částečnou neplatnost nájemní smlouvy i pro období od 1. 1. 2018 platilo ujednání předmětné nájemní smlouvy o výši nájemného 6 500 Kč měsíčně. Požadovala-li žalobkyně po žalovaném od 1. 5. 2019 vyšší nájemné (částku 17 000 Kč měsíčně), měla postupovat podle , (dále jen „o. z.“) s tím, že žalobkyní akcentované ustanovení o. z. na danou věc nedopadá, neboť se týká nájemních vztahů vzniklých podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

Dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “, neboť předložené právní otázky (platnost uzavřené písemné nájemní smlouvy a určitost ujednání o zvýšení nájemného) již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; rozhodnutí odvolacího soudu je s ním přitom v souladu.

Dovolací soud (stejně jako odvolací soud) ve věci při posouzení dovolacích námitek s ohledem na dobu uzavření smlouvy při posouzení její platnosti aplikoval dosavadní právní předpisy, tedy , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( , , dále jen „o. z.“).

Z ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. se podává, že není-li v nájemní smlouvě stanovena přímo výše nájemného, musí obsahovat jednoznačné ujednání o způsobu výpočtu nájemného. Ustálená soudní praxe zastává názor, že „způsobem výpočtu“ nájemného je třeba rozumět takové ujednáni, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést jeho výpočet, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 69/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že ujednání o výši nájemného, provedené odkazem na „tržní ceny v místě obvyklé“ je ujednáním neurčitým a tudíž neplatným (obdobně pak v rozsudku ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. ).

V projednávané věci je výše nájemného od 1. 1. 2018 určena odkazem na „místně obvyklé nájemné“, přičemž smlouva neobsahuje žádné údaje, na jejichž základě by bylo možné dospět ke konkrétní výši nájmu. Není ani zřejmé, kdo a jakým způsobem by měl novou výši nájemného určit. Dovolatelkou nastolenou právní otázku (neplatnosti ujednání o zvýšení nájemného) tak odvolací soudu vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Způsob, jakým lze v průběhu nájmu měnit výši nájemného, upravuje § 2249 o. z., které zároveň limituje zvýšení nájemného tak, aby nedocházelo k jeho skokovému navýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. ). Ustanovení § 2246 odst. 2 o. z., podle něhož neujednají-li strany výši nájemného, vznikne pronajímateli právo na nájemné v takové výši, jaká je v den uzavření smlouvy v místě obvyklá pro nový nájem obdobného bytu za obdobných smluvních podmínek, jehož aplikace se dovolávala žalobkyně, se z povahy věci může vztahovat pouze na nájemní smlouvy uzavřené od 1. 1. 2014 za účinnosti o. z., podle něhož již výše nájemného nebyla obligatorní náležitostí nájemní smlouvy, byla-li zřejmá úplatnost plnění. Jestliže však byla nájemní smlouva uzavřená za účinnosti obč. zák., vedla absence výše nájemného k závěru o neplatnosti takového smluvního ujednání, jak plyne z judikatury uvedené shora i komentářové literatury (srov. Janoušková, M., in: Petrov, J. a kol. . Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2017, str. 2271-2272).

Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 9. 2023

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu