Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3552/2022

26 Cdo 3552/2022-97

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce A. J., narozeného XY, bytem XY, proti žalovaným 1) M. K., narozenému XY, a 2) M. K., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 35/25, o zaplacení částky 295 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. -56, takto :

Odůvodnění:

Žalobce jako pronajímatel se po žalovaných jako nájemcích domáhal zaplacení dlužného nájemného za období květen 2020 až červenec 2021, při jehož stanovení (na základě znaleckého posudku) vycházel z čl. IV. 3 nájemní smlouvy uzavřené písemně dne 12. 2. 1994 (dále jen „nájemní smlouva“) mezi původním vlastníkem bytu a žalovanými, který určil způsob zvyšování nájemného tak, že „po uplynutí prvních patnácti let nájmu bude nájemné stanoveno ve výši, která bude odpovídat průměrné výši nájmů v oblasti“.

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. -33, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. -56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) považoval písemnou nájemní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene za absolutně neplatnou pro vnitřní rozpornost podle , (dále jen „obč. zák.“), neboť obsahuje jednak nájemní smlouvu se závazkem žalovaných platit nájemné za právo užívat byt, jednak - v téže ě - je zřízeno věcné břemeno užívání téhož bytu ve prospěch žalovaných, které je bezplatné. Za správný považoval odvolací soud též závěr soudu prvního stupně o uzavření platné nájemní smlouvy konkludentně, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že právní předchůdce žalobce žalovaným byt předal do užívání, žalovaní jej od počátku užívají a platí za něj dohodnuté nájemné. Uvedl, že i kdyby bylo možno přisvědčit tvrzení žalobce, že písemná, i když neplatná nájemní smlouva, je vlastně zápisem o obsahu uzavřené konkludentní smlouvy, a proto i tato nájemní smlouva uzavřená konkludentně má stejný obsah včetně ujednání o zvýšení nájemného po uplynutí patnácti let nájmu, nelze podle tohoto ujednání postupovat, neboť je neurčité, a tudíž neplatné. S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu akcentoval, že ujednání o zvyšování nájemného neobsahuje žádné údaje, na jejichž základě by bylo možné provést výpočet nájemného, tj. dospět ke konkrétní částce. Ani výkladem tohoto smluvního ujednání nelze zjistit, jak mělo být nájemné po 15 letech konkrétně vypočteno, kdo jej měl stanovit a na jaké období. Dodal, že existuje-li mezi účastníky platný nájemní vztah, nelze se žalované částky domáhat z titulu bezdůvodného obohacení.

Dovolání žalobce proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “, neboť předložené právní otázky (platnost uzavřené písemné nájemní smlouvy a určitost ujednání o zvýšení nájemného) již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; rozhodnutí odvolacího soudu je s ním přitom v souladu.

Dovolací soud (stejně jako odvolací soud) ve věci při posouzení dovolacích námitek s ohledem na dobu uzavření smlouvy aplikoval dosavadní právní předpisy, tedy , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 ( , , dále jen „o. z.“).

Judikatura dovolacího soudu dlouhodobě vychází ze závěru, že předmět nájmu, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemůže být za trvání věcného břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně přenechán do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 19/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy jinak řečeno, věcné břemeno, jemuž odpovídá právo užívání nemovitosti, a nájem vedle sebe (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. ).

Uvedené judikatuře tak závěr odvolacího soudu o neplatnosti písemné smlouvy ze dne 12. 2. 1994 o nájmu a o věcném břemenu pro vnitřní rozpornost (neurčitost) podle § 37 odst. 1 obč. zák. odpovídá.

V souladu s ustálenou judikaturou je i postup soudu, který při posouzení platnosti uvedené smlouvy postupoval stejně jako soud ve věci sp. zn. vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť šlo o posouzení platnosti téže smlouvy mezi týmiž účastníky (žalobce je právní nástupce dřívějších pronajímatelů). Účastníci totiž mají právo očekávat, že soud bude ve stejných nebo obdobných případech rozhodovat stejně či obdobně, a není-li tomu tak, musí jasně a logicky vysvětlit, proč tomu tak není. Opačný postup je porušením principu legitimního očekávání, a tedy i porušením práva účastníka na spravedlivý proces ve smyslu d (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. ).

Tomuto postupu odpovídá i závěr o konkludentním uzavření nájemní smlouvy (které bylo v době od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 možné), k čemuž primárně směřoval úmysl obou stran, kdy pronajímatel poskytl nájemcům předmětný přesně označený byt za dohodnuté nájemné, které dlouhodobě hradili a byt užívali (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. , či ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. ). Ani závěr o platném uzavření nájemní smlouvy konkludentně však nemůže ovlivnit neurčitost ujednání o zvýšení nájemného po patnácti letech nájmu a tím jeho neplatnost.

Z ustanovení § 686 odst. 1 obč. zák. se podává, že není-li v nájemní smlouvě stanovena přímo výše nájemného, musí obsahovat jednoznačné ujednání o způsobu výpočtu nájemného. Ustálená soudní praxe zastává názor, že „způsobem výpočtu“ nájemného je třeba rozumět takové ujednáni, které obsahuje údaje, na jejichž základě lze pomocí objektivně určitelných hledisek provést jeho výpočet, tj. dospět ke konkrétní peněžité částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 69/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že ujednání o výši nájemného, provedené odkazem na „tržní ceny v místě obvyklé“ je ujednáním neurčitým a tudíž neplatným (obdobně pak v rozsudku ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. ).

V projednávané věci je výše nájemného po uplynutí prvních patnácti let nájmu určena odkazem na „průměrnou výši nájmů v oblasti“, přičemž neobsahuje žádné údaje, na jejímž základě by bylo možné dospět ke konkrétní výši nájmu. Pouze obecný odkaz na „průměrné nájemné“ nelze považovat za objektivně určitelné hledisko umožňující výpočet nájemného. Není ani zřejmé, kdo a jakým způsobem by měl novou výši nájemného určit. Dovolatelem nastolenou právní otázku (neplatnosti ujednání o zvýšení nájemného) tak odvolací soudu vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Námitkami, jimiž zpochybňuje nedostatečnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, uplatnil dovolatel jiný dovolací důvod, než který je uveden v

Vytýká-li dovolatel dále odvolacímu soudu porušení práva na spravedlivý proces či překvapivost napadeného rozhodnutí (pro tvrzené chybějící poučení podle ), uplatnil ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a ), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) nezakládají.

Pro úplnost lze dodat, že napadeným rozsudkem nedošlo ani k porušení ochrany vlastnického práva dovolatele dle d, jestliže své právo na zvýšení nájemného neuplatnil zákonem předpokládaným způsobem (srov. o. z.).

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že napadá „všechny výroky“ rozsudku odvolacího soudu. Napadá-li dovolatel tedy rovněž i výrok o nákladech řízení, činí tak zřejmě jen formálně, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění, a navíc by ani nebylo přípustné [ ].

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. 7. 2023

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu