Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2568/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Antonína Janáka, zastoupeného Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. prosince 2021 č. j. -33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2022 č. j. -56 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2023 č. j. -97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel (v původním řízení v postavení žalobce) se jako pronajímatel domáhal po žalovaných jako nájemcích zaplacení dlužného nájemného za období květen 2020 až červenec 2021, při jehož stanovení na základě znaleckého posudku vycházel z čl. IV. odst. 3 nájemní smlouvy uzavřené písemně dne 12. 2. 1994 mezi původním vlastníkem bytu a žalovanými, v němž byl určen způsob zvyšování nájemného tak, že "po uplynutí prvních patnácti let nájmu bude nájemné stanoveno ve výši, která bude odpovídat průměrné výši nájmů v oblasti". V bodu VI. nájemní smlouvy byla dále uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene k témuž bytu spočívající v právu bydlení a výlučného užívání bytu na dožití obou žalovaných.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil předmětnou nájemní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene za absolutně neplatnou pro vnitřní rozpornost podle , neboť obsahuje jednak nájemní smlouvu se závazkem žalovaných platit nájemné za právo užívat byt, jednak - v téže ě - je zřízeno věcné břemeno užívání téhož bytu ve prospěch žalovaných, které je bezplatné. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně o uzavření platné nájemní smlouvy konkludentně, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že právní předchůdce stěžovatele žalovaným byt předal do užívání, žalovaní jej od počátku užívají a platí za něj dohodnuté nájemné. Uvedl, že i kdyby bylo možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, že písemná, i když neplatná nájemní smlouva, je vlastně zápisem o obsahu uzavřené konkludentní smlouvy, a proto i tato nájemní smlouva uzavřená konkludentně má stejný obsah včetně ujednání o zvýšení nájemného po uplynutí patnácti let nájmu, nelze podle tohoto ujednání postupovat, neboť je neurčité, a tudíž neplatné. Odvolací soud též zdůraznil, že ujednání o zvyšování nájemného neobsahuje žádné údaje, na jejichž základě by bylo možné provést výpočet nájemného, tj. dospět ke konkrétní částce. Poukázal též na to, že existuje-li mezi účastníky platný nájemní vztah, nelze se žalované částky domáhat z titulu bezdůvodného obohacení.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatelem předložené právní otázky (platnost uzavřené písemné nájemní smlouvy a určitost ujednání o zvýšení nájemného) již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; rozhodnutí odvolacího soudu je s ním přitom v souladu.

6. Podstatou stěžovatelovi argumentace obsažené v ústavní stížnosti je nesouhlas s výkladem předmětné nájemní smlouvy učiněným obecnými soudy. Námitky stěžovatele lze shrnout tak, že Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nedůvodně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odmítl jeho dovolání. Soud prvního stupně a soud odvolací pak podle stěžovatele nesprávně posoudily platnost nájemní smlouvy, když se řídily judikaturou Nejvyššího soudu, která byla aplikována v rozporu s principem smluvní volnosti ve smyslu y a y. Podle stěžovatele v tomto směru ústavní stížnost přesahuje jeho zájmy a je žádoucí, aby se Ústavní soud k postupu obecných soudů vyjádřil meritorně. Stěžovatel dále rozebírá své námitky proti závěrům soudů a snaží se prosadit svůj výklad, tj. že v dané věci neexistuje žádný právní důvod, aby předmětná nájemní smlouva byla shledána neplatná.

7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

8. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Pokud jde o námitky stěžovatele ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud předně připomíná, že přípustností dovolání se podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. . V něm mimo jiné zdůraznil, že není úkolem Nejvyššího soudu z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve spojení s vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup Nejvyššího soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (body 28-30 stanoviska sp. zn. ).

10. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání v rozporu s uvedeným stanoviskem Ústavního soudu, z nějž podle stěžovatele vyplývá, že pokud jde o rozhodování o základních právech, je dovolání vždy přípustné. Stěžovatel ovšem opomíjí, že Ústavní soud v uvedeném stanovisku zdůraznil, že je povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích až 238a (bod 58 stanoviska sp. zn. ). Ústavní soud současně zdůraznil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y. Právě toto vymezení předpokladů přípustnosti v dovolání v posuzovaném případě řádně obsaženo nebylo.

11. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť jím předložené právní otázky (platnost uzavřené písemné nájemní smlouvy a určitost ujednání o zvýšení nájemného) již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; rozhodnutí odvolacího soudu je s ním přitom v souladu. Nejvyšší soud mj. konstatoval, že jeho judikatura dlouhodobě vychází ze závěru, že předmět nájmu, který oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemůže být za trvání věcného břemene vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně přenechán do užívání nájemní smlouvou, byť by šlo o smlouvu uzavřenou s nositelem práva odpovídajícího věcnému břemeni, tedy jinak řečeno, věcné břemeno, jemuž odpovídá právo užívání nemovitosti, a nájem vedle sebe (při shodném předmětu užívání) nemohou obstát. Uvedené judikatuře odpovídá závěr odvolacího soudu o neplatnosti písemné smlouvy ze dne 12. 2. 1994 o nájmu a o věcném břemenu pro vnitřní rozpornost (neurčitost) podle

12. Odmítl-li proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle , aniž se jím věcně zabýval, neshledává Ústavní soud v takovém postupu s ohledem na okolnosti posuzované věci porušení základních práv stěžovatele ani jiné závažné pochybení, jež by odůvodňovalo jeho výjimečný zásah.

13. Pokud jde o napadené rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího, Ústavní soud konstatuje, že oba soudy svůj závěr o tom, že nájemní smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene je absolutně neplatná pro vnitřní rozpornost podle pečlivě odůvodnily, přičemž do svého posouzení zahrnuly i argumentaci a námitky stěžovatele, jemuž srozumitelně vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů nebylo možné ve věci rozhodnout v jeho prospěch. V podrobnostech postačí odkázat na odůvodnění napadených rozsudků těchto soudů.

14. Ústavní soud uzavírá, že nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva nebo svobody stěžovateli zaručené ústavním pořádkem. Skutečnost, že by posuzovaný případ přesahoval vlastní zájmy stěžovatele, a to např. potřebou ústavněprávně vyložit potenciální kolizi mezi některými základními právy a ústavními hodnotami, Ústavní soud v dané věci nezjistil.

15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2023

Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu