Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4091/2019

28 Cdo 4091/2019-1078

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. H., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn.10 C 91/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. srpna 2019, č. j. -1025, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Brně k odvolání žalované výrokem I. rozsudku ze dne 14. 8. 2019, č. j. -1025, potvrdil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. 6. 2018, č. j. -853 [jímž bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku ve vlastnictví státu, a to parc. č. XY v k. ú. XY, podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“], ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 48.921,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Hlaváče, a dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 11.349 Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Hlaváče (výrok II).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního a hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání označených rozhodnutí), a to konkrétně při posuzování otázky liknavosti a svévole žalované, potažmo aktivity žalobce jakožto oprávněné osoby při uspokojování jeho restitučního nároku, a dále v otázce určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazujícího ocenění těchto pozemků jako stavebních, majícího vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby, v důsledku čehož odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že byly naplněny veškeré předpoklady, za nichž může být nárok oprávněné osoby na převod jiného vhodného pozemku uspokojen i převodem pozemku mimo rámec veřejných nabídek podle § 11a zákona o půdě. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I. tak, že žalobu zamítne, ve výroku II. tak, že uloží žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů prvostupňového řízení, a ve výroku III. tak, že uloží žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení, a aby uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, přičemž zdůraznil, že nárok jeho právního předchůdce nebyl uspokojen po dobu více jak 28 let, a to právě vzhledem k nesprávnému ocenění odňatých pozemků; navrhl, aby dovolání žalované bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 ) - dále jen „ “. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené , dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není podle přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. větu první ).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 33/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 174/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).

Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované [a jejího právního předchůdce - Pozemkového fondu ČR (dále jen „Fond“)], jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu Fondu) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu - o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole - nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a ani případné jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce - Fondu) při uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry oba soudy založily na komplexním posouzení věci a při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru přes doplněné dokazování vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části žalobcova restitučního nároku, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v roce 1992, následně v roce 1993 požádal žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, zúčastnil se veřejné dražby a domáhal se i převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví (v obou případech však neúspěšně), přičemž žalovaná (resp. Fond) o žalobcem uplatněném restitučním nároku rozhodovala postupně v období let 1999 až 2016, kdy bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. č. ) zejména nesprávným oceněním jeho restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy obou stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ). Odvolací soud rovněž v tomto směru přiléhavě poukázal na skutečnost, že o restitučním nároku rodiny žalobce již bylo rozhodováno několikrát na úrovni dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. ), který rozhodoval ve skutkově i právně obdobných věcech, přesto však žalovaná závěry těchto rozhodnutí nijak nereflektovala, a dál, prostřednictvím opakující se obrany, brojí proti nárokům rodiny žalobce.

S ohledem na výše uvedené nelze tudíž přisvědčit ani těm námitkám dovolatelky, že úvahy soudů obou stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem. S ohledem na zjištěný skutkový stav (který nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž dovolací soud je povinen vycházet) neobstojí ani argumentace dovolatelky, jež žalobcovu sporadickou účast ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jeho subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitován) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Fondu) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).

Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků (především pak pozemku XY v k. ú. XY) v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu , ve znění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. ).

Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily soudy obou stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání), že v době přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, ke které následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o půdě tyto pozemky vydat - z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně pozemku XY v k.ú. XY vzaly pak soudy za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze dne 22. 1. 1969 vyvlastněn, a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace, přičemž již v roce 1964 bylo ve vztahu k tomuto pozemku vydáno územní rozhodnutí určující tento pozemek k zastavění, a dne 14. 5. 1968 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby - servisu a opravny osobních automobilů, kdy k této výstavbě rovněž později došlo (totožné závěry viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. , nebo též jeho rozsudek ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. ).

Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , jež spočívá na posouzení, že pouhá existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, existence územního rozhodnutí o umístění stavby, realizace výstavby). K polemice dovolatelky stran platnosti tzv. „severního regulačního plánu“ a na to navázané námitky, že „ani stavební účel vyvlastnění nemá dostatečnou právní oporu“, se nad to sluší podotknout, že se jedná o otázku skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů a jíž nelze dovoláním účinně zpochybnit, přičemž z jejich odůvodnění (zejména soudu prvního stupně) je zjevné, že se platností územně plánovací dokumentace (včetně regulačních plánů) soudy nižších stupňů řádně zabývaly. Nad to však dovolací soud připomíná, že dovolací soud již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. , a rozhodnutí v něm odkazovaná), přičemž judikatura poukazem na územně plánovací dokumentaci, účel vykoupení pozemku či následnou realizaci výstavby neurčuje taxativně hlediska, jež musí být naplněna současně (byť tomu tak nepochybně být může), aby byl posuzovaný pozemek pokládán za stavební, pouze příkladmo vyjmenovává konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. , či ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. ). Pakliže dospěly nalézací soudy v nyní projednávané věci na základě v rozhodnutích specifikovaných dokumentů (mimo jiné i dovolatelkou akcentovaného regulačního a zastavovacího plánu z roku 1938), jež je možné ve světle dřívější judikatury Nejvyššího soudu považovat za relevantní územně plánovací dokumentaci, ke zjištění, že již v době přechodu předmětných nemovitostí na stát se jednalo o pozemky (včetně dovolatelkou zvláště zmiňovaného pozemku XY v k. ú. XY vyvlastněného rozhodnutím ONV Praha 10 ze dne 22. 1. 1969) určené pro stavbu, čemuž následně přizpůsobily i své závěry stran jejich ocenění, nelze posouzení povahy nevydaných pozemků nic vytknout a prezentovaný náhled se rovněž nepříčí požadavku ekvivalence mezi původními nevydanými a náhradními pozemky (totožně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. ).

Případná není ani námitka dovolatelky, že přede dnem rozhodnutí odvolacího soudu došlo ke změně oproti situaci v době vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. , a že restituční nároky žalobce byly již v okamžiku vynesení rozsudku odvolacího soudu vyčerpány, „ba přečerpány“, neboť jejich výše má být 2.772.187,50 Kč coby čtvrtina ze „souhrnné ceny nevydaných pozemků“. Bylo-li v posuzované věci při řešení předběžné otázky výše nároku žalobce zjištěno, že tento představuje celkem částku 9.596.740 Kč a že hodnota žalobcem nárokovaného pozemku činí dle znaleckého posudku 41.605 Kč (skutková zjištění přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. , a ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. ), je v daném řízení zcela vyloučeno, že by převodem předmětného pozemku na žalobce došlo k přečerpání jeho restitučního nároku a že by tak vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení na úkor žalované, a to i za situace, kdy by byl již vyčerpán nárok žalobce co do výše 3.018.294 Kč, jak dovolatelka tvrdí. Dovolatelkou nesprávně vyčíslená výše restitučního nároku žalobce na tom nemůže ničeho změnit.

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) a že nejsou dány důvody k tomu, aby vymezené právní otázky byly posouzeny jinak.

Protože dovolání žalované není podle přípustné, Nejvyšší soud je podle odmítl.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 1. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu