Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3654/2019

26 Cdo 3654/2019-442

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobkyně A. P., bytem XY, zastoupené Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem se sídlem Praha, Na Florenci 2116/15, proti žalované I. P., bytem XY, zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 457/5, o zaplacení částky 413.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2018, č. j. -370, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 413.000,- Kč s příslušenstvím. Z toho částku 336.000,- Kč požadovala z titulu bezdůvodného obohacení – dále též jen „bezdůvodné obohacení“ (které mělo žalované vzniknout užíváním tam specifikovaného bytu žalobkyně bez právního důvodu v období od 1. ledna 2014 do dubna 2016 včetně /celkem 28 měsíců/ při obvyklém nájemném ve výši 12.000,- Kč měsíčně) a částku 77.000,- Kč z titulu neuhrazených služeb souvisejících s užíváním bytu (dále též jen „neuhrazené služby“) za stejné období.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. června 2018, č. j. -324, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni z titulu neuhrazených služeb částku 19.022,60 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbytku, tj. ohledně částky 382.174,40 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2018, č. j. -370, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II. potvrdil ohledně částky 336.000,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení a zrušil ohledně částky 46.174,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (týkající se neuhrazených služeb) a v nákladovém výroku III. a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzující části výroku citovaného rozsudku odvolacího soudu (k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila) není z posléze uvedených důvodů přípustné podle ( , , ve znění po novele provedené – dále opět jen „ “).

S dovolatelkou se lze ztotožnit v názoru, že již ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. dubna 2019, sp. zn. , či z 30. září 2019, sp. zn. ) dovodila, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany, zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srov. , – dále jen „o. z.“). Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené civilním soudům v , tj. rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav je přitom v první řadě výsledkem procesní aktivity účastníků. Výše specifikované důvodné očekávání tak v konkrétním sporu nemůže na straně účastníka nastat v případě, vyvíjel-li se průběh řízení odlišně od dříve rozhodované věci či vycházel-li soud z jiného prokázaného skutkového stavu. Za takové situace může být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, a proto by bylo zapotřebí – s ohledem na důvodné očekávání účastníka – ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu z 16. června 2015, sp. zn. , či ze 7. ledna 2016, sp. zn. ). V případě, že soud po náležitém zjištění skutkového stavu nazná, že posuzovaný případ nelze posoudit obdobně jako jiný případ, ačkoliv v něm byla posuzována stejná právní otázka, musí takový postup ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. srpna 2016, sp. zn. , z 27. února 2019, sp. zn. , či Ústavního soudu z 14. června 2016, sp. zn. ). Konečně nelze ani ztratit ze zřetele, že řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 3. prosince 2013, sp. zn. , uveřejněný pod C 13750 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, či z 25. července 2017, sp. zn. ).

Vzhledem k řečenému dovolací soud pokládá za potřebné zdůraznit, že v řízení o vydání bezdůvodného obohacení (a zaplacení neuhrazených služeb) jde zjevně o jiný nárok než v řízení o vyklizení nemovitosti; proto již z tohoto důvodu nelze dovolatelčinu námitku pokládat za přiléhavou. Z výše citovaných judikatorních závěrů nadto vyplývá požadavek rozhodovat – ve smyslu – na základě zjištěného skutkového stavu věci. V posuzovaném případě odvolací soud přesvědčivě odůvodnil své právní názory a současně i úvahy, které ho vedly k namítanému odchýlení od dříve vyslovených závěrů v řízení o vyklizení předmětného bytu. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že při řešení takto nastolené otázky se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.

Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v obč. zák. ( , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), avšak s účinností od 1. ledna 2014 je obsažena v a v o. z. vylučujícím ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. března 2015, sp. zn. , z 5. září 2017, sp. zn. , a z 13. prosince 2017, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. března 2018, sp. zn. ). Za „dobré mravy“ ve smyslu obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. června 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. z 18. února 2003, sp. zn. , z 20. července 2011, sp. zn. , a z 15. března 2016, sp. zn. ) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí z 25. října 2004, sp. zn. , ze 7. prosince 2004, sp. zn. ) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Z toho rovněž nepřímo vyplývá, že při rozhodování o odlišných nárocích může soud i na podkladě obdobného skutkového stavu dospět také k různým právním závěrům, a to zvláště v případech, posuzuje-li rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Tytéž zjištěné okolnosti mohou být v řízení o určitém předmětu právně významné či jako právně významné mohou prospívat určitému účastníku řízení, zatímco v jiném řízení mohou být – právě s ohledem na jiný předmět řízení – právně bezvýznamné, resp. mohou být právně významné, avšak prospívají jinému účastníku řízení. Jinak řečeno týmž okolnostem může soud přiznat jinou váhu (důležitost) v závislosti na předmětu konkrétního řízení. Odůvodní-li pak spolehlivě své úvahy, nelze jeho posouzení nic vytknout. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. května 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. února 2014, sp. zn. ) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 16. února 2017, sp. zn. , z 24. května 2018, sp. zn. /ústavní stížnosti podané proti těmto rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 6. června 2017, sp. zn. a z 28. května 2019, sp. zn. , či z 27. srpna 2019, sp. zn. ).

Předmětem dovolacího řízení je v tomto případě pouze potvrzující část výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se bezdůvodného obohacení v částce 336.000,- Kč s příslušenstvím. Dovolací soud zastává názor, že odvolací soud se otázkou rozporu výkonu dovolatelčina práva s dobrými mravy podrobně zabýval, v intencích výše citovaných požadavků ustálené judikatury přihlédl ke všem – pro posouzení uplatněného nároku – zjištěným rozhodným okolnostem a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnil, a to i s přihlédnutím ke specifickým okolnostem projednávaného případu a k právně významným časovým souvislostem tak, jak po sobě následovaly. Úvahy, jež v tomto směru učinil, pak – s přihlédnutím k obsahu spisu – nejsou ani zjevně nepřiměřené. Se zřetelem k tomu lze tudíž uzavřít, že i otázku rozporu výkonu práva s dobrými mravy posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.

Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle , a proto je podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 1. 2020

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu