Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2271/2013

28 Cdo 2271/2013

U S N E S E N Í

- G.E.N. s.r.o., IČ 28162684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalovaným 1. Kai Xia Ke s.r.o., IČ 27629490, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 2074/37, a 2. JUDr. J. V., o 216.825,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání 2. žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2013, č. j. -174, takto:Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně podanou žalobou navrhovala, aby bylo 1. žalované uloženo zaplatit jí částku odpovídající bezdůvodnému obohacení, jež nabyla neoprávněným užíváním prostor v nemovitosti, kteréžto je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí s ideálním podílem o výši 7/8. V průběhu řízení žalobkyně navrhla přistoupení JUDr. J. V. (menšinové spoluvlastnice s ideálním podílem 1/8) jako další účastnice na straně žalované, neboť 1. žalovaná uvedla, že předmětnou nemovitost užívá na základě smlouvy s touto osobou, jíž rovněž hradí nájemné, pročež se žalobkyně domáhá uvedeného obnosu z titulu bezdůvodného obohacení, případně náhrady škody i vůči JUDr. V.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 4. 2. 2013, č. j. -149, připustil, aby do řízení na straně žalované přistoupila JUDr. J. V. Obvodní soud, korigující svůj postup tak, aby jím byla odstraněna vada řízení vytknutá předchozím rušícím usnesením Nejvyššího soudu v této věci ze dne 23. 8. 2011, č. j. -124, naznal, že v projednávané věci jsou splněny podmínky dané pro přistoupení dalšího účastníka do řízení. S ohledem na rozpornost zájmů žalované společnosti a JUDr. V. přestal soud v souladu s jednat s JUDr. V. jako se zástupkyní 1. žalované.

K odvolání JUDr. V. přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 21. 3. 2013, č. j. -174, potvrdil. Přistoupením JUDr. V. nenastane nedostatek podmínky řízení, z návrhu je zřejmé, čeho se žalobkyně vůči přistoupivší žalované domáhá, a jelikož v řízení byly doposud provedeny pouze písemné důkazy, neodporuje přistoupení ani zásadě hospodárnosti řízení. Řešení otázky pasivní věcné legitimace by přitom bylo za dané procesní situace předčasné, přičemž žalobkyně hodlá s ohledem na nejasnosti v této otázce vést řízení proti oběma, a je tak zjevné, že návrhem není obcházen institut záměny účastníků řízení. K výhradě, že podání směřuje k nepřípustnému alternativnímu označení žalovaných, odvolací soud podotkl, že bude na soudu prvního stupně, aby vytýkanou vadu žaloby postupem dle odstranil. Zákon žalující straně nebrání, aby při pochybách o pasivní věcné legitimaci vedla řízení proti více žalovaným, čemuž pak je třeba přizpůsobit procesní postup ve věci.

Proti usnesení odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, jež má za přípustné ve smyslu a jehož důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle Dovolatelka akcentovala, že žalobkyně se domáhá zaplacení požadovaného obnosu buď po 1., nebo 2. žalované, aniž by bylo patrno, jaká práva uplatňuje vůči každé z nich. Její procesní úkon tak dle svého obsahu představuje tzv. alternativní hromadění žalob proti více osobám, které ve svých důsledcích neumožňuje spolehlivě stanovit, kdo je účastníkem řízení na straně žalované, čemuž nasvědčují i závěry vyslovené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. či sp. zn. . Žaloba, jíž se žalující strana domáhá splnění stejné povinnosti alternativně po více žalovaných, je neurčitá ve smyslu , což je důvodem, pro nějž nelze připustit navrhovanou změnu v okruhu účastníků. K odstranění nedostatku věcné legitimace v době zahájení řízení přitom v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. či sp. zn. ) slouží institut záměny účastníků dle , což odvolací soud zjevně pominul, přehlédl-li, že při rozhodování o přistoupení bylo zřejmé, že žalobkyně a žalovaná nejsou věcně legitimovány. Nelze nezmínit ani to, že žalobkyně požaduje zaplacení žalované částky po 1. a 2. žalované na základě odlišných skutkových tvrzení, aniž by navrhla změnu žaloby. Dovolatelka dále rozebrala, oč se v důsledku jejího přistoupení do řízení rozšíří okruh skutečností, jež bude třeba prokazovat, i počínání žalobkyně popírající její práva menšinového spoluvlastníka a zdůraznila, že odvolací soud řešil odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu otázky vymezení spoluvlastnického podílu, způsobu užívání věci v podílovém spoluvlastnictví i rozsahu povinností smluvních stran neplatné smlouvy.

Postup soudů dle dovolatelky rovněž nezohledňuje, že je v zásadě svobodnou volbou účastníka, komu svěří zastupování v soudním řízení, přičemž do jím učiněného výběru by měl soud zasahovat pouze při splnění restriktivně vykládaných zákonných podmínek. Ničím nepodloženou úvahu, dle níž je dovolatelka jako menšinová spoluvlastnice zastupující 1. žalovanou s touto osobou ve vzájemně konkurenčním postavení, současně nelze mít za postačující. Svou polemiku s rozhodnutím městského soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření přitakala posouzení odvolacího soudu, označila je za souladné se závěry vyslovenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. i sp. zn. a navrhla zamítnutí dovolání.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a splňující podmínku právního vzdělání ve smyslu , se zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Argumentace dovolatelky ovšem neumožňuje pokládat dovolání za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení. Poukazuje-li totiž na rozpor s judikaturou vyslovující se proti možnosti přistoupení dalšího účastníka do řízení, vedlo-li by k nejasnostem ohledně určení subjektů na straně žalované, pak je třeba říci, že zmiňovaný závěr byl formulován ve vztahu k situaci, v níž není zřejmé, jaké nároky žalobce uplatňuje po každém ze žalovaných (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. ), aniž by přitom byla paušálně vyloučena možnost žalující strany domáhat se rozhodnutí o jejím žalobním požadavku směřujícím proti více osobám, jež reflektuje nejistotu ohledně osoby, jíž svědčí pasivní věcná legitimace (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. ), a vyjadřuje procesní obezřetnost žalující strany (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. ). V projednávané věci je zřejmé, že žalobkyně se po 2. žalované počala domáhat žalované částky s ohledem na v řízení uplatněné tvrzení 1. žalované, jež v žalobkyni vzbudilo pochybnosti o tom, kterou osobu lze v souladu s hmotným právem pokládat za povinnou poskytnout jí kompenzaci za užívání nemovitosti, jejíž je podílovou spoluvlastnicí, pročež se rozhodla svůj žalobní návrh uplatnit i vůči druhé potenciálně povinné osobě. Objasnění předestřené otázky se přitom odvíjí od okolností, jež mají být v řízení zjišťovány a prokazovány, aniž by z absence dostatečného povědomí o stěžejní skutečnosti (existence smlouvy mezi 1. žalovanou a dovolatelkou) bylo možno bez dalšího usuzovat na neurčitost požadavku žalobkyně, neboť zmíněná nejistota nebrání náležitému vymezení skutku, jenž má být předmětem dokazování (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. , či obdobný závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. ). Dílčí rozdílnost skutkového podkladu žaloby vůči původní žalované a návrhu směřujícího proti další žalované přitom přistoupení nevylučuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. ).

Přiléhavost nelze přiznat ani tvrzení o obcházení institutu záměny účastníků řízení. Jak rovněž opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, dispoziční zásada ovládající sporné civilní řízení ponechává v zásadě na žalobci, koho chce žalovat, přičemž omezující zásahy soudu je třeba vykládat restriktivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Jelikož otázka věcné legitimace je jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování a soud ji může vyřešit až v souvislosti s rozhodnutím o věci samé (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. ), má při rozhodování o přistoupení dalšího účastníka jen omezený význam. Na reprobované obcházení institutu záměny účastníků řízení dle pak lze usuzovat toliko tehdy, je-li nedostatek věcné legitimace zcela zjevný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). V projednávané věci se ovšem ona očividnost nedostatku věcné legitimace ze spisu nepodává a ani dovolatelka nepřichází s argumenty, z nichž by jej bylo možné dovozovat.

Má-li dovolatelka dále za to, že bylo zapotřebí rozhodnout o změně žaloby, pak je vhodné uvést, že tímto nikterak nezpochybňuje správnost posouzení odvolacího soudu ohledně naplnění předpokladů přistoupení dalšího účastníka, neboť o případné změně žaloby by eventuálně bylo možno rozhodnout v následném průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. ). Bez významu je rovněž argumentace upínající se ke spoluvlastnickým vztahům a vztahu mezi stranami neplatné smlouvy, poněvadž se jedná o otázky, jež bude třeba řešit až v rámci meritorního rozhodnutí. Poukaz na rozsah dokazování, jež si za daného stavu řízení vyžádá rozhodnutí o věci samé, pak dovolatelka opět neprovazuje s otázkou, pro niž by na dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné. Odvolací soud shledal, že přistoupení JUDr. V. neodporuje zásadě hospodárnosti řízení, byly-li provedeny doposud pouze listinné důkazy, a Nejvyššímu soudu nepřísluší tuto úvahu zakládající se na zhodnocení dosavadního průběhu řízení a představě odvolacího soudu o jeho dalším vývoji revidovat, není-li spojena s otázkou ve smyslu Okruh okolností v řízení zjišťovaných a prokazovaných se navíc do značné míry odvíjí od dalšího průběhu řízení i procesní aktivity účastníků, již lze jen stěží předjímat.

K námitkám vztahujícím se k otázce zastupování 1. žalované dovolatelkou v probíhajícím řízení je možno odkázat na předchozí rozhodnutí v tomto sporu, od jehož závěrů Nejvyšší soud neshledává důvodu se odchylovat.

Zmínila-li dovolatelka v rámci své dovolací argumentace usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. , pak je nutné podotknout, že v tomto rozhodnutí učiněném v obdobném sporu téže žalobkyně (stejně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. ), v němž přistoupení dalšího účastníka do řízení nebylo shledáno přípustným, bylo splnění zákonných předpokladů přistoupení zkoumáno pod zorným úhlem konkrétních okolností daného případu. V každém jednotlivém sporu ovšem mohou v závislosti na průběhu řízení i postupu účastníků vyvěrat na povrch odlišné aspekty řešené problematiky, které pak hovoří pro rozdílné zhodnocení návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení i posouzení přípustnosti a důvodnosti podaného dovolání proti rozhodnutí o tomto návrhu. V nyní projednávané věci se přitom napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů ve světle dovolatelkou určeného rámce dovolacího přezkumu ( ) nejeví nekorektní. Na podané dovolání tak není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle , věty první, odmítl.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. června 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu