Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2292/2014

32 Cdo 2292/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Dekameron CZ s. r. o., se sídlem v Ivančicích, Růžová 5, PSČ 664 91, identifikační číslo osoby 29243807, zastoupené Mgr. Barborou Leiterovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 204/16, Stránice, PSČ 602 00, proti žalované SENSO s. r. o., se sídlem v Brně, Poděbradova 287/111, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 26896478, zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, Černá Pole, PSČ 602 00, o zaplacení částky 7.457,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2013, č. j. -144, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „ “).

Dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2012, č. j. -123, kterým bylo připuštěno přistoupení V. K., do řízení na stranu žalobce, není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda lze v procesních poměrech souzené věci připustit přistoupení dalšího účastníka do řízení ( věta první ), odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Tomu však nelze přisvědčit.

Dovolatelka argumentuje závěry formulovanými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. (uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 2006, pod číslem 47), podle nichž je nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu , je-li proto při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu (srov. shodně zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud však v té souvislosti zároveň vysvětluje, jak již v samotném usnesení sp. zn. , tak i v celé řadě dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 21. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 847, usnesení ze dne 16. srpna 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2006, pod číslem 18, a usnesení ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. , a ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. , jež jsou, jako i ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách), že otázkou, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je věcně legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení nezabývá. Věcná legitimace je totiž, jakožto otázka hmotného práva předmětem dokazování a soud ji může řešit jen v souvislosti s rozhodováním ve věci samé. V usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení, a zdůraznil, že nedostatek pasivní věcné legitimace (o niž šlo v tam souzené věci) původně žalovaného subjektu musí být zjevný, má-li na něm být založen závěr o tom, že žalobcův postup je účelový (že jde o obcházení ustanovení ). Tyto závěry se v plné míře uplatní též v procesních poměrech souzené věci a argumentace dovolatelky, založená na jejím přesvědčení o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku (v důsledku porušení obch. zák.) a z něho plynoucího nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně (jenž nelze mít za zcela nepochybný, srov. zejména závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tudíž závěr o přípustnosti dovolání opodstatnit nemůže.

Dovolatelka dále prosazuje názor, podle něhož návrhem podle ustanovení nelze řešit nejistotu na straně žalobce ohledně aktivní věcné legitimace, přičemž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. , ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. , ze dne 30. dubna 2012, sp. zn. , ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. , a ze dne 26. června 2013, sp. zn. . Usnesení sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. však závěry související s nejistotou žalobce v otázce jeho věcné legitimace neobsahují a případný není ani odkaz na ostatní z uvedených rozhodnutí, neboť procesní situace, z níž vycházejí závěry v nich přijaté, není táž, o niž jde v souzené věci, v níž návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení (původního žalobce) žalobkyně z procesní obezřetnosti reagovala na procesní obranu dovolatelky, založenou na námitce neplatnosti smlouvy o prodeji podniku, na jejímž základě mělo dojít k přechodu předmětné pohledávky z původního žalobce na nynější žalobkyni. Zde se uplatní jiné judikatorní závěry. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 22. října 2009, sp. zn. , že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, proto je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně. V usnesení ze dne 14. dubna 2001, sp. zn. , pak dovodil, že je třeba rozlišit nepřípustné zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení od jeho přípustného využití jako prostředku žalobcovy procesní obezřetnosti. V usnesení ze dne 28. července 2001, sp. zn. , pak k případům, kdy žalobce hodlá „z opatrnosti“ vedení sporu rozšířit na dalšího žalovaného, zaujal názor, že takové postupy bývají z hlediska ekonomiky řízení únosné zejména u případů s takovým skutkovým základem, na němž se objektivně mohlo podílet více subjektů. K závěru o přípustnosti postupu podle ustanovení věty první z důvodu procesní obezřetnosti se Nejvyšší soud přihlásil též v již citovaném usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 28. února 2012, sp. zn. odmítl), a v usneseních ze dne 3. března 2011, sp. zn. , ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. , ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. , a ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. . Ani v této otázce tedy nelze dovodit rozpor řešení přijatého odvolacím soudem s judikaturou dovolacího soudu.

Pro úplnost je na místě dodat, že na souzenou věc se nevztahují ani závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 12/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (podle něhož soud nepřipustí přistoupení dalšího účastníka do řízení podle , bylo-li navrženo jen z důvodu žalobcovy nejistoty o tom, zda po zahájení řízení nastala skutečnost, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti, o niž v řízení jde), mířící na jinou procesní situaci, totiž na tu, v níž žalobce v pochybnostech, zda došlo v průběhu řízení na straně žalované k přechodu práva, o něž v řízení jde, namísto návrhu podle ustanovení učinil návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení podle ustanovení věty první

Dovozuje-li pak dovolatelka rozpor úvah odvolacího soudu se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. též ze skutečnosti, že v souzené věci žalobkyně nebyla v době zahájení řízení věcně legitimována, neboť do řízení vstoupila až v průběhu řízení postupem podle ustanovení , pak ani v tom jí nelze přisvědčit; jde o argumentaci zavádějící, účelově pomíjející specifické konkrétní procesní poměry souzené věci.

Protože nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení , které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu, o něž v projednávané věci nejde, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. větu první ), dovolání podle ustanovení odmítl.

O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí ( věta první, a ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. září 2014

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu