Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1071/2015

28 Cdo 1071/2015

U S N E S E N Í

PhDr. V. B.

hlavnímu městu Praze

, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o

242.832,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. -119, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. -119,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24. 6. 2014, č. j. -64, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 82.812,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do zbytku požadované částky s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. – správně výrok III.). Obvodní soud přisvědčil žalobkyni, že žalovaný se na její úkor bezdůvodně obohatil ve smyslu § 451 obč. zák., měl-li v posuzovaném období na jejím pozemku parc. č. 2342/453, v k. ú. S., obec P., umístěnu jím vlastněnou stavbu místní komunikace IV. třídy, aniž by ho k tomu opravňoval odpovídající právní titul. Opodstatněným naopak soud neshledal tvrzení, že se žalovaný na úkor žalobkyně obohatil i užíváním jejích pozemků parc. č. 2342/401, 2342/402 a 2342/403 v téže obci i katastrálním území. Zeleň nacházející se na uvedených pozemcích není silniční vegetací, jež by tvořila příslušenství místní komunikace, nýbrž veřejnou zelení, o niž pečuje městská část Praha 13, v jejímž obvodu se pozemky nacházejí. Rovněž povaha dalších objektů, které se zde vyskytují, nepoukazuje na to, že by byly obhospodařovány žalovaným. Hlavnímu městu Praze tudíž v souladu s ustálenými judikatorními závěry nesvědčí pasivní věcná legitimace ve sporu o vydání obohacení za užívání dotčených pozemků. Výši obohacení v rozsahu, v jakém byl nárok žalobkyně shledán důvodným, pak soud stanovil s přihlédnutím ke znaleckým posudkům a výměru Ministerstva financí určujícímu maximální nájemné u pozemků v hlavním městě Praze.

K odvolání žalobkyně i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. -119, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud měl za to, že na daný spor je třeba pohlížet pod zorným úhlem , (dále též jen „o. z.“). Uvedené ustanovení zde velí, aby o stejné otázce mezi týmiž účastníky týkající se shodných pozemků nebylo rozhodováno odlišně oproti sporům, v nichž se již tato otázka stala předmětem řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. V předchozích rozhodnutích odvolacího soudu v obdobných sporech totožných stran přitom byl zaujat názor, že nárok žalobkyně je co do základu důvodný ve vztahu ke všem pozemkům, přičemž, jak bylo rovněž vysloveno v jednom z rozhodnutí odvolacího soudu, nelze dovodit pasivní věcnou legitimaci městské části v případě pozemků, které jí nebyly svěřeny do správy statutem hlavního města Prahy. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se současně nepodávají přesvědčivé argumenty pro odlišný postup. Nepřezkoumatelným je pak způsob, jímž obvodní soud určil výši plnění, které se má žalující straně dostat za užívání jednoho z pozemků, neboť soud převzal bez náležitého odůvodnění posudek z jiného řízení a nepřihlédl ani ke správnému regulačnímu předpisu. S ohledem na předestřené tedy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž se domnívá, že odvolacím soudem řešené otázky vykazují charakteristiky požadované a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení dle Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou poukazující na to, že předmětné pozemky jsou užívány na základě v zásadě bezplatného institutu obecného užívání, což brání vzniku bezdůvodného obohacení na jeho straně. Řešená plocha sloužila jako veřejné prostranství již v době nabytí pozemků právními předchůdci žalobkyně, kteří se mohli v souladu s úpravou obsaženou v zákoně č. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, namísto jejich vydání domáhat pozemků náhradních či peněžní kompenzace, trvali-li ovšem na vydání dotčených pozemků, je zřejmé, že s jejich obecným užíváním souhlasili. Proti závěru o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného hovoří rovněž úvahy vyjádřené v tomto směru v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. .

Dovolatel dále vyzdvihl, že se na pozemcích parc. č. 2342/401 až 403 nachází parková úprava udržovaná městskou částí P., pročež by bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu třeba mít za pasivně legitimovaný k vydání bezdůvodného obohacení právě tento subjekt. Poukázal-li odvolací soud na závěry vyslovené v rozhodnutích téhož soudu v obdobných sporech, nezohlednil, že odkazovaná rozhodnutí byla vydána v řízeních, v nichž byly tvrzeny jiné skutečnosti a prováděny odlišné důkazy, přičemž ohledně zastavěnosti dotčených pozemků nebylo prováděno dokazování žádné. V souladu s a je základem pro rozhodování věci zjištěný skutkový stav nehledě na to, zda bylo soudy již rozhodováno o obdobném nároku. Opomenout rovněž nelze ani posun judikatury ve vztahu k řešené problematice. Přejal-li odvolací soud názory učiněné v jiných rozhodnutích a, aniž by respektoval postup stanovený a odst. 3 , uzavřel-li, že nárok je důvodný ve vztahu ke všem pozemkům, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné. S ohledem na uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí modifikoval tak, že ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změní a žalobu zamítne, ve výroku II. jej potvrdí a rozhodne o náhradě nákladů řízení, eventuálně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila argumentaci dovolatele a navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („ “), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V posuzované věci lze dovolateli přitakat, že se odvolací soud ve svých úvahách odklonil od výkladu relevantní procesní úpravy podávaného v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, aniž by předestřel pádné argumenty hovořící pro tento krok.

Judikatura (v návaznosti na závěry odborné literatury) zdůrazňuje význam pokynu uděleného civilním soudům - rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy dbát zásady materiální pravdy. Skutkový stav věci je přitom především výsledkem důkazní aktivity účastníků; tím, do jaké míry účastník splní svou povinnost označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, zásadně předurčuje skutkový závěr soudu jako základ pro právní posouzení uplatněného nároku (Drápal, L., Bureš, J.: . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, díl I., s. 861 a násl.). Požadavek na zjištění skutkového stavu věci současně vyjadřuje, že základem pro rozhodnutí soudu jsou (mohou být) takové skutečnosti, které byly za řízení procesně regulérním způsobem zjištěny z dokazování a z toho, co vyšlo za řízení jinak najevo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. ). Ve sporném řízení pak musí v souladu s každá ze sporných stran v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. ). Soud následně provedené důkazy hodnotí v souladu s podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. ). Toliko dostatečně skutkově podložený rozsudek pak může obstát i z hlediska práva na spravedlivý proces ve smyslu d (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. ). Předestřené, zákonem jasně dané, principy soudního rozhodování nelze negovat prostřednictvím o. z. (aplikovatelného v řešené věci s ohledem na přechodné ustanovení v o. z.), jenž je nepochybně třeba pojímat tak, aby účastníkům řízení nehatil řádné uplatňování hmotných i procesních práv a povinností v soudním řízení. Důvodné očekávání obdobného rozhodnutí ve smyslu odkazovaného ustanovení může tedy jen stěží vzniknout, bude-li se průběh řízení odvíjejícího se od obdobného faktického stavu vyvíjet odlišně, bude-li povinnost účastníků nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní naplňována ve vztahu k rozhodným skutečnostem rozdílným způsobem či bude-li mít soud na základě volného hodnocení důkazů za prokázaný jiný skutkový stav. Za popsaných okolností by soud mohl jen obtížně na projednávanou věc pohlížet jako na případ, jenž se s jiným shoduje v podstatných právních znacích. Opačný náhled by pak ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v Rezignoval-li tedy odvolací soud na snahu dostát zmiňovaným instrukcím uloženým příslušnou procesní úpravou (jak je zjevné z odůvodnění jeho rozhodnutí) a přikročil-li toliko s odkazem na obdobná rozhodnutí ve smyslu o. z. ke zrušení prvostupňového rozhodnutí, aniž by se blíže zaobíral srovnáním řešených sporů nejen podle jejich faktického základu, ale i z pohledu shody procesně korektním způsobem zjištěného skutkového stavu a způsobu realizace procesních práv a povinností účastníků řízení, nemůže jeho rozhodnutí obstát jako správné.

Za dané procesní situace se přitom jeví nadbytečné blíže se zaobírat dalšími námitkami dovolatele, neboť i s nimi se bude muset odvolací soud v dalším řízení vypořádat pod zorným úhlem výše předestřeného s přihlédnutím k v řízení náležitě zjištěným skutečnostem. Přesto je záhodno podotknout, že Nejvyšší soud se k dovolatelem nastíněným právním otázkám již dříve v obecné rovině vyslovoval – srov. například rozsudek ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. , či rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. na závěry vyslovené ve zmiňovaných rozhodnutích je možno v bližším odkázat.

S ohledem na předestřené je zjevné, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle a odst. 2, věty první, ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu , věty první, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu