Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3486/2019

28 Cdo 3486/2019-193

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost – děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1,identifikační číslo osoby: 650 50 410, se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 71/4, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovité věci a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019, č. j. -162, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Vrchní soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2017, č. j. -117, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. 3934/1 v k.ú. České Budějovice 7 a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 2. 10. 2015, č. j. SPU 384946/2013/R1629/RR10875; změněn byl rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku pod bodem II jen co do výše přiznaných nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, případně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za nesprávné považuje dovolatelka zejména řešení otázky o povaze předmětného pozemku, jenž byl dle jejího mínění k rozhodnému okamžiku (tj. k 24. 6. 1991) zemědělskou nemovitostí ve smyslu bodu 1 , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), bylo-li (dle přesvědčení dovolatelky) provedenými důkazy najisto prokázáno, že k rozhodnému dni byl pozemek (alespoň částečně) zemědělsky obhospodařován. Z tohoto následně dovozuje, že jí měl být předmětný pozemek (jako zemědělský) vydán jí uplatněným postupem (tj. v řízení u pozemkového úřadu, resp. v na něj navazujícím řízení dle části páté ). Opačné, odvolacím soudem přijaté konkluze považuje za formalistické, dovolávajíc se přitom i zásady ex favore restitutionis.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Výkladem pojmu zemědělská nemovitost podle , se Nejvyšší soud zabýval zejména ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , v němž s odkazem na záměrnou korespondenci zmiňované normy s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) reflektoval konstantní judikaturu interpretující vposled označené ustanovení. V souladu s ní se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyžaduje splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v , potažmo , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a rovněž znaku faktického, materiálního, představovaného okolností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu se skutečným stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , popřípadě ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ).

Z právě řečeného je zjevné, že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem. Naznačený aspekt, neméně zásadní, ba podstatnější pro úsudek o charakteru dotčeného pozemku nelze opomíjet, neboť účelem zmíněných právních předpisů je nepochybně regulace právních vztahů týkajících se pozemků, jež jsou vskutku zemědělsky využitelné a fakticky tvoří zemědělský půdní fond jakožto nenahraditelnou složku životního prostředí hodnou ochrany (srov. zejména a ). Blíže k (ne)významu lpění na důležitosti evidenčního statusu pozemků viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , z nějž se podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu , vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad absencí znaku formálního.

Od závěrů shora citované judikatury se odvolací soud při posouzení povahy sporného pozemku, tj. otázky zda sporný pozemek je zemědělskou nemovitostí ve smyslu , neodchýlil, zkoumal-li jednak to, jak byl předmětný pozemek evidovaný v katastru nemovitostí (formální znak), jakož se zabýval i tím, zda byl k rozhodnému dni zemědělsky obhospodařován (materiální znak). U vposled uvedené otázky pak odvolací soud vycházel též z rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 31. 1. 2019, č. j. 62745/2018-MZE-11182, z nějž se podává, že tento pozemek ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. k 24. 6. 1991) nesplňoval podmínky zákona o půdě (tj. nebyl půdou, která tvořila zemědělský půdní fond nebo do něj náležela – srov. zákona o půdě), své rozhodnutí však primárně založil na tom, že žalobkyně v této otázce neunesla břemeno důkazní (ač o něm a následcích jeho neunesení byla řádně poučena podle , ve spojení s ), jestliže neoznačila žádné relevantní důkazy k prokázání skutečnosti, že sporný pozemek byl k rozhodnému datu (24. 6. 1991) zemědělsky obhospodařován. A tudíž správně neshledal naplnění obou předpokladů pro závěr, že sporný pozemek k rozhodnému dni patřil do zemědělského půdního fondu.

S ohledem na právě uvedené, stávají se tak bezcenné ty námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím se s ohledem na evidenční stav části (nerozhodno jak velké) sporného pozemku v katastru nemovitostí jako – orná půda, snaží prosadit závěr o tom, že předmětný pozemek jen proto přináležel do zemědělského půdního fondu, a byl tudíž (k rozhodnému dni) zemědělským pozemkem ve smyslu , jelikož naplnění formálního znaku (evidenčního stavu v katastru nemovitostí) nemůže samo o sobě vést k závěru o tom, že sporný pozemek byl k rozhodnému dni zemědělskou nemovitostí ve smyslu posledně citovaného ustanovení, je-li zapotřebí naplnění znaků obou (formálního i materiálního).

Též nelze přehlédnout, že na nesprávné právní posouzení, jde-li o dovolatelkou zpochybňovaný závěr o tom, že sporný pozemek není zemědělskou nemovitostí ve smyslu dovolatelka usuzuje prostřednictvím jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud, jenž neměl za prokázané, že by ten byl k rozhodnému dni zemědělsky obhospodařován. Jde tedy o argumentaci, kterou není možno podřadit způsobilému dovolacímu důvodu podle , přičemž samotné hodnocení důkazů soudem nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17).

Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani další námitky dovolatelky (že soudy neprovedly jí navržené důkazy), jež vystihují vady řízení (v procesu dokazování), přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ). Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. ); naznačovanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí.

K argumentaci dovolatelky, zda má či nemá být posuzována funkční souvislost předmětného pozemku s jinými jí vlastněnými nemovitostmi ( ) i v těch případech, kdy právo hospodaření k nemovitostem zemědělské povahy reálně vykonává jiný subjekt než zákonem zásadně předpokládaný, nezbývá než dodat, že na takových právních závěrech rozsudek odvolacího soudu potvrzující zamítnutí návrhu žalobkyně z důvodu nezemědělské povahy požadovaného pozemku nezávisí, pročež se námitkami orientovanými naznačeným směrem Nejvyšší soud, jehož činnost spočívá v revizi rozhodnutí odvolacího soudu, zabývat nemůže. V tomto směru není podstatné, že i takové úvahy, byť „nad rámec“ relevantních důvodů, učinil soud prvního stupně, pročež tyto jeho závěry – pro rozhodnutí o zamítnutí návrhu zjevně nadbytečné a bezcenné – odvolací soud již ani neprověřoval. Je-li účelem dovolacího řízení přezkum věcné správnosti rozhodování odvolacích soudů, nikoli podávání teoretických rozborů problémů postrádajících dopad na řešení posuzovaného sporu, nebylo by slučitelným s jeho smyslem blíže se této dovolatelkou předestírané otázce věnovat (viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. v něm uváděná rozhodnutí). K řečenému lze dodat, že brojí-li pak žalobkyně proti úsudku vyřčenému soudem krajským, jakožto soudem prvního stupně, opomíjí, že Nejvyšší soud, povolán k přezkumu pravomocných rozhodnutí odvolacích soudů, jimiž se odvolací řízení končí (srov. ), není funkčně příslušný k projednání takového dovolání (k tomu srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Sluší se poznamenat, že uplatnění principu ex favore restitutionis, na nějž dovolatelka také poukázala, opakovaně akcentovaný nejenom judikaturou Ústavního soudu, nýbrž obsažený i v ustanovení , nemůže vést k důsledkům, jež by se příčily smyslu a účelu (jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd). Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. ; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. , bod 29. jeho odůvodnění).

Z uvedeného tedy vyplývá, že co do řešení relevantních otázek hmotného práva je rozhodnutí odvolacího soudu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nezávisí na řešení právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.

Tím je odůvodněn i závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu ), jež proto Nejvyšší soud bez jednání ( první ) odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy náklady účastníka řízení představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 12. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu