Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2828/2019

28 Cdo 2828/2019-651

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. T., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Černickým, advokátem se sídlem v Praze, Revoluční 1044, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2019, č. j. -598, t a k t o :

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ) :

Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl v odvoláním napadených výrocích II. a III. potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 12. 2018 č. j. -570 [jímž nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu (v tam specifikovaném znění) podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a to parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (výrok II.), s tím, že touto smlouvou se vypořádává nárok žalobkyně ve výši 253.186 Kč, a jímž dále rozhodl, že o návrhu na nahrazení projevu vůle žalované ve vztahu k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (výrok III)].

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož „přípustnost ve smyslu spatřuje ve vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. mají být vyřešeny rozdílně, resp., že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když“

1) „v otázce týkající se ocenění restitučních nároků žalobkyně jsou rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu zcela nepřezkoumatelná“. K tomu dovolatelka uvedla, že v řízení před soudy obou stupňů zdůrazňovala, že jde-li o restituční nároky z titulu správních rozhodnutí v pořadí 6 až 11 (uvedených ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně obsahujícího znění smlouvy, jímž byl nahrazen projev její vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu dvou pozemků ve vlastnictví státu), „jsou tyto uplatněny nově a o těchto doposud nebylo rozhodováno“, a že „pokud měl být převedenými pozemky uspokojen pouze restituční nárok žalobkyně z titulu rozhodnutí v pořadí 1 až 5, je výrok jeho rozsudku zjevně nesprávný, když operuje i s rozhodnutími, která nebyla podrobena soudnímu přezkumu“;

2) „v otázce týkající se posouzení důvodnosti, respektive přípustnosti uspokojování restitučního nároku osob oprávněných prostřednictvím náhradových žalob nikterak nezohlednil nedostatek součinnosti oprávněné osoby stran uspokojení jejího restitučního nároku“. K tomu dovolatelka namítá, že žalobkyně neprokázala ani jedinou řádnou účast ve veřejných nabídkách, „tedy neprokázala projevení součinnosti tak, jak ji obligatorně vyžaduje pro případ náhradových žalob judikatura Nejvyššího soudu“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. );

3) „v otázce týkající se posuzování liknavosti a svévole žalované v období před vydáním rozhodnutí ve správním řízení pro účely posouzení oprávněnosti náhradové žaloby hodnotil i chování správního orgánu rozhodujícího o samotné existenci restitučního nároku“. K této otázce dovolatelka namítá, že případnou aktivitu žalobkyně ve smyslu účasti na veřejných nabídkách je možné zkoumat pouze v období po vydání rozhodnutí o restitučních nárocích. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že nese odpovědnost za průtahy při vyřizování restitučního „návrhu“ od samého počátku, neboť judikatura Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodvodila liknavost a svévoli žalované ve vztahu k postupu ve správním řízení, avšak soud prvního stupně i odvolací soud východiska v existující judikatuře nepřípustně rozšířily i na posuzovanou situaci, čímž se při řešení této právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. );

4) „rozhodující otázku posuzování liknavosti a svévole povinné osoby v tom kterém konkrétním případě tuto vyřešil odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu“. K této otázce dovolatelka namítá, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že žalovaná vůči ní při uspokojování jejího nároku postupovala liknavě, svévolně či diskriminačně, a nebyla tak splněna základní podmínka pro podání žaloby, a pokud odvolací soud dospěl k opačnému závěru, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. ).

Dále dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. , ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. , a na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. , namítá nesprávné ocenění nevydaných pozemků v rozporu s zákona o půdě, když jejich stavební charakter vyplývající ze samotných uzavřených kupních smluv, v nichž je uveden účel výkupu, nemůže být dostačující pro ocenění podle , ve znění

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ zrušil „a to spolu s výroky II. a II. rozsudku soudu prvního stupně“ a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání (mimo jiné) s odkazem na , , označila sedm pravomocných rozsudků okresních soudů (ve spojení s pravomocnými rozsudky krajských soudů), jimiž bylo vyhověno jejím žalobám na vydání náhradních pozemků, přičemž Nejvyšší soud ve věci týchž účastníků naposledy rozhodl rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. , kterým sice rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení ohledně dvou pozemků z důvodu jejich nevhodnosti, jinak dovolání žalované odmítl. V souzené věci žalovaná nevhodnost náhradních pozemků nenamítá. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. , navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. ) - dále jen „ “, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( a 4 ), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle věty první dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K otázkám dovolatelky uvedeným pod body 2) a 4) dovolání:

Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu - srov. zejména jeho nálezy ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (či jejího předchůdce - Pozemkového fondu ČR – dále jen „Fond“) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt)nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 62/2010“).

V judikatuře dovolacího i Ústavního soudu je rovněž dlouhodobě zastáván názor, že se osoby, jimž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, mohou žalobou domáhat, aby byla Fondu, resp. žalované, která je od 1. 1. 2013 jeho nástupkyní, uložena povinnost uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních, jimi vybraných pozemků (byť jinak právem na výběr pozemku, který jim má být poskytnut jako náhradní, nadány nejsou, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. ), pokud Fond (žalovaná) neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající dostatečné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. opětovně R 62/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. , a již citované nálezy Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. ).

Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. ). Případné vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

V projednávané věci odvolací soud nepochybil, pokud se vzhledem ke skutkovým okolnostem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil s jeho hodnotícím závěrem, že postup žalované založený na nesprávném ocenění restitučního nároku žalobkyně, na něž ji žalobkyně opakovaně upozorňovala, lze označit přinejmenším za liknavý, a že tak žalovaná znemožnila žalobkyni uspokojení jejího restitučního nároku zákonem předpokládaným způsobem, tj. v rámci veřejných nabídek, jichž se přesto žalobkyně opakovaně účastnila, přičemž v řízení bylo současně prokázáno, že svůj nárok aktivně uplatňovala i výzvami učiněnými mimo veřejné nabídky, vždy však byla neúspěšná. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se dlouhodobě nemůže domoci svých práv, nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že přisvědčil i závěru soudu prvního stupně, že následkem přinejmenším liknavého postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. ), a žalobu o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků proto v jejím základu považoval za důvodnou.

Byť řešení předběžných otázek není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. , ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. ), nebylo v dané věci možné rozumně očekávat, že by dovolací soud rozhodl odlišně než v jiných sporech mezi týmiž účastnicemi řízení založených na totožných správních rozhodnutích o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků, za pozemky, které nebyly žalobkyni vydány [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. , jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. ), v němž žalovaná uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované věci (ústavní stížnost v této věci žalovaná nepodala), neboť dovolací soud nepovažoval za nepřiměřený závěr odvolacího soudu, že žalovaná postupovala při uspokojování restitučního nároku žalobkyně liknavě, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. , jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. ), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. , jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto ze stejných důvodů dovolání žalované (proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Prazeze dne 14. 3. 2018, sp. zn. ), v nichž žalovaná taktéž uplatnila totožné námitky jako v nyní posuzované věci (ústavní stížnost v těchto věcech taktéž nepodala)]. Nemůže být tak pochyb o tom, že žalobkyně v daném řízení měla legitimní očekávání, že soudem bude předběžná otázka postupu žalované vůči ní při uspokojování jejího restitučního nároku posouzena stejně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. , a přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. ).

Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , a v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. (nesprávně uvedeno ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. ), pak jde o rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. Usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. , bylo vydáno za situace, kdy se žalobkyně domáhala převodu pozemku, který byl ve zřejmém nepoměru k jejímu restitučnímu nároku, a ani si včas neopatřila podklady pro jeho ocenění. V usnesení ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. , dovolacím soudem aprobovaný závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby byl založen zejména na tom, že žalobce měl odmítavý postoj k uzavření převodních smluv v případech, v nichž v nabídkových řízeních uspěl, a i nepřiměřené nároky na kvalitu náhradních pozemků. V rozsudku ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. , pak byl závěr soudů obou stupňů o liknavém či dokonce svévolném postupu žalované (či jejího předchůdce) dovolacím soudem shledán zjevně nepřiměřeným za situace, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti vedoucí k takovému závěru.

Přípustnost dovolání podle nezakládá ani otázka formulovaná dovolatelkou pod bodem ad 3), neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu – jak z jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí, neboť ji odvolací soud neřešil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. , ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. , či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. ).

Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu koresponduje rozhodnutí odvolacího soudu i v závěrech, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně výše restitučního nároku žalobkyně, respektujících východisko, že pozemky, které byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je třeba ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu , ve znění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. ). Jestliže v řízení bylo zjištěno, že odňaté pozemky byly v letech 1971 až 1984 v souladu s vydanými územními rozhodnutími či směrným plánem vykupovány za účelem komplexní výstavby sídliště, a že výstavba tohoto sídliště na vykoupených pozemcích skutečně byla realizována, pak závěry soudů, že odňaté pozemky je třeba ocenit jako stavební, ustálené rozhodovací praxí dovolacího soudu neodporují.

K bodu 1) dovolání: Z věty druhé vyplývá, že k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě ani tzv. jiné vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou.

Navíc je možno poukázat na to, že dovolatelkou namítanou vadou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů obou stupňů evidentně netrpí, neboť soudy přesvědčivě vysvětlily jimi přijatý závěr, že činí-li cena dvou pozemků nárokovaných žalobkyní v daném řízení dle znaleckého posudku 253.186 Kč, nedojde k překročení restitučního nároku žalobkyně, jelikož na základě (prvních) pěti rozhodnutí správního orgánu není její nárok uspokojen v rozsahu 881.680 Kč.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. větu první, a část věty před středníkem ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu