Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3410/18

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kongregace sester Těšitelek Božského srdce Ježíšova, se sídlem Odbojářů 324, Rajhrad, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Lidická 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2018 č. j. -385 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 19. 12. 2017 č. j. -352, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Dále namítá zásah do svého práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat podle a 4y a , odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť mělo být zasaženo do jejího legitimního očekávání, že nabude vlastnické právo k dotčeným pozemkům, a to způsobem dosahujícím ústavně právní intenzity.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. -264 určil, že Česká republika je vlastnicí pozemků parc. č. X1, X2 a X3

v katastrálním území Polom u Sulkovce (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků, státu i o soudním poplatku (výroky II.-IV.). Soud shledal návrh stěžovatelky, jejž podřadil pod , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013

sp. zn.

(dále jen ""), důvodným. Sporné pozemky totiž do vlastnictví obce Sulkovec (dále též "žalovaná 1") nepřešly na základě , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen ""), jelikož právní předchůdce dotčené obce pozemky nikdy nevlastnil. Poté, co byly s oporou v zákoně č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen "zákon č. 142/1947 Sb."), odebrány stěžovatelce, byly dány do užívání, nikoli však do vlastnictví Lesnímu družstvu Bystřice nad Pernštejnem. Jako majetek právního předchůdce žalované 1), obce Polom, pozemky nikdy vedeny nebyly. Nadto by se přechod vlastnického práva ze státu na obec dle protivil , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen ""). Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. -352 k odvolání žalovaných (obce Sulkovec a České republiky - Státní pozemkový úřad) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 16. 7. 2018 č. j. - 385 dovolání stěžovatelky odmítl a uvedl, že stran problému podmínění přechodu vlastnického práva na obce dle existencí držby před 31. 12. 1949 judikatura dovolacího soudu konstantně dovozuje, že nemovitosti, které byly obci přiděleny v režimu zákona č. 142/1947 Sb., přechází do jejího vlastnictví na základě bez ohledu na to, zda je k uvedenému datu držela, či nikoli (takto viz zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. a ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. ). Převzetí přiděleného majetku obcí do držby není tudíž v těchto případech pro naplnění podmínek přechodu podle citovaného ustanovení určující. Nejvyšší soud dále odůvodnil, že v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. a ze dne 6. 10. 2010 sp. zn. , na něž se odvolala stěžovatelka, se uvádí, že směřuje k nabytí nemovitostí obcemi i (nikoli pouze!) tehdy, když byť bez některých formálních podkladů, obce na zemědělských resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy hospodařily. Tato rozhodnutí tudíž podle Nejvyššího soudu nejsou s výše odkazovanými judikáty v žádné kontradikci. Totéž lze říci i o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. , jímž byl řešen zcela odlišný případ, v němž se příděl měl odehrát podle zákona č. 46/1948 Sb. o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), nikoli dle zákona č. 142/1947 Sb. jako v řešené věci.

4. Nejvyšší soud v napadeném usnesení připustil, že poněkud odlišný náhled je namístě volit tam, kde je řešen právní osud pozemků, které byly přiděleny lesnímu družstvu, jež ovšem nikdy nevzniklo, a dotčený případ tak nelze podřadit Pakliže soud za těchto podmínek volí extenzivní interpretaci (maje na paměti, že i výklad předpisů upravujících proces restituce obecního majetku prostupuje princip in favorem restitutionis, pročež dobově podmíněné nedostatky v postupu orgánů v poválečném období nemohou jít k tíži obcím; zde srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. , jakož i judikaturu tam citovanou) a dovozuje-li, že sporné pozemky mohly na obec dle posledně zmíněného ustanovení přejít, přestože bylo za přídělce nominálně označeno lesní družstvo (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. a ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. ), musí mít za zjištěné specifické okolnosti, jež umožňují usuzovat, že příděl materiálně směřoval do majetkové sféry obce, přičemž takovouto skutečností může být zejména převzetí držby přidělovaných pozemků obcí před 31. 12. 1949 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. ). Podobnou okolností však, kromě krajským soudem zjištěného a stěžovatelkou zpochybňovaného převzetí držby právním předchůdcem žalované 1) v srpnu 1949, může být rovněž odvolacím soudem zmíněný fakt (proti němuž stěžovatelka nikterak nebrojí), že přídělový orgán v únoru 1950 vydal další přídělové rozhodnutí, kterým již sporný majetek výslovně destinoval do majetkové sféry obcí samotných. Kdo měl před 31. 12. 1949 předmětné pozemky v držbě, se tak ve světle všeho uvedeného ukazuje být z hlediska řešeného případu nerozhodným, a proto ani nemůže na výsledku věci nic změnit polemika stěžovatelky se skutkovými závěry, jež v tomto směru odvolací soud učinil.

5. Stěžovatelka je přesvědčena, že mělo být její žalobě před obecnými soudy vyhověno. Ve vztahu k důvodům, které vedly odvolací i dovolací soud k tomu, že (na rozdíl od soudu nalézacího) stěžovatelčinu žalobu, jejíž úspěch je podmínkou následné restituce dotčených pozemků, v celém rozsahu zamítly, pak stěžovatelka považuje za podstatné, že oba soudy ve své snaze rozhodnout věc in favorem komunální restituce zcela ignorovaly, že ať již bude za mimořádný důvod pro aplikaci ustanovení považováno převzetí držby dotčených pozemků ze strany státu před 1. 1. 1950 (jak tvrdí odvolací soud) nebo změna původní přídělovéy představovaná rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 2.1950 č. j. 8747/50-IX/B 23 (jak tvrdí soud dovolací), nesměřoval příděl dotčeným pozemků v žádné ze všech historicky nastalých variant nikdy do výlučné majetkové sféry obce Polom jako právního předchůdce žalované 1), nýbrž naopak vždy zásadně do společné hospodářské sféry obcí Nyklovice, Rovečné, Chlum a Polom, v poslední variantě (rozhodnutí ze dne 19. 2. 1950 zdůrazňované Nejvyšším soudem) dokonce přímo do společného vlastnictví těchto obcí. Obec se ovšem na základě ustanovení mohla stát výlučným vlastníkem přidělených nemovitostí jen tam, kde příděl směřoval do její výlučné hospodářské sféry. Tam, kde příděl směřoval do společné hospodářské sféry více obcí, mohlo k přechodu do výlučného vlastnictví obce podle dojít jen v případě, že obec byla právním nástupcem všech společných přídělců. V ostatních případech věc přecházela do společného vlastnictví přídělců. Tomu odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu představovaná např. rozsudkem ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. , v němž bylo rozhodováno o věci, v níž příděl směřoval do společné hospodářské sféry dvou obcí, které se na základě staly podílovými spoluvlastníky přidělených nemovitostí každá s podílem ideální poloviny. Za skutkového stavu, který byl zjištěn odvolacím a dovolacím soudem, proto k přechodu dotčených pozemků do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka 1) podle nemohlo dojít.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

8. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy ( a y). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

10. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelčiných námitek se podává, že podstatou její polemiky se závěry obecných soudů je její nesouhlas s výkladem podústavního práva a skutkových okolností jejího případu. Obecné soudy náležitě objasnily stěžovatelce, proč vydaly napadená rozhodnutí a proč neshledaly její právo na restituci dotčených pozemků a upřednostnily respekt k vlastnictví žalované obce. Nejvyšší soud se též přesvědčivě vypořádal jak s právními argumenty stěžovatelky, tak i s jejími odkazy na jeho prejudikaturu. Ústavní soud tedy neshledal v postupu ani rozhodnutích obecných soudů zásah do základních práv stěžovatelky.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu