Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2418/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudce Josefa Fialy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Hronovského, zastoupeného Mgr. Martinou Novotnou, advokátkou, sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2023 č. j. -202 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2022 č. j. -162, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a insolvenčního správce JUDr. Jana Langmeiera, sídlem Na Bělidle 997/15, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení svých práv podle a 2, a a 2 d (dále jen " "), jakož i y, , a 3 a , 3 a 4 y.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 10. 2021 č. j. -122 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal určení, že darovací smlouva uzavřená dne 14. 11. 2013 mezi dlužnicí, Věrou Hronovskou (dále jen "dlužnice"), a stěžovatelem je neúčinná.

3. K odvolání vedlejšího účastníka změnil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu ve věci samé tak, že se určuje, že darovací smlouva je vůči věřitelům dlužnice neúčinná.

4. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť podle něj neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a trpělo tak vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Z Ústavním soudem vyžádané kopie dovolání plyne, že v něm stěžovatel citoval znění , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") - s tím, že rozsudek vrchního soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. K tomu dále uvedl, že závěry vrchního soudu jsou v rozporu se zdravým rozumem a uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel především namítá, že před krajským soudem bylo jasně prokázáno, že dlužnice neměla v úmyslu zkrátit věřitele. Stěžovatel neměl povědomí o finanční situaci dlužnice a nebyl s ní po podpisu smlouvy v kontaktu. Právní názor vrchního soudu podle stěžovatele nezohledňuje dostatečně korektiv dobrých mravů, obecně snižuje hodnotu morálky a je v rozporu se zdravým rozumem a zásadou spravedlnosti. Podle stěžovatele přistoupily soudy k věci přepjatě formalisticky.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( téhož zákona a contrario); vůči napadenému rozsudku vrchního soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva nebo svobody. Dospěje-li k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost (v nutném rozsahu) odmítne.

8. Stěžovatel dovoláním napadl rozsudek vrchního soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - řádně vymezil předpoklady jeho přípustnosti (viz výše bod 4). Stěžovatel v ústavní stížnosti představil svůj náhled na věc, zatímco závěr Nejvyššího soudu, že dovolání trpělo zásadními vadami, protože nesplňovalo povinné zákonné náležitosti, nezpochybnil. Ústavní soud se pro předejití pochybnostem pečlivě seznámil s obsahem vyžádaného dovolání a shledal, že stěžovatel kýžený předpoklad jeho přípustnosti (ani otázku hmotného nebo procesního práva) nevymezil. Co se týče tohoto vymezení, stěžovatel pouze citoval z , aniž by např. uvedl relevantní judikaturu a blíže objasnil předpoklady přípustnosti dovolání tak, aby se jejím posouzením vůbec mohl Nejvyšší soud zabývat. Je tedy zjevné, že zákonné požadavky dovolání nesplnil. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. [ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)] tak stěžovatel proti rozsudku vrchního soudu nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.

9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku vrchního soudu nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ) nebo nikoliv. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto, protože neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku vrchního soudu - nepřípustná.

10. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). K problematice vymezení předpokladu přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence je veřejně dostupná četná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zjevně nezohlednil (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017

sp. zn.

). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle y (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a přiléhavé odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.

11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva nebo svobody, proto ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Na základě výše uvedeného odmítl ústavní stížnost proti rozsudku vrchního soudu podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2023

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu