Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 346/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jiřího Volkána, zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem se sídlem Praha 10 - Strašnice, Černokostelecká 856/33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2016 č. j. -186, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015 č. j. -145 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. dubna 2014 č. j. -75, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a společnosti PROBO GROUP a.s., IČO: 25149989, se sídlem Praha 3 - Žižkov, Sudoměřská 739/43, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. února 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 3 868 604 Kč s příslušenstvím. Tato částka představovala nesplacenou část hypotečního úvěru, který poskytla společnost Raiffeisenbank, a.s. stěžovateli, jeho bývalé manželce a nevlastní dceři. K splacení úvěru byly zavázány všechny tyto osoby společně a nerozdílně. Vedlejší účastnici byla pohledávka z tohoto úvěru postoupena smlouvou.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 1. dubna 2014 č. j. -75 bylo žalobě vedlejší účastnice vyhověno. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 4. listopadu 2015 č. j. -145. Následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2016 č. j. -186, neboť neobsahovalo způsobilé vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu . O tuto obligatorní náležitost již dovolání nemohlo být doplněno a v dovolacím řízení pro tuto (kvalifikovanou) vadu nebylo možné pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel ve vztahu k odmítnutí dovolání namítá, že přílišně přepjatý formalismus by porušil jeho právo na soudní ochranu podle y. I přes formální vady mělo být proto ze strany dovolacího soudu rozhodnuto o zrušení dovoláním napadených rozhodnutí obecných soudů.

5. Dále stěžovatel uvádí, že mu byl společně s dalšími spoludlužníky poskytnut úvěr v celkové výši 10 000 000 Kč, jenž měl sloužit ke koupi rodinného domu a k němu přináležejícím pozemkům. Jeho nevlastní dcera, jakožto jediný vlastník tohoto domu, uzavřela s vedlejší účastnicí kupní smlouvu, jejímž předmětem byl právě tento dům, a prodala ho za částku 8 000 000 Kč, k jejíž úhradě došlo započtením vůči pohledávce z předmětného úvěru. Podle názoru stěžovatele byla ovšem hodnota této nemovitosti vyšší, což namítal i v řízení před obecnými soudy. Ty měly porušit jeho právo na soudní ochranu právě tím, že odmítly provést znalecké zkoumání za účelem prokázání tohoto tvrzení. Zároveň se měly nesprávně vypořádat s námitkou, že předmětný prodej nemovitosti byl v rozporu s dobrými mravy.

III.

Předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Pokud však jde o přípustnost ústavní stížnosti, ta je dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.

7. Z ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle až [srov. usnesení ze dne 28. března 2013

sp. zn.

(U 5/68 SbNU 541)].

8. V dané věci směřovala ústavní stížnost i proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž bylo za podmínek plynoucích z přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice bylo podáno, důvodem jeho odmítnutí však byly vady, resp. neodstraněné nedostatky. Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ( ). Dovolání naopak nebylo v důsledku těchto vad ze strany stěžovatele efektivně vyčerpáno, a proto ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu (stejně jako jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně) není přípustná.

9. I kdyby však dovolací soud v rámci tohoto hodnocení pochybil a dopustil se tak nesprávného posouzení náležitostí dovolání, Ústavní soud by mohl ústavní stížnosti zásadně vyhovět jen v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení o odmítnutí dovolání. Zrušení rozhodnutí dovolacího soudu by totiž otevíralo prostor k novému posouzení přípustnosti dovolání a eventuálně též k jeho meritornímu projednání. V tomto případě by tak byla ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu předčasná.

10. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení dovolacího soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV.

Vlastní posouzení

11. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle , jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

13. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatele z důvodu absence zákonem stanovených náležitostí. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

14. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. . Po seznámení se s obsahem předmětného dovolání mu nicméně nezbylo než přisvědčit závěru dovolacího soudu, že v něm stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že jde o náležitost dovolání, jež podle může být doplněna jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání nebo lhůty stanovené k odstranění nedostatku podmínky právního zastoupení, bylo dovolání zatíženo vadou, která nebyla ve lhůtě odstraněna a pro niž nebylo lze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud je proto v souladu s odmítl. V jeho postupu nelze spatřovat porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle y.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti usnesení dovolacího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2017

Jan Musil v. r.

předseda senátu