Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2009/23

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. B., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného JUDr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023 č. j. -161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2022 č. j. -117 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 1. 2022 č. j. -93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel vůči žalované (vedlejší účastnici) domáhal zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví, kterou měl utrpět v průběhu výkonu trestu odnětí svobody v důsledku napadení spoluvězněm, umožněného tím, že zaměstnanec Vězeňské služby nezamkl dveře, které vězně oddělovaly.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu coby nedůvodnou zamítl a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že primární příčinou újmy stěžovatele nebylo neuzamčení dveří (tzv. katru) v důsledku pochybení zaměstnance Vězeňské služby České republiky, ale fyzický útok spoluvězně, který nejprve násilně zasáhl do mechanismu zámku a použitím jídelního nože překonal překážku v podobě nezamčených dveří, u nichž však i samotné zabouchnutí znemožňovalo průchod a oddělovalo jednotlivé části věznice. Dle závěru soudů došlo k přetržení příčinné souvislosti, jelikož nesprávný úřední postup v podobě pochybení zaměstnance věznice byl toliko jednou z dílčích událostí předcházejících škodnímu ději, ne však jeho jedinou nebo hlavní příčinou.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle odmítl, neboť trpělo vadami, pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Dle Nejvyššího soudu stěžovatel v dovolání pouze obecně konstatoval, že se obecné soudy při svém rozhodování "jednak odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zejména, že právní otázka, která byla předmětem rozhodování, by měla být dovolacím soudem posouzena jinak". Nespecifikoval však žádné konkrétní právní posouzení věci, které považuje za nesprávné, tím spíše, aby zároveň uvedl, v čem tato nesprávnost spočívá. Nevymezil tedy žádnou právní otázku, ve vztahu k níž by bylo možné zhodnotit naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání, a to za současné absence údaje o tom, který ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání považuje ve vztahu ke konkrétní právní otázce za naplněný.

II.

4. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že porušují jeho práva zaručená a , odst. 3d, jakož i y.

5. Posouzení odpovědnosti žalované za způsobenou újmu považuje za nesprávné. Právní závěr o neexistenci příčinné souvislosti shledává vadným. Učiněná skutková zjištění má za nedostatečná, namítá, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy, a poukazuje také na absenci řádného odůvodnění. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že nenapravil protiústavní zásah obvodního a městského soudu spočívající v nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti, nevypořádal se s navrhovanými důkazy a své rozhodnutí taktéž řádně neodůvodnil.

III.

6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti návrhem zjevně neopodstatněným a zčásti návrhem nepřípustným.

7. Pro posouzení ústavní stížnosti je určující, že dovolání stěžovatele nemohl Nejvyšší soud věcně projednat, neboť trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Tomu stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje, když sám ani netvrdí, že by jeho dovolání zákonem vyžadované náležitosti splňovalo. Jak Ústavní soud ověřil, toto nevyplývá ani ze samotného dovolání, ve kterém není blíže specifikována konkrétní právní otázka, která měla být předmětem dalšího rozhodování, a současně v něm absentuje odpovídající vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

8. Z obsahu dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v měla podle jeho názoru nastat. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat. Jak Ústavní soud uvedl také ve stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d.

9. Těmto povinnostem stěžovatel v nyní posuzované věci nedostál. Na postup Nejvyššího soudu, který jeho dovolání s adekvátním zdůvodněním odpovídajícím jeho obsahu odmítl podle , nelze hledět jako na postup, který by byl ústavně nesouladný a vyžadoval zásah Ústavního soudu. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

10. Dle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu dále platí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle , o Ústavním soudu.

11. Ústavní stížnost tak v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a proti rozsudku městského soudu nelze považovat za přípustnou, neboť stěžovatel v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv (obdobně viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

a mnohá další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2024

Jan Wintr, v. r.

předseda senátu