Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3034/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Petrovická 283, Domažlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023 č. j. -459 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023 č. j. -420, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Zdeňka Bártíka, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou v březnu 2017 dala vedlejšímu účastníkovi, a o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které učinila vůči vedlejšímu účastníkovi v dubnu 2017. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Plzni s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle a d (dále jen " ").

2. Obecné soudy ve věci rozhodovaly opětovně. Okresní soud Plzeň-město nejprve určil výpověď za neplatnou a žalobu na určení neplatnosti zrušení pracovního poměru zamítl. Krajský soud svým prvním rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že zamítl i žalobu na určení neplatnosti výpovědi. Okresní soud i krajský soud se v otázce platnosti či neplatnosti výpovědi ve svých prvních rozhodnutích soustředily na posouzení, zda stěžovatelka mohla dát vedlejšímu účastníkovi výpověď podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen " "), pro méně závažné soustavné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů k zaměstnancem vykonávané práci. Zabývaly se přitom povahou a opakováním porušení povinností vedlejším účastníkem, na základě kterých od stěžovatelky dostal výpověď. Tyto rozsudky poté k dovolání vedlejšího účastníka zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. -291.

3. Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku posuzoval otázku, jaké skutečnosti jsou významné pro závěr o naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru, k níž zaměstnavatel přistoupil pro méně závažné porušování povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které je spatřováno v nedostatcích vykonávané práce. V odůvodnění Nejvyšší soud vyložil rozdíl mezi důvody výpovědi podle (o který výpověď opřela stěžovatelka) a (který spočívá v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance a který nevyžaduje porušení pracovních povinností). Jestliže stěžovatelka dala vedlejšímu účastníkovi výpověď podle , měl se krajský soud zabývat tím, zda jí vytýkané a prokázané jednání vedlejšího účastníka vykazuje znaky soustavného alespoň nedbalého porušování pracovních povinností. Závěr o naplnění tohoto důvodu podle Nejvyššího soudu krajský soud neměl dostatečně podepřený skutkovými zjištěními. Otázkou toho, pro který výpovědní důvod v stěžovatelka výpověď vedlejšímu účastníkovi dala, se Nejvyšší soud nezabýval, protože ji vedlejší účastník (jakožto tehdejší dovolatel) "dovolacímu přezkumu neotevřel".

4. Okresní soud v dalším řízení shledal výpověď i okamžité zrušení pracovního poměru neplatnými. Zabýval se podmínkami pro podání výpovědi podle , které podle něj nebyly splněny. Vedlejší účastník se totiž dopustil maximálně dvojího porušení povinností, což pro naplnění tohoto výpovědního důvodu nestačí. Protože byla výpověď neplatná, vedlejší účastník byl neplatně převeden na jinou práci a stěžovatelka mu ani nemohla pracovní poměr okamžitě zrušit proto, že by odmítl tyto pracovní úkoly plnit.

5. Krajský soud v rozsudku napadeném ústavní stížností potvrdil druhý rozsudek okresního soudu jako věcně správný. Shodně jako okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti výpovědi dané vedlejšímu účastníkovi, "byť z jiného právního důvodu". Krajský soud vyložil, že výpovědní důvod použitý ve výpovědi je charakterizován skutkovým vymezením, z něhož soud vychází. Právní kvalifikace takového důvodu provedená zaměstnavatelem pro něj není právně významná. Krajský soud se opřel o úvahy Nejvyššího soudu ze zrušujícího rozsudku o rozdílech výpovědních důvodů podle a písm. g) . Skutková zjištění o neuspokojivých pracovních výsledcích vedlejšího účastníka a jeho nekvalitně odváděné práci je podle krajského soudu nutné posoudit jako důvody výpovědi podle . Pro platnost takové výpovědi je třeba zaměstnance v předcházejících 12 měsících vyzvat k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Tento formální předpoklad stěžovatelka podle krajského soudu nesplnila, protože za takovou výzvu nelze považovat její dopisy provedené v průběhu soudního řízení k důkazu. Ohledně neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru vedlejšímu účastníkovi pak došel krajský soud ke stejnému závěru jako okresní soud.

6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání, protože neobsahovalo způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti ve smyslu , (dále jen " "). Stěžovatelka popsala, že nesouhlasí s právním závěrem krajského soudu o právní kvalifikaci skutkového vymezení důvodu výpovědi dané vedlejšímu účastníkovi. Nepředložila však k řešení žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu . Její námitky nejsou dovolacím důvodem, protože jsou buď skutkového rázu, nebo směřují k jiným vadám řízení. Takovou nezpůsobilou námitkou je i stěžovatelčina výtka o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu, k jehož právnímu názoru se dle svých tvrzení neměla prostor vyjádřit.

Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že by její dovolání neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti. Nejvyšší soud ho měl posuzovat podle jeho celého obsahu. Stěžovatelka v něm brojila proti odklonu krajského soudu od rozhodovací praxe v procesních otázkách, v textu dovolání detailně citovala příslušnou judikaturu, na kterou v jeho závěru znovu odkázala. Její námitku překvapivosti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud vypořádal v rozporu nejen se svou vlastní judikaturou, např. rozsudky sp. zn. nebo , ale i s nálezy

sp. zn.

nebo

. Krajskému soudu pak stěžovatelka vytýká, že porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, že se diametrálně odlišil od svého předchozího rozhodnutí a že k neplatnosti výpovědi dospěl z jiného právního důvodu, než z jakého vycházel okresní soud, aniž to dostatečně vysvětlil a dal stěžovatelce prostor účinně argumentovat.

Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka

8. Podle krajského soudu nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelky. Odlišné právní posouzení mohla stěžovatelka zpochybnit v rámci dovolání, pokud by v něm řádně argumentovala. Stěžovatelka i vedlejší účastník jej navíc mohli předpokládat, protože předchozí právní názor krajského soudu ohledně naplnění výpovědního důvodu podle neobstál při prvním přezkumu Nejvyšším soudem. Protože nebylo třeba provádět další dokazování, nebylo třeba v odvolacím řízení ani poučovat ve smyslu nebo 3 . O tom svědčí i to, že stěžovatelka sice namítá, že jí byla upřena možnost předložit nové důkazy, ale nekonkretizuje, jaké by případně předložila. Krajský soud tedy vycházel ze skutkového stavu řádně zjištěného okresním soudem, na základě něhož žalobní nárok posoudil.

9. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelkou uváděnou judikaturu jako nepřiléhavou a zopakoval důvody, které ho vedly k odmítnutí jejího dovolání pro vady. Zákon soudu neukládá, aby účastníkům sdělil svůj názor nebo ho s nimi konzultoval či jim umožnit uplatnit jinou argumentaci pro případ, že by jejich dosavadní tvrzení nemohla vést k úspěšnému výsledku sporu. Stěžovatelka také přehlíží, že možná právní kvalifikace výpovědního důvodu podle vyplývá přímo z jeho zrušujícího rozsudku, v němž poukázal na tenkou hranici mezi zmíněnými dvěma výpovědními důvody.

10. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za pokračující argumentaci stěžovatelky z předchozího soudního řízení, zejména z řízení o dovolání, a ztotožňuje se s napadeným usnesením Nejvyššího soudu. Naopak nesdílí stěžovatelčin názor, že by ve věci byla podstatná otázka, zda se vedlejší účastník dopustil zaviněného porušení či nikoliv. Stěžovatelka namítá překvapivost napadeného rozsudku krajského soudu s tím, že měla mít možnost skutkově a právně argumentovat. To podle vedlejšího účastníka také měla, když podala odvolání a poté dovolání. Odkázal na nález

sp. zn.

, z něhož plyne, že soud není povinen účastníkům řízení sdělovat svůj předběžný hodnotící úsudek, který je povinen uvést až v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve zbytku považuje stěžovatelkou uváděnou judikaturu za nepoužitelnou pro nyní projednávanou věc.

Replika stěžovatelky

11. Ústavní soud zaslal stěžovatelce všechna tři vyjádření k replice. Stěžovatelka zopakovala, že dokazování před okresním soudem se soustředilo na otázku zaviněného porušení pracovních povinností vedlejším účastníkem. Nijak nesměřovalo k ověření toho, zda byly splněny předpoklady pro platnost výpovědi pro neuspokojivé pracovní výsledky. Stěžovatelka proto měla dostat prostor pro to, aby případně navrhla další důkazy k tomuto právnímu posouzení výpovědního důvodu. K samotnému posouzení uvedla, že sice neposkytla vedlejšímu účastníkovi přiměřenou dobu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, měl k tomu ale prostor již dříve, tedy 12 měsíců před doručením výpovědi. K tomu, že na možnost odlišného právního posouzení upozornil Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku, stěžovatelka zdůraznila, že ten nepovažoval původní právní závěry krajského soudu za nesprávné, ale za předčasné pro nedostatečnou oporu v dokazování. Stěžovatelka i proto trvá na tom, že k odlišnému právnímu posouzení bylo třeba dokazování provést znovu a umožnit jí označit nové důkazy. Napadené usnesení Nejvyššího soudu pak podle stěžovatelky neobstojí ve světle závěrů nedávného nálezu

sp. zn.

.

Posouzení věci Ústavním soudem

12. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podala ji oprávněná stěžovatelka, která je řádně zastoupena advokátkou.

13. Protože dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro vady bránící pokračování v dovolacím řízení, bylo nejprve třeba se zabývat přezkumem tohoto rozhodnutí, proti němuž je ústavní stížnost stěžovatelky nepochybně přípustná, neboť stěžovatelka nemá již dalších zákonných procesních prostředků k ochraně [srov. , o Ústavním soudu (dále jen " ")].

14. Ústavní stížnost je však v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.

15. K přípustnosti dovolání i důsledkům jeho nedostatečného vymezení dovolateli existuje bohatá judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Ústavní soud ustáleně vychází z toho, že z obsahu dovolání musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatelé nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v měla podle jejich názoru nastat. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat. Jak Ústavní soud vyslovil ve stanovisku sp. zn. , neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

16. Ústavní soud v obecné rovině souhlasí se stěžovatelkou, že pokud by účinně namítala překvapivost rozhodnutí, neměla by se u Nejvyššího soudu dočkat paušálního odmítnutí proto, že jde o tzv. jinou vadu řízení, která nevede k přípustnosti dovolání podle . Jestliže ochranu před tzv. překvapivými rozhodnutími, kolidujícími s právem na soudní ochranu podle y (viz např. stěžovatelkou odkazované nálezy

sp. zn.

a

), poskytuje Ústavní soud, nemůže Nejvyšší soud před skutečně důvodnou námitkou překvapivosti rozhodnutí zavřít oči. Je totiž i jeho úlohou poskytovat ochranu základním právům (srov. y) a bylo by nepřiměřené chtít pro dovolatelích, aby si ústavněprávní argumentaci ponechávali až do řízení o ústavní stížnosti s tím, že u Nejvyššího soudu s ní uspět nemohou. V takovém případě by ostatně Ústavní soud mohl ústavní stížnost v rozsahu této argumentace posoudit jako materiálně nepřípustnou.

17. Nejvyšší soud proto nesprávně vycházel z toho, že překvapivostí rozhodnutí se může zabývat až tehdy, je-li dovolání přípustné. Toto chybné východisko Nejvyššího soudu však nic nemění na správnosti a ústavnosti jeho postupu v nyní projednávané věci. Ústavní soud si vyžádal spis a z dovolání zjistil, že v něm stěžovatelka sice namítala překvapivost napadeného rozsudku krajského soudu s tvrzením, že neměla možnost se vyjádřit k odlišnému právnímu názoru krajského soudu. Také odkazovala na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, ze které dovozovala, že účastníkům řízení má být zřejmé, které skutkové a právní otázky soud považuje za relevantní pro řešení věci. Uváděla také, že se nemohla v odvolacím řízení vyjádřit k odlišnému právnímu posouzení. Tuto argumentaci však v dovolání nadále sama spojovala výlučně s otázkou zaviněného porušení povinností vedlejším účastníkem. Stěžovatelka tedy dovoláním fakticky nebrojila proti jinému právnímu posouzení (jiné právní kvalifikaci výpovědního důvodu), ale za překvapivé označovala pouze to, že platnost výpovědi v režimu posoudily okresní a krajský soud po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu jinak.

18. V tomto kontextu proto napadené usnesení Nejvyššího soudu obstojí i s poměrně obecným zdůvodněním, co za překvapivé rozhodnutí nelze považovat, které lze nalézt v posledním odstavci na str. 3 napadeného usnesení. Stěžovatelka totiž Nejvyššímu soudu předestřela zcela mimoběžnou argumentaci, a tím i nedostatečně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání (jakou otázku hmotného nebo procesního práva má Nejvyšší soud řešit) a dovolací důvody (v čem spočívá nesprávnost právního posouzení krajským soudem). Odmítnutí jejího dovolání podle za této situace neporušuje její základní práva.

19. Ohledně napadeného rozsudku krajského soudu je pak ústavní stížnost nepřípustná v duchu výše zmíněného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. . Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože je podala vadně. Tato situace odpovídá tomu, pokud by např. stěžovatelka dovolání podala opožděně nebo nepodala vůbec. Protože tedy stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, je její ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu podle nepřípustná (obdobně viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

nebo

).

20. Ústavní soud nicméně dodává, že napadený rozsudek krajského soudu pro stěžovatelku nemohl být překvapivý, a to ani v kontextu její argumentace v ústavní stížnosti. Přestože krajský soud stěžovatelce nové právní posouzení vyjevil až v odůvodnění svého druhého rozsudku, možnost posouzení jejích skutkových tvrzení podle jiného zákonného výpovědního důvodu skutečně naznačil Nejvyšší soud již ve zrušujícím rozsudku, na což mohli oba účastníci řízení procesně zareagovat. Už jen v tom se projednávaná věc liší od stěžovatelkou odkazované judikatury.

21. Stěžovatelčina výpověď daná vedlejšímu účastníkovi podle v soudním řízení neobstála, a když ji krajský soud posoudil také optikou písm. f) téhož ustanovení, poskytl jí určité dobrodiní. Ani v tomto ohledu nicméně její výpověď neshledal platnou z důvodů, které podrobně vysvětlil. I když mají srovnávané výpovědní důvody odlišné parametry při posuzování platnosti výpovědi, podstatné je, že stěžovatelka měla dostatečný prostor přinést veškerá skutková tvrzení pro prokázání platnosti výpovědi. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v řízení velmi aktivní, postupně předložila celou řadu listinných důkazů a navrhla vyslechnout celou řadu svědků a že krajský soud z těchto důkazních prostředků také vycházel. Stěžovatelka tedy měla prostor platnost výpovědi doložit jakýmikoliv podklady a ani z ústavní stížnosti není zřejmé, že by měla k dispozici nějaké další, které by případně předložila, kdyby byla o jiné právní kvalifikaci krajským soudem poučena. Naopak sama přiznává, že nejméně jednu z kumulativních podmínek nesplnila. Ústavní soud by proto ani v případě přípustné ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu nemohl dovodit, že by stěžovatelkou tvrzená vada mohla mít na výsledek soudního řízení vliv a že by tedy vedla k porušení jejího práva podle nebo y.

22. Ústavní soud shrnuje, že mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle a zčásti jako nepřípustný podle téhož zákona.

23. Zbývá dodat, že vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud nepřiznal, protože náklady řízení nesou účastníci i vedlejší účastníci zpravidla sami. Pro odchýlení se od tohoto pravidla neshledal Ústavní soud v tomto případě žádný výjimečný důvod (srov. a 4 ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2024

Jan Wintr, v. r.

předseda senátu