Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2835/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Bažanta, zastoupeného Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Dříteči155, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -279 ze dne 24. 6. 2020, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. -214 ze dne 19. 9. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. -161 ze dne 12. 4. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Ředitelství silnic a dálnic, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy žalobou podle části V. proti vedlejšímu účastníku neúspěšně domáhal nahrazení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje č. j. KrÚ-9434/52/2005/OM/Kš ze dne 4. 8. 2005 o náhradě za vyvlastnění. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

2. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s . Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu téhož zákona. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu nalézacího, pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením d (dále jen ""). Výkladem zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.

3. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí; v části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proti samotnému usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatel nijak zvlášť nebrojí. Jeho podání lze shrnout jako nesouhlas se skutkovým i právním posouzením věci ze strany odvolacího (potažmo nalézacího) soudu a výsledkem řízení. Stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá vlastní právní náhled věci a svou představu toho, jak mělo být ve věci rozhodnuto, aniž by obecným soudům vytýkal konkrétní pochybení, natož pochybení ústavněprávního rozměru.

4. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. ).

5. Usnesení Nejvyššího soudu je řádně a logicky odůvodněné, Ústavní soud neshledal důvod se věcí meritorně zabývat. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel (spolu s další žalobkyní) sice v dovolání vymezil dovolací důvod ( ) - nesprávné právní posouzení věci v otázce procesního práva, jehož se měl odvolací soud dopustit odchýlením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně odstranění rozporu mezi provedenými znaleckými posudky, v dalším textu však pouze pokračoval v polemice se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Jiný názor stěžovatele na právní posouzení odvolacího soudu ovšem způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu nepředstavuje. Navzdory tomu Nejvyšší soud nad rámec uvedeného vypořádal námitky stěžovatele týkající se vad hodnocení důkazů (znaleckých posudků), z čehož zřetelně plyne, že stěžovatel nemohl být v dovolacím řízení úspěšný, ani kdyby procesně nepochybil podáním vadného dovolání. Zbývá dodat, že ani právo na soudní ochranu podle y neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

6. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu .

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle , zčásti jako návrh nepřípustný podle téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu