Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3161/24

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Lucie Podlucké, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -155 ze dne 28. 8. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -83 ze dne 4. 5. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Bohemia Faktoring, a.s., se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka před obecnými soudy vystupovala jako žalovaná ve sporu o zaplacení částky 31 445 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené s právní předchůdkyní společnosti Bohemia Faktoring, a.s. (společností Provident Financial, s.r.o.). V listopadu 2018 poskytla společnost Provident Financial, s.r.o., stěžovatelce částku 25 000 Kč, kterou se stěžovatelka zavázala uhradit společně s poplatky ve výši 17 195 Kč ve splátkách do 2. 1. 2020. Z celkové částky však stěžovatelka uhradila pouze část. Během prosince 2020 pak byla pohledávka za stěžovatelkou postoupena společnosti Bohemia Faktoring, a.s., což bylo stěžovatelce oznámeno.

2. Okresní soud v Hodoníně shledal smlouvu o zápůjčce absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti stěžovatelky, a proto rozhodl, že je stěžovatelka povinna vrátit pouze 25 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Krajský soud v Brně rozsudek potvrdil jako věcně správný.

3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud, jehož opis si Ústavní soud vyžádal, odmítl pro vady dle , pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka v dovolání pouze ocitovala a odkázala na dvě rozhodnutí okresních soudů a jedno rozhodnutí krajského soudu, aniž by blíže specifikovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, žalovaná v dovolání nijak neoznačila a ani ji nešlo identifikovat z celkového obsahu dovolání.

4. Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a krajského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek podle y. Navrhuje proto napadená rozhodnutí zrušit.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy v rozhodnutích nesprávně vyložily normy podústavního práva, a to především počátek subjektivní promlčecí lhůty při vzniku bezdůvodného obohacení. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti směřuje jen proti postupu odvolacího soudu, ale proti způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jejím dovolání, nic nenamítá.

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, napadená rozhodnutí a vyžádané dovolání stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.

7. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy meritu věci. Jak plyne ze stanoviska sp. zn. (bod 8), neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání porušením y. Pokud dovolání vadné bylo, je ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná a proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( ). Takové řešení Ústavní soud zvolil již mnohokrát, viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

či

).

8. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními . Správně dovodil, že dovolání je vadné, neboť stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ve spojení s ).

9. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti neuvedla žádné argumenty vysvětlující, že její dovolání nebylo vadné. Pouze konstatuje, že obecné soudy špatně posoudily počátek subjektivní promlčecí lhůty, čímž došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.

10. Mimo to stěžovatelka tvrdí, že se při řešení dané právní otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. Ústavní soud už dříve podotkl, že vymezením vícero možností předpokladů přípustnosti dovolání neporušuje dovolatel požadavek, že v konkrétním případě může být splněno jen jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti (srov. např. nález

sp. zn.

). Zároveň však uvedl, že v případě rozporu v judikatuře musí dovolatel vymezit, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval (ve vztahu k dané otázce hmotného či procesního práva). V druhém případě pak dovolatel musí určit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Ani jednu z podmínek však stěžovatelka nesplnila, což Nejvyšší soud v odůvodnění řádně vysvětlil a stěžovatelka to v ústavní stížnosti nerozporuje.

11. Jelikož Nejvyšší soud posoudil správně dovolání jako vadné, neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu, a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je tak zjevně neopodstatněná. Proti rozsudku krajského soudu je stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka účinně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práva poskytuje ( ).

12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2025

Tomáš Langášek, v. r.

předseda senátu