Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1786/2023

21 Cdo 1786/2023-459

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární č. 478/1, proti žalované CHRIST CAR WASH s. r. o. se sídlem v Plzni, Koterovská č. 534/175, IČO 25201581, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, Petrovická č. 283, o neplatnost rozvázání pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. ledna 2023, č. j. -420, takto:

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023, č. j. -420, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Uvedeným požadavkům dovolání v posuzované věci nevyhovuje. Podstatou podaného dovolání je nesouhlas dovolatelky s právním závěrem, který odvolací soud učinil o právní kvalifikaci skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru ze dne 24. 3. 2017; odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně použitý výpovědní důvod nepodřadil pod ustanovení , nýbrž pod ustanovení . V této souvislosti však nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu Dovolatelka tak vyjádřila jen svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nezakládají námitky, jimiž dovolatelka zpochybňuje hodnocení provedených důkazů (svědeckých výpovědí K., R. K. a Z. V.), z nichž se podle jejího názoru podává závěr, že „odpověď na klíčovou otázku předestřenou dovolacím soudem vyznívá ve prospěch zaviněného porušení povinností“. Dovolatelka zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Rovněž další námitky dovolatelky (že „odvolací soud nepřihlédl k uplatněným námitkám dovolatele, pro rozhodnutí věci relevantním a významným, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku „omezil pouze na prosté obecné, zcela nekonkrétní konstatování“, že „se vůbec nevypořádal s námitkami dovolatele, v nichž doslovně citoval konkrétní pasáže svědeckých výpovědí, ze kterých bylo možné postavit na jisto, že vytýkané nedostatky nejsou v žádném případě projevem nedostatku potřebných schopností na straně žalobce, nýbrž zřetelným a zaviněným porušením povinností“, že „vzhledem k tomu, že v předchozím rozhodnutí zaujal soud na základě týchž důkazů závěr zcela odlišný, jeho povinnost naplnit výše definované požadavky ohledně maximální transparentnosti myšlenkových operací rezonuje o to více“, a že „o to spíše byl odvolací soud povinen podrobně popsat konkrétní úvahy opřené o konkrétní důkazy a vysvětlit, proč zaujal ve věci odlišný právní závěr“) přípustnost dovolání podle nezakládají, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle ), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení věty druhé jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ); uvádí-li dovolatelka, že brojí „proti odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe v procesních otázkách“, vedle uvedených námitek žádnou otázku procesního práva dovolacímu soudu k řešení nepředestírá.

V souvislosti s prezentovanými výhradami k napadenému rozsudku odvolacího soudu jej dovolatelka dále kvalifikuje jako „rozhodnutí překvapivé, jak je definuje ustálená soudní praxe“ (bod II.2 dovolání); namítá, že neměla „vůbec prostor vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu, který se lišil od právního názoru soudu prvního stupně a který byl přitom (podle právního názoru Nejvyššího soudu popsaného v rozhodnutí ) zásadní“ (bod II.1 dovolání). Ani výtka žalované o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu nicméně nemůže založit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení , neboť rovněž může představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

Z obsahu dovolání vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu byl dovolatelkou napaden „v celém rozsahu“ (tedy i ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení); dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 8. 2023

JUDr. Pavel Malý předseda senátu