Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1696/2023

30 Cdo 1696/2023-161

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Viktorem Sedlákem v právní věci žalobce P. B., nar. XY, bytem v XY, toho času ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2022, č. j. -117, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví, kterou měl utrpět v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, a to v důsledku fyzického napadení ze strany spoluvězně.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. -93, žalobu zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl pro jeho vady.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V souladu s musí být v dovolání vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavkům plynoucím z uvedených zákonných ustanovení však žalobcovo dovolání nevyhovuje. Žalobce, který se v dovolání omezil pouze na obecné konstatování, že se soud prvního stupně i soud odvolací při svém rozhodování „jednak odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zejména, že právní otázka, která byla předmětem rozhodování, by měla být soudem posouzena jinak“, v něm především nespecifikoval žádné konkrétní právní posouzení věci, které odvolací soud v napadeném rozsudku vyslovil a které žalobce současně považuje za nesprávné, tím spíše, aby zároveň uvedl, v čem tato nesprávnost právního posouzení dle jeho názoru spočívá. V dovolání tak konkrétním způsobem nevymezil žádnou právní otázku, ve vztahu k níž by bylo možné zhodnotit případné naplnění některého z předpokladů přípustnosti podaného dovolání, které jsou vymezeny v

Logickým důsledkem uvedeného nedostatku dovolání je i současná absence údaje o tom, který ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání upravených v posledně zmíněném ustanovení považuje žalobce za naplněný, a to vždy ve vztahu k jaké konkrétní právní otázce. Nejvyšší soud stran této obsahové náležitosti dovolání ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu , popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť s tím, že způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu nepředstavuje alternativní vymezení situací, které uvedené ustanovení uvádí, pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ). Tytéž závěry plynou i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. .

Dovolání žalobce tedy nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že uvedenou lhůtu nelze prodloužit ani prominout její zmeškání (viz a contrario a a 2 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. , nebo ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 6. 2023

Mgr. Viktor Sedlák pověřený člen senátu