Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 763/23

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti Miloše Lorence, zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem Na Hrádku 1940, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. ledna 2023 č. j. -102, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu d, domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v řízení o žalobě proti rozhodnutí Městského úřadu v Hlinsku ze dne 8. 3. 2016 č. j. Hl 5123/2016/SÚ rozhodl, že řízení se do pravomocného rozhodnutí Městského úřadu v Hlinsku o změně stavby "Volnočasové zařízení X" přerušuje.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval dosavadní průběh a výsledky řízení, s jehož přerušením nesouhlasí. Stěžovatel je přesvědčen, že přerušením řízení krajský soud popřel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2020 č. j. -127 a stěžovateli tak odepřel účinnou ochranu před provozem stavby na základě nezákonného kolaudačního souhlasu.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ). Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale představuje ultima ratio, tj. institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních prostředků nápravy. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, kdy zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných", tj. rozhodnutích o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( ).

Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je však rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Ústavní soud rovněž připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší výhradně civilním soudům. Ústavní soud proto ani není oprávněn posuzovat vhodnost či nevhodnost přerušení.

Podle názoru Ústavního soudu tak nelze v této fázi řízení posuzovat existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. obdobně usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

II. ÚS1925/18

,

).

Ústavní soud uzavírá, že předmětné řízení napadeným rozhodnutím nebylo skončeno a dosud tak nemohlo dojít k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele. Ze stejných důvodů napadeným rozhodnutím nemohla být tedy odepřena účinná ochrana jeho práv. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů tedy není na místě.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2023

Jan Svatoň, v. r.

soudce zpravodaj