Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 182/24

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky ANIMO Žatec, a.s., sídlem Lišany č. p. 33, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. -112 a sp. zn. ze dne 15. listopadu 2023 a č. j. -119 ze dne 20. prosince 2023, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), která městský soud vydal v řízení o stěžovatelčiných žalobách proti rozhodnutím Státního zemědělského a intervenčního fondu. Těmi byly zamítnuty její žádosti o dotace.

2. Prvním napadeným usnesením městský soud obě žaloby, původně vedené v řízeních sp. zn. a sp. zn. , spojil ke společnému projednání (výrok I). Dále řízení přerušil do pravomocného skončení řízení o kasačních stížnostech vedených u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. (výrok II). V těchto řízeních jde o přezkum správních rozhodnutí, která se také, obecně řečeno, týkají rozhodování o žádostech o dotace subjektů patřících do koncernu AGROFERT. Druhým napadeným usnesením městský soud zamítl návrh stěžovatelky na pokračování v řízení.

3. Podle stěžovatelky napadená rozhodnutí porušila její právo na účinnou soudní ochranu ( a 2 d, dále jen "Listina") a právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů ( y). V ústavní stížnosti namítá, že se městský soud dopustil svévolné interpretace a aplikace , , ve znění pozdějších předpisů, když rozhodl o přerušení řízení až do vydání rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přestože nejde o skutkově ani právně obdobné věci. Tvrzení o skutkové a právní odlišnosti opírá stěžovatelka o to, že správní rozhodnutí přezkoumávaná městským soudem byla vydána jiným správním orgánem než v případě řízení před Nejvyšším správním soudem, šlo o odlišný operační program (resp. dotační výzvu), správní orgán postupoval podle jiného zákona a svůj postup podkládal závěry auditu odlišného generálního ředitelství Evropské komise. V neposlední řadě se správní rozhodnutí odlišují tím, zda v době jejich vydání byl Andrej Babiš předsedou vlády. Když na tyto odlišnosti městský soud upozornila, reagoval podle jejího názoru jen zcela obecným tvrzením, že navzdory skutkové a právní odlišnosti nelze vyloučit, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mohou mít význam i pro rozhodnutí o věci stěžovatelky.

4. Ústavní soud se nejdříve zabýval procesními předpoklady pro projednání ústavní stížnosti. Ta byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí předcházejícího řízení. Stěžovatelka je zastoupena advokátkou v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Nejsou však splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.

5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ). Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, ale představuje ultima ratio, tedy institucionální mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních prostředků nápravy. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, kdy zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích konečných.

6. Usnesení o přerušení řízení, respektive o zamítnutí návrhu na pokračování v řízení, je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv konečným rozhodnutím ve věci samé. Jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Tento závěr Ústavní soud opakovaně přijal jak k rozhodnutím o přerušení soudního řízení obecně (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 12. 2017 nebo

ze dne 11. 4. 2018), tak specificky k rozhodnutím podle (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 25. 4. 2023 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2019).

7. Tyto úvahy Ústavního soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti předjímá a argumentuje, že její věc představuje výjimečný případ, kdy k porušení u garantovaných práv došlo už procesním rozhodnutím, které navíc uzavírá relativně samostatnou část řízení, a proto jej už nemá jak v dalším řízení účinně napadnout. Považuje proto za splněné podmínky pro to, aby se Ústavní soud její stížností zabýval, ačkoli nesměřuje proti konečnému rozhodnutí. Podle Ústavního soudu totiž "lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání." [nález

ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].

8. Ústavní soud se neztotožnil s tím, že by tyto podmínky byly kumulativně splněny. Připomíná, že jelikož postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší výhradně obecným soudům, není Ústavní soud oprávněn posuzovat vhodnost či nevhodnost přerušení řízení (shodně viz usnesení

sp. zn.

). Ač stěžovatelka namítá svévolnost rozhodnutí městského soudu, svými námitkami prakticky pokračuje v polemice s důvody pro přerušení řízení, které městský soud v obou napadených rozhodnutích předložil. Posouzení, zda rozhodnutí Nejvyššího správního soudu mohou být pro rozhodnutí o stěžovatelčiných žalobách tak relevantní, že bylo důvodné přerušit řízení, představuje právě posouzení vhodnosti přerušení řízení, k němuž Ústavní soud není oprávněn. Z toho důvodu jsou bezpředmětné i odhady stěžovatelky, v jakém časovém horizontu by vzhledem k obsahu její žalobní argumentace mohl městský soud vynést rozhodnutí ve věci samé i v jakém časovém horizontu lze očekávat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

9. Podle názoru Ústavního soudu nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a tím předjímat, jaký bude další postup soudů v dané věci (shodně např. usnesení ze dne 20. 6. 2018 nebo stěžovatelkou citované usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 7. 2020).

10. Současně Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle a stěžovatelka ani důvody, proč podle tohoto ustanovení postupovat, netvrdí.

11. Z těchto důvodů soudkyně zpravodajka ústavní stížnost odmítla podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2024

Kateřina Ronovská v. r.

soudkyně zpravodajka