Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1710/20

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti 1) Veroniky Nedvědové, 2) Ing. Kateřiny Martinicové, 3) Evy Večerkové a 4) Ing. Milana Ručky, všech zastoupených JUDr. Petrem Šťovíčkem, PhD., advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2020 č. j. -61, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. ledna 2020 č. j. -45 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. listopadu 2019 č. j. -30, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v , , , a , 2 d, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Dodatkového protokolu k Úmluvě a porušení a y domáhali zrušení shora označených usnesení civilních soudů, jimiž bylo rozhodnuto o přerušení řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. .

2. Z napadených usnesení připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé se žalobou proti České republice - Státnímu pozemkovému úřadu domáhají finanční náhrady dle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen " ") za nevydaný pozemek v k. ú. Modřany. Finanční náhradu požadují ve výši 10 088 672,58 Kč, kterou odvíjejí od současné tržní hodnoty odňatého pozemku. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") vědom si toho, že v jeho jiné věci, věcně i právně srovnatelné, Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení a podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení části zákona o půdě ve slovech "stanovené podle ", shora označeným usnesením řízení přerušil do rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019 č. j. -150. Podle obvodního soudu bylo namístě řízení přerušit, neboť Ústavní soud se bude zabývat otázkou, jež má zcela zásadní význam i pro rozhodnutí v posuzované věci.

3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil. I podle jeho názoru, ať již Ústavní soud rozhodne o návrhu na zrušení napadeného ustanovení jakkoliv, nemůže to zůstat bez zásadního vlivu i na řízení, které obvodní soud přerušil, týká-li se návrh přímo právní normy, z níž stěžovatelé dovozují existenci i výši svého nároku.

4. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že význam otázky, jež je aktuálně posuzována Ústavním soudem (pod

sp. zn.

) je pro meritorní rozhodnutí dané věci zcela zjevný a i případné prodloužení doby uspokojení restitučního nároku stěžovatelů způsobené přerušením řízení je kompenzováno očekávaným vyřešením nejednotně posuzované otázky určení výše finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Nejvyšší soud upozornil na současný stav právní úpravy přiznávající oprávněné osobě finanční náhradu v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 a závěry rozhodovací praxe, dle níž nelze finanční náhradu určit jen na základě aktuálního tržního ocenění nevydaného pozemku, ale ani podle , k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška).

5. V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali dosavadní průběh a výsledky řízení, s jehož přerušením nesouhlasili, neboť jsou přesvědčeni, že obvodní soud měl k dispozici dostatek podkladů, na jejichž základě mohl ve věci rozhodnout; podle znaleckého posudku činila tržní cena odňatého pozemku žalovanou částku, podle oceňovací vyhlášky byla cena určena ve výši cca 3,6 mil. Kč. Upozornili, že obvodní soud přerušil řízení podle , zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že byly dány podmínky pro přerušení řízení podle Jde o procesní vadu, ke které nebylo přihlédnuto, navíc stěžovatelé zopakovali, že řízení nemělo být přerušeno podle žádného z těchto ustanovení. Stěžovatelé uvedli, že čekají na restituční náhradu již déle než čtvrtstoletí a přerušením řízení na řadu let dochází k oddálení uspokojení jejich nároku. Oponovali závěru Nejvyššího soudu, že předpoklad přerušení řízení o "celou řadu let" je spekulativní a ničím nepodložený, a poukázali na to, že žalobu podali již před cca 2,5 lety, navíc v případě zrušení zákona o půdě Ústavním soudem není jisté, kdy bude přijata nová právní úprava a v jaké výši budou poskytovány finanční náhrady oprávněným osobám. Je tedy zjevné, že přerušení soudního řízení nebylo hospodárné, když se tímto postupem neúměrně prodlužuje a prodražuje.

6. Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni , tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

7. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

8. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost má výrazně subsidiární charakter, což znamená, že jako přípustná nastupuje až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené jednoduchým právem. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.

9. Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští jisté výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].

10. Takovou výjimku však projednávaná věc nepředstavuje. Usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, to jest nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 26. 5. 2020,

sp. zn.

ze dne 14. 8. 2019,

sp. zn.

ze dne 20. 6. 2018,

sp. zn.

ze dne 13. 12. 2017 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz; k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení srov. obdobně usnesení

sp. zn.

ze dne 21. 7. 2016,

sp. zn.

ze dne 30. 8. 2017).

11. V posuzované věci Ústavní soud vycházel z toho, že k přerušení řízení došlo ze zákonem stanoveného důvodu, jak byl kvalifikován městským soudem, a že přerušení řízení nelze v dané situaci chápat jako projev zbytečných průtahů v řízení. Dodává, že je věcí civilních soudů, aby za pomoci výkladu příslušných procesních norem zvážily, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí; Ústavnímu soudu nepřísluší usuzovat o vhodnosti či nevhodnosti přerušení řízení. Jeho zásah by mohl přicházet v úvahu pouze za výjimečné situace, např. pokud by civilní soud byl nečinný i po odpadnutí překážky, pro kterou přerušil řízení.

12. Ústavní soud tak uzavírá, že předmětné řízení nebylo napadenými rozhodnutími skončeno a dosud tak nemohlo dojít k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2020

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka