Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1925/18

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele NOEN, a.s., se sídlem Václavské nám. 802/56, Praha 1, zastoupeného Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem, se sídlem Václavské nám. 802/56, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018 č. j. -335, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přerušení soudního řízení, protože jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a právo na zákonného soudce dle y.

2. Stěžovatel na úvod své stížnosti předesílá, že je mu známa rozhodovací praxe Ústavního soudu k přípustnosti ústavní stížnosti proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení postupem podle ustanovení Stěžovatel je však přesvědčen, že tato rozhodovací praxe Ústavního soudu nedopadá na danou právní věc, neboť se žádným způsobem nedotýká posouzení ústavně právního rozměru, pokud byl soud povinen řízení přerušit postupem podle ustanoveni , a nikoliv pokud měl právo rozhodnout, zda tak učiní postupem podle Judikatura Ústavního soudu neřeší ani to, zda otázka zápisné způsobilosti užitného vzoru spadá do pravomoci soudu ve smyslu až 3 , se všemi z toho plynoucími dopady do práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce ve smyslu a y. V této souvislosti stěžovatel poznamenává, že pojmy nezávislého a nestranného soudu a zákonného soudce jsou součástí hmotného práva ústavního a jejich výklad náleží výlučně Ústavnímu soudu. Výmaz užitného vzoru z rejstříku má účinky, jako by užitný vzor nebyl do rejstříku zapsán. Je tedy zřejmé, že jak rozhodnutí Úřadu o zápisu užitného vzoru do rejstříku, tak i rozhodnuti Úřadu o výmazu užitného vzoru z rejstříku jsou svou povahou rozhodnutími konstitutivními, tedy rozhodnutími, která přímo zakládají, mění nebo ruší práva a povinnosti dotčených osob. Pokud je příslušný orgán na základě zákona oprávněn k vydání rozhodnuti, které je svou povahou konstitutivní, tj. že takové rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti dotčených účastníků, pak je třeba, aby soud v takovém případě postupoval podle ustanovení a řízení přerušil, neboť probíhá řízení, jehož otázky není soud v občanském soudním řízení oprávněn řešit a to ani jako otázky předběžné.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že postup nalézacího soudu naplňuje znaky svévole v rozhodování příslušného orgánu veřejné moci, když si přisvojil rozhodování o otázce, o které není oprávněn rozhodovat ani jako o otázce předběžné, což v konečném důsledku zakládá porušení základního práva či svobody stěžovatele na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce ve smyslu a y. Stěžovatel se domnívá, že v dalším průběhu soudního řízení již nemůže brojit proti porušení svých ústavních práv z důvodů odmítnutí návrhu na přerušení soudního řízení. Vznikem takové situace by však došlo i k zásahu do právní jistoty dotčených účastníků, jejíž nedílnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.

4. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ve znění je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

5.Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

6. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. stěžovatelem citované usnesení Ústavního soudu ze dne 21. července 2016

sp. zn.

nebo ze dne 30. srpna 2017

sp. zn.

).

7. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, to jest nikoli rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Podle názoru Ústavního soudu nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. prosince 2017

sp. zn.

či usnesení ze dne 30. května 2017

sp. zn.

). Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení . Na tomto závěru nic nemění ani okolnosti, které stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozvedl, neboť není zřejmé, zda nakonec soudy v řízení vedeném v posuzovaném případě nedají stěžovateli či subjektu, na jehož straně se stěžovatel účastní řízení, zapravdu, a tak k žádnému zásahu do jeho práv nebude moci dojít. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v .

8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2018

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka