Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3025/2023

-694

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce F. W., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1680/13, proti žalované E. C. a. s., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 2269/36, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2023, č. j. -659, takto:

I. Dovolání žalobce seodmítá.

Stručné odůvodnění: ( )

Dovolání žalobce proti rozsudkuKrajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2023, č. j. -659, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Závěr odvolacího soudu, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru k obchodní korporaci činnost, kterou po svém zvolení (jmenování) má vykonávat jako statutární orgán společnosti, zaniká jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Dosavadní judikaturní vývoj byl dovršen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. , jenž se přihlásil k právnímu názoru, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru (odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. , či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. , nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. ). Z jeho závěrů (jež mimo jiné porovnávají režim podle § 66d obchodního zákoníku s předchozí a následnou právní úpravou) se dále podává, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 již neumožňuje, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru, nebo aby uzavřely dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že stranám nic nebrání, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce.

Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. , pak přehlíží, že uvedený soud v něm (vázán právním názorem výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. ) aplikoval právě „dříve platný § 66d odst. 1 obchodního zákoníku“; jeho závěry o pokračování pracovní smlouvy i v době, kdy „žalobce působil jako člen statutárního orgánu žalovaného“, tak nemají pro nyní posuzovanou věc relevanci.

Dovolací soud neshledává ani rozpor závěru odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. . V něm se totiž Nejvyšší správní soud zabýval jinou právní otázkou – zda tzv. souběh funkcí, jak jej definuje judikatura Nejvyššího soudu, může sám o sobě sloužit k vyloučení žadatele o uspokojení mzdových nároků podle , o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti. V otázce výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti se však stále uplatňují závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., že člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace si mohou pro svůj vztah ujednat režim , takové ujednání však (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) nečiní jejich vztah pracovněprávním. Půjde nadále o vztah obchodněprávní, řídící se těmi ustanoveními , jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací (aktuálně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. ).

Na další žalobcem formulované otázce, totiž zda „může být za projev vůle považováno zvolení zaměstnance členem představenstva obchodní korporace, ačkoliv jeho zvolení nepředpokládá jeho aktivní zapojení“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud totiž vyšel ze skutkového závěru, že „žalobce souhlasil s tím, že k 8. 3. 2017 převezme povinnosti člena (jediného) představenstva žalované“ (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ).

Vlastní verzi skutkového stavu formuluje žalobce také tam, kde své dovolací důvody staví na předpokladu, že „ze zjištěného skutkového stavu zjevně vyplývá vůle stran řídit se uzavřenou pracovní smlouvou a ponechat pracovní smlouvu v platnosti“ (viz bod 90 dovolání) a že „došlo k (opětovnému a konkludentnímu) vzniku pracovní smlouvy mezi obchodní korporací a členem voleného orgánu, pakliže z projevené vůle stran vyplývá, že strany se vznikem pracovního poměru vyslovily (konkludentní) souhlas“ (viz bod 105 dovolání). Tyto skutkové předpoklady žalobce odporují skutkovým závěrům, k nimž dospěl odvolací soud (viz zejména body 26 a 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); na jejich základě formulované právní otázky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Přípustnost dovolání podle ustanovení pak nezaloží ani námitky dovolatele, že odvolací soud „kladl k tíži neunesení důkazního břemene žalobci“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle ), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení věty druhé jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ).

K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. , uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. , uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. , uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995), anebo jestliže se týká skutečnosti, která již byla prokázána jinými důkazy. Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. ).

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především a )d, a v důsledku toho též i v rozporu s y (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. , a obdobně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. , ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. ). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není v souladu se zásadou právního státu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. ).

Odvolací soud ve svém rozhodnutí vysvětlil důvody, pro které žalobcem navržené důkazy neprovedl (viz bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a tyto důvody jsou ve shodě s právním posouzením, na němž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Proto dovolací soud neshledává, že by byly porušeny zásady spravedlivého procesu.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Dovolatel současně s podáním dovolání navrhlodklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatele na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 12. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu