Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 1583/2022

27 Cdo 1583/2022-1023

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečkaa JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce J. G., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, PSČ 746 01, proti žalované O., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Veronikou Zavadilovou, advokátkou, se sídlem v Přerově, Kramářova 3379, PSČ 750 02, o zaplacení 602.549,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2022, č. j. -974, takto:

Odůvodnění:

[1] Žalobce se žalobou podanou dne 3. 7. 2009 domáhá zaplacení 602.549,50 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu mzdy (ve výši průměrného hodinového výdělku za poslední čtvrtletí roku 2008) za únor a březen roku 2009.

[2] Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. -268, mezitímně rozhodl tak, že „nárok žalobce na náhradu mzdy vůči žalované za měsíce únor a březen 2009 je dán“. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, č. j. -311, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 29. 5. 2013, č. j. -330, oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[3] Následně Okresní soud v Olomouci – jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v posledně označeném rozhodnutí – žalobu (rozsudkem ze dne 26. 8. 2013, č. j. -378) zamítl. Krajský soud v Ostravě tento rozsudek (k odvolání žalobce) potvrdil rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, č. j. -435. Dovolání žalobce pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. 11. 2014, č. j. -461.

[4] Žalobce podal proti rozsudkům okresního i krajského soudu, citovaným v předchozím odstavci, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -330, ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. , odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. -330, vyslovil, že rozsudky okresního a krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 d (dále jen „ “) ve spojení s právem na svobodné jednání podle článku 2 odst. 3 y, zásadou pacta sunt servanda plynoucí z článku 1 odst. 1 y a s právem na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky podle článku 28 y, a tyto rozsudky zrušil.

[5] Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. 7. 2019, č. j. -744, rozhodl tak, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy.

[6] Poté Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 10. 2019, č. j. -786, uložil žalované zaplatit žalobci 602.549,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 4. 2020, č. j. -841, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 602.549,50 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení (druhý výrok). Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. -885, zrušil posledně označené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

[7] Krajský soud v Ostravě následně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 602.549,50 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).

[8] Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v , (dále jen „ “), a není přípustné ani podle

[9] Dovolání je toliko polemikou se závěry, jež Nejvyšší soud pro projednávanou věc vyložil v předchozím kasačním rozsudku (sp. zn. ) a jež odvolací soud v napadeném (a velmi pečlivě odůvodněném) rozsudku zcela respektoval.

[10] Nejvyšší soud odkazuje dovolatele na rozsudek sp. zn. , v němž otázky otevřené v dovolání zodpověděl. Na řečeném ničeho nemění skutečnost, že dovolatel s právními názory tam vyjádřenými nesouhlasí.

[11] S ohledem na obsah dovolání Nejvyšší soud dodává následující:

[12] Členové představenstva jakožto statutárního orgánu akciové společnosti jsou těmi, jejichž prostřednictvím se tvoří a projevuje vůle přičitatelná společnosti a kdo tak – cum grano salis – „zosobňuje“ tuto společnost. Jinak řečeno, z pohledu tvorby vůle a vystupování (projevu vůle) navenek jsou to oni, kdo stojí ve společnosti nejvýše, a to bez ohledu na existenci zákonných či stanovami zřízených kontrolních mechanismů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. , odst. 9). Právě proto stojí jak právní úprava akciové společnosti rozhodná pro projednávanou věc, tak i právní úprava účinná nyní, na tom, že členové představenstva si nemohou určovat výši odměny či jiných plnění poskytovaných v souvislosti s výkonem funkce sami (na základě své představy); členům představenstva náleží v souvislosti s výkonem funkce pouze taková plnění, jež schválila valná hromada či – určují-li tak stanovy – dozorčí rada (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , odst. 38).

[13] Popsané pravidlo (stanovené zákonodárcem, nikoliv soudy, jak dovozuje dovolatel) se přitom prosadí bez ohledu na to, zda si člen představenstva a akciová společnost (v jejímž „čele“ stojí představenstvo) sjednali pro svůj vztah, že se bude řídit pravidly obsaženými v zákoně č. , (k důsledkům takového ujednání srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , zejména odst. 28 a násl.).

[14] V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že popsané kogentní pravidlo (vážící účinnost ujednání o odměně člena představenstva na souhlas valné hromady, popřípadě – svěří-li akcionáři ve stanovách tuto působnost kontrolnímu orgánu – dozorčí rady) chrání společnost a její akcionáře před negativními důsledky střetu zájmů na straně členů představenstva.

[15] Argumentuje-li v této souvislosti dovolatel, že člen představenstva se může ke kýženému příjmu dostat jinak, např. „se nechat zaměstnat“ na činnosti nespadající do působnosti představenstva a v pracovní smlouvě si sjednat libovolně vysokou odměnu, zcela přehlíží, že člen představenstva jednající s péčí řádného hospodáře nemůže uzavřít smlouvu, z níž by mu plynuly neopodstatněné příjmy na úkor společnosti (např. za práci, již nevykonává, či v neodůvodněné výši). Dovolatel ve své podstatě pouze poukazuje na to, že k neoprávněným příjmům na úkor společnosti se člen představenstva může dostat (jiným) nezákonným jednáním.

[16] Dovolateli lze přisvědčit, že pracoval-li jako člen představenstva pověřený (se svým souhlasem) výkonem obchodního vedení více než ostatní členové představenstva, zasloužil si za svoji práci vyšší odměnu. I v tomto případě však její výši musela schválit valná hromada; neučinila-li tak, náležela dovolateli odměna obvyklá. V projednávané věci se však dovolatel nedomáhá odměny za vykonanou práci, ale plnění za období po svém odvolání z funkce člena představenstva, kdy již žádné činnosti pro společnost nevykonával. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku sp. zn. , na takové plnění dovolateli mohl vzniknout nárok, ale jen podle platně a účinně sjednané smlouvy. A jelikož jde i v tomto případě o plnění související s výkonem funkce člena představenstva (tedy s plněním povinností spadajících do působnosti představenstva), byl k účinnosti smlouvy nutný souhlas valné hromady společnosti.

[17] Jde-li o dovolatelem opětovně zpochybněný závěr, podle něhož spadaly činnosti, jež měl vykonávat jako generální ředitel žalované, do působnosti představenstva, nezbývá než odkázat na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. (odst. 25 a 26) a sp. zn. (přijaté v projednávané věci), a dále příkladmo i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. , či na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. . Ostatně nárok uplatněný v projednávané věci (jenž měl být založen ujednáním odkazujícím na a – srov. rozsudek sp. zn. , odst. 24, bod 16 až 18) mohl souviset toliko s činnostmi spojenými s řízením společnosti, tedy s činnostmi náležejícími do působnosti představenstva.

[18] V projednávané věci odvolací soud taktéž respektoval (dovolatelem na mnoha místech zdůrazňovanou) autonomii vůle stran smluv upravujících vztah mezi dovolatelem a žalovanou při plnění povinností souvisejících s výkonem funkce. Dovolatel přehlíží, že smluvní svoboda je omezena kogentními právními normami. V projednávané věci byla svoboda stran „manažerské“ smlouvy omezena (mimo jiné) taktéž ustanovením a 3 , obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Představa dovolatele, že společnost (jednající členem představenstva) a člen představenstva nemusí respektovat zákonný požadavek na schválení odměny za činnosti spadající do působnosti představenstva (poskytované v souvislosti s výkonem funkce člena představenstva) jen proto, že svůj vztah při výkonu funkce „podřídili“ , je v přímém rozporu se smyslem a účelem pravidla takový souhlas vyžadujícího (viz výše). Ostatně i dovolatelem citované ustanovení obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 (jež se v projednávané věci neprosadí ratione temporis a jež ze vztahu mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, který nebyl závislou činností ve smyslu , činilo pracovněprávní vztah), výslovně určovalo, že „mzdu či odměnu“ musí členu statutárního orgánu „sjednat nebo určit“ nejvyšší či kontrolní orgán (srov. obch. zák.).

[19] Konečně s dovolatelem nelze souhlasit, že napadené rozhodnutí, jakož i předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu, odporují nálezu Ústavního soudu přijatému v projednávané věci. Na tomto místě Nejvyšší soud opětovně (srov. rozsudek sp. zn. , odst. 37 a 38) zdůrazňuje, že Ústavní soud vedl k závěru o porušení ústavních práv dovolatele nedostatečně (nepřesvědčivě) odůvodněný závěr o neplatnosti manažerské smlouvy. Z nálezu Ústavního soudu však neplyne (jak se domnívá dovolatel) automatický závěr, podle něhož dovolateli jím požadovaný nárok na plnění dle manažerské smlouvy za měsíce únor a březen 2009 náleží. Jakkoliv ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že se právo na spravedlivou odměnu zakotvené v článku 28 d vztahuje i na práci vykonávanou na základě smlouvy o výkonu funkce (manažerské smlouvy) [viz nález Ústavního soudu sp. zn. , odst. 57], v poměrech projednávané věci jde o nárok na plnění za období, kdy dovolatel pro žalovanou žádnou činnost nevykonával, opřený toliko o ujednání obsažené v manažerské smlouvě. Takový nárok tudíž může dovolateli svědčit toliko za předpokladu, že jej manažerská smlouva platně a účinně založila. A k účinnosti je zde zapotřebí souhlasu příslušného orgánu akciové společnosti.

[20] Ostatně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně shledal závěry, formulované v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež se mimo jiné promítly i do rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. (vydaném v projednávané věci), ústavně konformními a odpovídajícími závěrům vyjádřeným Ústavním soudem v nálezu sp. zn. ; srov. např. odvolacím soudem přiléhavě citované usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. (zejména odst. 27 až 30), a tam uvedená rozhodnutí Ústavního soudu.

[21] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 8. 2. 2023

JUDr. Petr Šuk předseda senátu