Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
49AFC705C97BC5E1C1258AF4004C8EC7.html
HTML · 18.6 KB
No categories available
27 Cdo 601/2023
27 Cdo 601/2023-564
USNESENÍ
Ing. Michala Lurie
JUDr. Tomáši Pelikánovi
, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 300/7, PSČ 158 00, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 13/2021 , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021 -516, ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021 -522 takto:
I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.744 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 24. 11. 2009 domáhá po žalovaném zaplacení 124.020 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené mzdy za období od dubna do září 2009; pohledávku uplatňuje jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona ).
[2] První (vyhovující) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 10. 2010, č. j. 23 C 315/2009 -115, včetně potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 62 Co 506/2012 -157, zrušil k dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 4010/2014 -213, a současně vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Druhý (v tomto případě zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci samé ze dne 25. 1. 2017, č. j. 23 C 315/2009 -261, zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 7. 2017, č. j. 62 Co 246/2017 -297, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[4] Třetí (zamítavý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2018, č. j. 23 C 315/2009 -358, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 62 Co 289/2018 -396, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, zrušil Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. 12. 2020, č. j. 27 Cdo 2003/2019 -434, a současně věc postoupil Městskému soudu v Praze, jakožto soudu věcně příslušnému.
[5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2021, č. j. 79 Cm 13/2021 -475, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[6] Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021 -516, ve znění usnesení ze dne 24. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 122/2021 -522, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu označenému v předchozím odstavci podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. o. s. ř.
[8] Dovoláním zpochybněné závěry odvolacího soudu, podle nichž dovolateli nelze žalobou uplatněnou pohledávku přiznat, neboť nejde ani o pracovněprávní pohledávku podle § 169 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona , ani o jinou pohledávkou, již by bylo možné kvalifikovat jako pohledávku za podstatou či pohledávku jí postavenou na roveň podle § 168 a 169 označeného zákona, a nárok na její zaplacení neplyne ani z § 210 odst. 1 insolvenčního zákona , odpovídají právním závěrům vysloveným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozhodnutí (rozsudek sp. zn. 27 Cdo 2003/2019 ), ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (kromě rozhodnutí citovaných v označeném rozsudku viz dále např. usnesení ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022 , a zde podaný přehled judikatury), jakož i závěrům vyloženým Ústavním soudem v nálezu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23 .
[9] Nezaložila-li smlouva uzavřená mezi dovolatelem a bytovým družstvem pracovněprávní vztah mezi jejími stranami (z důvodů podrobně rozebraných v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu), je pro posouzení důvodnosti žaloby zcela bez významu, zda byla schválena členskou schůzí družstva (a zda z ní plyne účinně sjednaný nárok dovolatele na odměnu člena představenstva); pohledávku člena představenstva družstva plynoucí ze smlouvy upravující vztah mezi členem představenstva a družstvem totiž nelze uplatňovat žalobou proti insolvenčnímu správci družstva (nejde ani o pohledávku za podstatou, ani o pohledávku jí postavenou na roveň).
[10] Proto přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka tzv. opomenutých důkazů, již dovolatel předestírá s přesvědčením, že z jím označených (a soudy neprovedených) důkazů by bylo zjištěno, že členská schůze jeho odměnu schválila a dále že činnosti, které prováděl po prohlášení konkursu pro žalovaného, ne vždy souvisely se zjišťováním majetkové podstaty družstva.
[11] I kdyby bylo přesvědčení dovolatele správné, nevedly by takto zjištěné skutečnosti k odlišnému výsledku sporu (žalobou uplatněnou pohledávku by nebylo možné ani tak dovolateli přiznat, neboť nejde o pohledávku za podstatou ani o pohledávku jí postavenou na roveň); srov. v judikatuře k důkazům, jejichž provedení by nemohlo přinést nic významného pro rozhodnutí věci, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1544/14 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sen. zn. 29 NSCR 91/2014 .
[12] Navíc dovolateli nelze přisvědčit, že soudy nevyložily (alespoň stručně), z jakých důvodů dovolatelem označené důkazy neprovedou (srov. odst. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně); nejde tudíž (ani formálně) o tzv. opomenuté důkazy (viz dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4 2021, sp. zn. 27 Cdo 3561/2019 , a v něm citovaná rozhodnutí, anebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19 , a judikaturu v něm citovanou).
[13] Přípustným pak dovolání nečiní ani otázka výkladu § 13 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , a to již proto, že označené ustanovení na projednávanou věc nedopadá z důvodu časové působnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014 , uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[14] Navíc v projednávané věci soudy (včetně Nejvyššího soudu) opakovaně, podrobně a logicky vysvětlily, proč vztah mezi dovolatelem a družstvem při výkonu činností spadajících do působnosti představenstva družstva není vztahem pracovněprávním. Skutečnost, že v jiném řízení ohledně žaloby jiné osoby (navíc před přijetím rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 , uveřejněného pod číslem 35/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudy považovaly údajně obdobný nárok této jiné osoby za oprávněný (považujíce jej za pracovněprávní pohledávku), je tudíž pro projednávanou věc bez právního významu. Srov. ostatně i aktuální nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/23 .
[15] Další otázky předkládané dovolatelem („jaká konkrétní ustanovení zákoníku práce neplatí v případě uzavření smlouvy podřízené zákoníku práce “ či „zda lze smlouvu podřízenou režimu zákoníku práce považovat za dodatek ke smlouvě o výkonu funkce i v případě, že žádná smlouva o výkonu funkce uzavřena nebyla“) nezakládají přípustnost dovolání již proto, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí (správně) nespočívá (srov. § 237 o. s. ř. o. s. ř. ).
[16] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Petr Šuk předseda senátu