Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 Cdo 4831/2017

-441

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté, JUDr. Jiřího Doležílka, JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Romana Fialy, JUDr. Miroslava Galluse, JUDr. Petra Gemmela, Mgr. Davida Havlíka, JUDr. Kateřiny Hornochové, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Vladimíra Kůrky, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Petra Šuka, JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně MIDESTA, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 27685098, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, PSČ 602 00, proti žalovanému M. P., zastoupenému JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124/15, PSČ 500 03, o zaplacení 2 374 157 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2017, č. j. -407, takto:

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 6. 2016, č. j. -370, zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 2 374 157 Kč za dobu od 26. 10. 2011 do 5. 12. 2011 (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 2 374 157 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 6. 12. 2011 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.).

2. Jde přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když rozsudek ze dne 16. 12. 2013, č. j. -158, ve znění rozsudku ze dne 14. 1. 2014, č. j. -161, jímž Okresní soud v Hradci Králové žalobě vyhověl, Krajský soud v Hradci Králové (k odvolání žalovaného) usnesením ze dne 19. 5. 2015, č. j. -217, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:

i) Žalovaný byl v době od 3. 7. 2003 do 26. 11. 2010 předsedou představenstva společnosti PROFIMONT a. s., identifikační číslo osoby 24654868 (dále též jen „společnost“).ii) Společnost (jednající místopředsedou představenstva) jmenovala žalovaného (ke dni 3. 7. 2003) do funkce generálního ředitele.iii) Dne 30. 12. 2008 uzavřeli společnost jako zaměstnavatel (jednající místopředsedou představenstva) a žalovaný jako zaměstnanec smlouvu o individuálních pracovních a platových podmínkách na pozici generálního ředitele (dále též jen „manažerská smlouva“).iv) Náplní práce generálního ředitele byly tytéž činnosti, které spadaly do působnosti představenstva (zejména obchodní vedení společnosti).v) Mzda generálního ředitele činila dle manažerské smlouvy 80 000 Kč měsíčně (článek III bod 1 smlouvy).vi) Za dobu od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2010 zaplatila společnost žalovanému na základě manažerské smlouvy na mzdě a dalších odměnách celkem 2 374 157 Kč.vii) Žalovanému byl (v souladu s rozhodnutím valné hromady) vyplacen v roce 2010 podíl na zisku (tantiéma) za předchozí účetní období ve výši 120 000 Kč. Tantiéma ve stejné výši mu byla vyplacena i v roce 2009.viii) Původní žalobce (Ing. David Jánošík, jako insolvenční správce společnosti) se žalobou ze dne 26. 10. 2011 domáhal na žalovaném vrácení částky 2 374 157 Kč vyplacené na základě manažerské smlouvy v období od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2010 maje za to, že manažerská smlouva je pro rozpor se zákonem neplatná.ix) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 2. 2. 2015, č. j. -204, připustil, aby na místo původního žalobce do řízení vstoupila MIDESTA, s. r. o. (dále též jen „žalobkyně“), jíž byla žalobou uplatněná pohledávka za žalovaným postoupena smlouvou ze dne 6. 1. 2015.

4. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně – odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 13/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. , či ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. – uzavřel, že žalovaný nemohl vykonávat činnost člena statutárního orgánu společnosti v pracovním poměru, neboť výkon funkce člena statutárního orgánu není druhem práce ve smyslu pracovněprávních předpisů a vztah mezi žalovaným a společností je tak třeba posoudit dle , obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obch. zák.“); manažerská smlouva je proto absolutně neplatná.

5. S ohledem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. , pak soud prvního stupně posuzoval výši obvyklé odměny, na niž žalovanému vznikl nárok a již je nutno zohlednit při vypořádání vztahů z absolutně neplatné pracovní (manažerské) smlouvy. Soud prvního stupně v této souvislosti zdůraznil, že v rozsahu, v němž mu svědčí nárok na odměnu v obvyklé výši, se žalovaný nemohl bezdůvodně obohatit přijetím plnění za činnost, kterou vykonával – byť na základě neplatné manažerské smlouvy – jako generální ředitel a předseda představenstva.

6. Jelikož soud prvního stupně shledal, že vyplacená částka odpovídá obvyklé odměně ve smyslu § 66 odst. 2 a § 571 odst. 1 obch. zák., přičemž v řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti a jejímu úpadku (§ 66 odst. 3 in fine obch. zák.), žalobu o vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné manažerské smlouvy zamítl.

7. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 2. 2017, č. j. -407, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II. a V. (první výrok), změnil jej ve výrocích III. a IV. (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

8. Odvolací soud – obsáhle cituje z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. , a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , a dále z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. zdůraznil, že „zastává stanovisko absolutní vázanosti nálezu Ústavního soudu, která vyplývá přímo z nálezu Ústavního soudu sp. zn. a článku 89 odst. 2 y“.

9. Podle odvolacího soudu je skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně v projednávané věci „ve své podstatě totožný“ se skutkovým stavem, který posuzoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. . Náplň funkce generálního ředitele, vykonávané žalovaným, byla „ve své podstatě stejná“ jako činnost, kterou žalovaný vykonával jako předseda představenstva. Jako generální ředitel žalovaný nebyl podřízen žádné další osobě.

10. S odkazem na závěry Ústavního soudu odvolací soud uzavřel, že manažerská smlouva není neplatná. „I přes dosavadní judikaturu je tedy nutné“ – podle odvolacího soudu – „konstatovat, že i v konkrétním případě je žalovaného při výkonu závislé práce ve funkci generálního ředitele potřebné chránit pracovněprávními normami za účelem zvláštní zákonné ochrany zaměstnance“.

11. Jelikož valná hromada společnosti neudělila „souhlas s plněním ve formě odměny generálního ředitele“, odvolací soud – poukazuje na ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2011 – dovodil, že smluvní ujednání o výši odměny (obsažené v manažerské smlouvě) není účinné. Avšak „za situace, kdy žalovaný jako generální ředitel a současně předseda představenstva pobíral za svoji práci pouze jedno finanční plnění v dobré víře, měl by být chráněn stejně, jako každý jiný zaměstnanec“. V této souvislosti odvolací soud poukázal na článek 28 d a článek 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (uveřejněného pod č. 120/1976 Sb.). Odměnu vyplacenou žalovanému odvolací soud považoval za „spravedlivou a obvyklou“.

12. Jelikož shodně se soudem prvního stupně odvolací soud neshledal, že by žalovaný zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti a jejímu úpadku, a za důvodné nepovažoval ani další námitky žalobkyně, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil jako věcně správný.

II. Dovolání a vyjádření k němu

13. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o , (dále též jen „ “), dovozuje, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky platnosti manažerské smlouvy uzavřené mezi žalovaným (jako členem statutárního orgánu společnosti) a společností na činnost spadající do působnosti statutárního orgánu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (dovolatelkou citované) ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

14. Dovolatelka zdůrazňuje, že podle (jí citované) ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pracovní smlouva uzavřená mezi členem statutárního orgánu a společností na činnost spadající do výkonu funkce člena statutárního orgánu absolutně neplatným právním úkonem. Závěry plynoucí z této judikatury dovolatelka považuje za správné a dostatečně odůvodněné. Jakkoliv si je vědoma nálezu Ústavního soudu sp. zn. , odvolacímu soudu vytýká, že se s dosavadní ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nijak nevypořádal. Zdůrazňuje, že v době uzavření manažerské smlouvy byla tato judikatura dlouhodobě známa; žalovaný proto nemohl být v dobré víře „ohledně platnosti takové manažerské smlouvy“.

15. Podle přesvědčení dovolatelky odvolací soud dále nesprávně posoudil jak výši obvyklé odměny, tak i otázku, zda žalovaný přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti a jejímu úpadku.

16. Žalovaný má za to, že dovolatelka v dovolání „procesně regulérním způsobem“ brojí toliko proti posouzení platnosti manažerské smlouvy odvolacím soudem a namítá, že dovoláním napadený rozsudek „na žalobkyní nastolené právní otázce nezávisí“, neboť tento „obstojí i bez řešení předmětné právní otázky“. Z toho důvodu žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. – bude-li mít dovolání za přípustné – zamítl.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném do 31. 12. 2013, což se podává z článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále z části první, článku II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

19. Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

20. Dle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Tříčlenný senát číslo 27, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky platnosti smlouvy uzavřené mezi členem představenstva akciové společnosti jakožto „zaměstnancem“ a akciovou společností jakožto „zaměstnavatelem“ na výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu a „podřízené“ režimu k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen (mimo jiné) v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. , ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. , ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. , ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. , a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. .

22. Z citovaných rozhodnutí se podává, že smlouva uzavřená mezi členem statutárního orgánu obchodní společnosti (jakožto „zaměstnancem“) a obchodní společností (jakožto „zaměstnavatelem“) v režimu , na jejímž základě má člen statutárního orgánu vykonávat činnosti (práci), jež spadají do působnosti statutárního orgánu (zpravidla obchodní vedení společnosti), je neplatná pro rozpor se zákonem.

23. Senát 27 však dospěl – a to i ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. – k závěru, že takto uzavřená smlouva není neplatná jako celek; neplatná jsou pouze ta případná ujednání (části smlouvy), která odporují donucujícím právním normám, zejména jde-li o právní normy upravující vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní společnosti a touto obchodní společností, popř. jejími věřiteli. Proto rozhodl o postoupení věci podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“). Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními a uvedeného zákona.

24. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je manažerská smlouva uzavřená mezi společností a žalovaným platným právním úkonem, v důsledku čehož je na žalovaného třeba hledět jako na zaměstnance a poskytnout mu ochranu „jako každému jinému zaměstnanci“. Na tomto základě pak dovodil, že přes neúčinnost ujednání o odměně (mzdě) má žalovaný právo na „spravedlivou a obvyklou“ odměnu.

25. Otázka platnosti manažerské smlouvy je tudíž otázkou hmotného práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí závisí (a žalovaný se mýlí, usuzuje-li opačně) a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; dovolání je proto přípustné podle k jejímu vyřešení.

IV. Důvodnost dovolání

26. S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci je pro její posouzení rozhodný , (dále jen „obč. zák.“) a , obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“) [srov. , , a , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)].

27. Jelikož manažerská smlouva byla uzavřena dne 30. 12. 2008 a žalobkyně se domáhá vrácení plnění poskytnutého podle této smlouvy za dobu od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2010, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný obchodní zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2011 (tedy ve znění před účinností , jímž bylo do obchodního zákoníku včleněno ustanovení ).

28. Ve výše označených rozhodnutích Nejvyšší soud vycházel z toho, že:

i) Výkon funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace není způsobilým předmětem práce (nejde o závislou práci).ii) Vznik, zánik ani obsah vztahu mezi členem statutárního orgánu a korporací se neřídí .iii) Pracovní smlouva uzavřená na výkon činností, které spadají do náplně funkce člena statutárního orgánu, je neplatná pro rozpor se zákonem.iv) Člen statutárního orgánu obchodní korporace může pro tuto obchodní korporaci vykonávat na základě pracovní smlouvy jiné činnosti, které nespadají do působnosti statutárního orgánu.v) Není-li pracovní smlouva uzavřená na činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu platná, nezakládá členu statutárního orgánu ani nárok na mzdu nebo jiná plnění pracovněprávní povahy.

29. Uvedené závěry shledal opakovaně ústavně konformními i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. , či ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. ).

30. V nálezu sp. zn. však Ústavní soud dovodil, že popsané argumenty odporují subjektivnímu právu na svobodné jednání v zákonných mezích a zásadě pacta sunt servanda, plynoucím z článku 1 odst. 1 y a článku 2 odst. 3 d, a neodůvodňují závěr o neplatnosti „pracovní“ smlouvy uzavřené mezi obchodní korporací a členem jejího statutárního orgánu na výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (body 43 až 48, bod 56 nálezu).

31. Ústavní soud, poukazuje na autonomii vůle a smluvní svobodu a z nich vyvěrající základní princip výkladu smluv, podle něhož je třeba upřednostnit výklad smlouvy, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, uzavřel, že „z pracovněprávního pohledu (…) není důvod, pro který by nemohl člen statutárního orgánu vykonávat svou činnost nebo její část na základě smlouvy, v níž bude ujednán režim “ (bod 47 nálezu). Otázku, zda takovému ujednání brání právní úprava obchodních korporací, pak Ústavní soud ponechal otevřenou (body 50 až 55 nálezu).

32. Podle § 66 obch. zák. vztah mezi společností a osobou, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem při zařizování záležitostí společnosti, se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy. Smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky, kteří ručí za závazky společnosti neomezeně (odstavec druhý). Jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce (odstavec třetí).

33. Z citovaného ustanovení se podává, že vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací se sice řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, nicméně strany se mohou od této dispozitivní úpravy odchýlit a sjednat si pro svůj vztah jiný právní režim.

34. Současně platí, že členové statutárního orgánu obchodní korporace nevykonávají činnosti spadající do náplně této funkce (do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace. Naopak, je to právě statutární orgán (jeho členové), kdo (jako výkonný orgán) řídí činnost obchodní korporace (v poměrech akciové společnosti srov. a – jde-li o obchodní vedení – i in fine obch. zák.). Jinými slovy, činnost (člena) statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu , .

35. Shora řečené však neznamená, že by si člen statutárního orgánu a obchodní korporace nemohli ujednat, že se jejich vztah – v mezích nastavených kogentními právními normami – řídí . Ustanovení nebrání tomu, aby na základě vůle stran byly podřízeny i vztahy, jejichž předmětem není výkon závislé práce (srov. bod 45 nálezu Ústavního soudu sp. zn. ).

36. Z logiky věci se podává, že ujednání o „podřízení“ režimu přichází v úvahu pouze u vztahů, jejichž povaha to připouští. Takovým je i vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jehož předmětem je výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu, a to zpravidla za úplatu.

37. Člen statutárního orgánu a obchodní korporace se tedy mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim .

38. Jelikož však výkon funkce člena statutárního orgánu není závislou prací ve smyslu , takové ujednání neučiní ze vztahu mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací vztah pracovněprávní. Ani tehdy, „podřídí-li“ se , nelze člena statutárního orgánu považovat (v rozsahu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) za zaměstnance ( ) a obchodní korporaci za zaměstnavatele ( ). Jejich vztah i nadále zůstává vztahem obchodněprávním, jenž se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními , jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací. Jinak řečeno, ani ujednáním o „podřízení se režimu“ se nelze odchýlit od těch ustanovení (zejména) obchodního zákoníku, jejichž povaha to vylučuje ( obč. zák.).

39. Popsané závěry platí obdobně i v případě, že člen statutárního orgánu a obchodní korporace uzavřou vedle smlouvy o výkonu funkce (v níž se neodchýlí od režimu nastaveného obch. zák.) i souběžnou „manažerskou“ smlouvu na výkon některých činností spadajících do působnosti statutárního orgánu (zpravidla na výkon obchodního vedení), v níž si sjednají režim . V takovém případě je nutné na manažerskou smlouvu pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu , avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce.

40. Ujednáním obsaženým ve smlouvě o výkonu funkce (či v souběžně uzavírané „manažerské“ smlouvě) o tom, že se vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací (jde-li o výkon funkce člena statutárního orgánu) řídí , se zásadně nelze (platně) odchýlit zejména od pravidel obchodního zákoníku upravujících vznik a zánik funkce člena statutárního orgánu, předpoklady výkonu funkce a důsledky jejich absence, odměňování členů statutárních orgánů, formu smlouvy o výkonu funkce a povinnost jejího schválení příslušným orgánem, povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a důsledky jejího porušení. Je tomu tak proto, že uvedená pravidla je třeba s ohledem na jejich povahu (smysl a účel) nutné považovat zásadně za kogentní.

41. Členu představenstva akciové společnosti tudíž vzniká funkce – bez ohledu na to, že se podle smlouvy o výkonu funkce má jeho vztah se společností řídit – zpravidla účinností rozhodnutí valné hromady (dozorčí rady) o jeho volbě ( obch. zák.), splňuje-li všechny předpoklady výkonu funkce ( obch. zák.), nikoliv dnem určeným ustanovením . Nesplňuje-li některý z předpokladů výkonu funkce, členem statutárního orgánu se nestane bez ohledu na to, zda se smlouva o výkonu funkce (či souběžně uzavíraná manažerská smlouva) má řídit ( věta druhá obch. zák.).

42. Také zánik funkce se zásadně řídí ustanoveními obchodního zákoníku, bez ohledu na „režim“ smlouvy o výkonu funkce (či souběžně uzavírané manažerské smlouvy). Přestane-li např. splňovat některý z předpokladů výkonu funkce, jeho funkce mu zanikne v souladu s větou třetí obch. zák. i v případě, že se smlouva o výkonu funkce či manažerská smlouva řídí . Totéž platí, uplynou-li tři měsíce od skončení funkčního období člena statutárního orgánu či je-li na jeho místo jmenován nový člen ( věta druhá a třetí, odst. 2 věta pátá obch. zák.). Neurčují-li jinak stanovy společnosti, může příslušný orgán ( věta první a druhá obch. zák.) člena představenstva z funkce odvolat (a tomu tato funkce zanikne) i bez udání důvodu (v tomto směru se tedy zásadně neuplatní ochrana poskytovaná zaměstnancům v podobě výpovědních důvodů – srov. ).

43. Smlouvu o výkonu funkce musí vždy (bez ohledu na její „režim“) schválit valná hromada (§ 66 odst. 2 in fine obch. zák.) a pro odměňování platí pravidla upravená v § 66 odst. 3 obch. zák. (k důsledkům nedostatku schválení ujednání o odměňování valnou hromadou srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4 2004, sp. zn. , usnesení ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. ).

44. Taktéž povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu, včetně důsledků jejich porušení (srov. zejména a 6 obch. zák.), stíhá člena představenstva bez ohledu na to, zda se jeho smlouva o výkonu funkce (či souběžně uzavíraná manažerská smlouva) řídí . Ani v takovém případě není povinnost člena představenstva k náhradě jím způsobené škody omezena čtyřapůlnásobkem jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu ( ).

45. Velký senát se proto odchyluje od závěrů formulovaných v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , či sp. zn. , a v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. , či sp. zn. , a uzavírá, že člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace se mohou odchýlit od pravidla vyjádřeného v větě první obch. zák. (podle kterého se jejich vztah řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě) i tak, že si pro svůj vztah ujednají režim . Takové ujednání však z jejich vztahu (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) neučiní vztah pracovněprávní; i nadále půjde o vztah obchodněprávní, který se řídí obchodním zákoníkem a dále – v důsledku smluvního ujednání – těmi (v úvahu přicházejícími) ustanoveními , jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací.

46. Dovoláním otevřenou otázku platnosti manažerské smlouvy tudíž odvolací soud vyřešil – co do výsledku – správně.

47. Ve vztahu k dalším námitkám (určení výše obvyklé odměny a posouzení, zda žalovaný zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti a jejímu úpadku) dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku této vady ( ), jíž dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě ( věta první ), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

48. Napadené rozhodnutí však přesto neobstojí.

49. Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

50. Spor z manažerské smlouvy uzavřené mezi členem představenstva akciové společnosti a touto akciovou společností, jejímž předmětem je úprava vzájemného vztahu při plnění činností spadajících do působnosti představenstva, je sporem mezi obchodní společností a členem jejího statutárního orgánu týkajícím se výkonu funkce statutárního orgánu, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [ , ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Řečené platí bez ohledu na to, zda žalobu podává sama akciová společnost, její insolvenční správce či nabyvatel (tvrzené) pohledávky z manažerské smlouvy.

51. Rozhodl-li ve věci (jako soud prvního stupně) okresní soud, je řízení zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

52. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Hradci Králové jako soudu věcně příslušnému ( ).

53. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( část věty první za středníkem, ).

54. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. dubna 2018

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu