Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3075/2023

-141

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: P. R., zastoupený JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalovaným: 1) M. E., a 2) Y. E., oba zastoupeni JUDr. Tomášem Cabalkou, advokátem se sídlem ve Stříbrné Skalici, U Jabloně 358, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2023, č. j. -115, t a k t o:

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. -115, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 1. 2023, č. j. -75, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že matka žalobce L. S. R., byla ke dni svého úmrtí vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je dům č. p. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změnil jej v nákladovém výroku II. (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda zrušení pravomocného rozsudku odsuzujícího k trestu propadnutí majetku podle ustanovení , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, má samo o sobě za následek kontinuitu („nepozbytí“) konfiskovaného majetku. Měl za to, že uvedená otázka má být dovolacím soudem oproti stávající judikatuře (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. , stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 55/2002) vyřešena jinak.

3. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Ústavní soud původně v několika rozhodnutích vyslovil právní názor, že ke zrušení rozsudku a výroku o propadnutí majetku podle docházelo s účinností ex tunc s důsledkem, že rehabilitovaný neztratil vlastnictví (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1996, sp. zn. ).

6. Tento právní názor Ústavního soudu doznal záhy zásadní změny stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. , které dovodilo, že pravomocná soudní rozhodnutí vydaná podle , pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsouu způsobilou být podkladem k provedení zápisu podle , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Ústavní soud přitom formuloval závěr, že uvedená soudní rozhodnutí by bylau způsobilou k provedení záznamu podle pouze tehdy, pokud by konstituovala, a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení váže však úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků trestu o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákony, kterými jsou , o mimosoudních rehabilitacích ( a ), jakož i , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku []. Tento názor je v judikatuře Ústavního soudu již ustálen [k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. (uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 7. vydání 1. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 303 a násl. pod pořadovým č. 45), ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2001, sp. zn. , a sdílí ho i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 8, str. 237-238)].

7. Z uvedené judikatury tak vyplývá, že k obnovení vlastnického práva zrušením výroku rozsudku o propadnutí majetku nedošlo a oprávněná osoba se vlastníkem věci stává opět až úspěšným uplatněním svých nároků ve smyslu speciálních restitučních předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. ). Současně judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že bez ohledu na otázku účinků zrušeného rozhodnutí nedochází v rámci restitucí k „obnově“ vlastnického práva k věci fyzickým osobám, kterým byla věc odňata (případně jejich právním nástupcům), která by těmto osobám umožňovala přímo „ujmout se svého vlastnického práva“ a požadovat vydání jim odňatých věcí podle obecného právního předpisu. Dochází pouze ke stavu, kdy rehabilitovaná osoba získává restituční nároky vyplývající ze zrušených výroků, tedy i nárok na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. ).

8. Jestliže pak nárok podle restitučních předpisů ( a č. ) nebyl uplatněn důvodně (anebo nebyl uplatněn vůbec), nelze se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva vindikační nebo určovací žalobou (k tomu srovnej již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. ). Tato východiska sdílí ostatně i ustálená judikatura Nejvyššího soudu, který v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 12, str. 624), mimo jiné vysvětlil, že (ex lege) od okamžiku, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí restitučního nároku, případně od okamžiku, kdy marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, nelze nadále oprávněnou osobu považovat za vlastníka věci. Srov. k tomu též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. .

9. K uvedeným judikaturním východiskům se pak konzistentně hlásí i aktuální judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. , vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. ).

10. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 1. 1965, sp. zn. , jímž byl žalobcově matce uložen trest propadnutí majetku (včetně nemovitosti, jejíž vlastnictví ke dni jejího úmrtí má být soudem deklarováno), byl zrušen dle ustanovení usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 7. 1990, sp. zn. Rt 2/90, načež rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 6. 1993, č. j. -33, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 1994, č. j. -46, byla zamítnuta žaloba žalobcovy matky o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s ní dohodu o vydání předmětné nemovitosti a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 7. 1996, č. j. -11, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, č. j. -36, byl zamítnut též její návrh na obnovu řízení, dovodil, že „samotným“ zrušením výroku rozsudku o propadnutí majetku k obnovení (natož k deklaraci nepřetržité kontinuity) vlastnického práva žalobcovy matky k nemovitosti nedošlo a žalující strana se v situaci, v níž její nárok podle restitučních předpisů nebyl důvodně uplatněn, nemůže domáhat ochrany vlastnického práva ani reivindikační nebo určovací žalobou, nikterak se tím od výše citované judikatury neodchýlil. Jsou-li pak uvedená judikaturní východiska, přijatá plénem Ústavního soudu, beze zbytku respektována i aktuální judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, není zde zjevně důvodu dovolatelem nastolenou otázku řešit oproti stávající rozhodovací praxi jinak.

11. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení nenaplňuje.

12. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu též v nákladových výrocích, pak ve vztahu k nim žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání přípustné není (srov. ).

13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), podané dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalovaných, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši po 3 364 Kč [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 6 728 Kč.

P o u č e ní: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 11. 2023

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu