Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 130/96

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupené JUDr. R. H., proti

rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. 17 Co

501/94, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1994, čj.

- 63, t a k t o :

Ústavní stížnosti se v y h o v u j e a rozsudky Krajskéhosoudu v Brně ze dne 22. 1. 1996, sp. zn. , a Městskéhosoudu v Brně ze dne 5. 5. 1994, čj. - 63, sez r u š u j í .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností ze dne 6. 5. 1996 se stěžovatelka domáhá

zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 1996, sp.

zn. . Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Městského

soudu v Brně ze dne 5. 5. 1994, čj. - 63, o uzavření

dohody o vydání věci podle , o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, který stěžovatelka

rovněž navrhuje zrušit. Těmito rozhodnutími byl zamítnut návrh

stěžovatelky na uzavření dohody o vydání nemovitostí

v katastrálním území P., konkrétně domu čp. 105, ul. K. č. 5, na

parcele č. 794 - zastavěná plocha, a zahrady - parcela č. 793.

Odvolací soud se ve svém rozhodnutí plně ztotožnil se závěry soudu

prvního stupně; podstata předmětné věci spočívala v posouzení

právního postavení žalovaných osob v tomto řízení (tj. A. M. a J.

M.) dle ustanovení ,

o mimosoudních rehabilitacích, tj. zda se jedná o osoby povinné.

V daném případě se podle závěrů obou soudů o osoby povinné

nejednalo, neboť nebyla splněna podmínka § 4 odst. 2 tohoto

zákona, tj. aby nabyly tyto osoby předmětný majetek v rozporu

s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního

zvýhodnění. Takové skutečnosti v řízení nebyly prokázány.

Ve své včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že

při soudním řízení mělo být přezkoumáno i správní rozhodnutí,

které např. nepřihlédlo k bytové situaci žadatelů o koupi

nemovitosti, nerespektovalo zásadu tehdejší "státní bytové

politiky" jako velmi důležitou součást posuzovaného

celospolečenského zájmu. Dle názoru stěžovatelky je zřejmě mylný

názor soudu co do skutečnosti, že nemůže přezkoumávat správní

rozhodnutí. Další námitka stěžovatelky směřovala proti stanovení

ceny předmětné nemovitosti. Soudy obou stupňů kromě toho odmítly

provést důkaz revizním znaleckým posudkem. Nelze se tedy podle ní

ztotožnit s tím, že měla své výhrady ke znaleckému posudku

konkretizovat, a neučinila-li tak, neunesla své důkazní břemeno.

Soudy obou stupňů jí tento důkaz znemožnily tím, že provedení

důkazu nepřipustily. Stěžovatelka z toho vyvozuje, že byla

porušena její práva chráněná ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 37

.

Svým přípisem ze dne 11. 6. 1996, na výzvu Ústavního soudu

ČR, podal v této věci vyjádření Krajský soud v Brně jako účastník

řízení o ústavní stížnosti. Uvedl, že soudy obou stupňů se

podrobně zabývaly a vypořádaly s námitkami stěžovatelky, a to jak

pokud jde o přidělení předmětné nemovitosti, tak o její cenu.

Stěžovatelka však nijak nedoložila, že by její rodiče v předmětném

domku prováděli další práce, které by nemovitost zhodnotily tak,

že její cena by přesáhla cenu, za kterou byla realizována. Pokud

se týká otázky neprovedení revizního znaleckého posudku, s ohledem

na běh času tento nemůže být důkazem o správnosti či nesprávnosti

posudku, zpracovaného v kritické době. Proto tento důkaz nebyl

proveden, navíc když by chyběla podstatná skutečnost, tj. zjištění

stavu nemovitosti v předmětné době. Na výzvu Ústavního soudu ČR

podal své vyjádření i Městský soud v Brně, který odkázal jen na

obsah svého spisu sp. zn. .

Při posuzování této ústavní stížnosti Ústavní soud ČR

vycházel z toho, že je dle y

soudním orgánem ochrany ústavnosti a dle čl. 87 odst. 1 této

rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným

rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených

práv a svobod.

Z předložené ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že soudy

obou stupňů se sice podrobně zabývaly jednotlivými důvody

uvedenými ve sporu o uzavření dohody o vydání nemovitostí, ale

opomenuly se vyrovnat se skutečností, že majetek stěžovatelky

přešel na stát v důsledku trestního rozsudku Městského soudu

v Brně ze dne 23. 6. 1971, čj. - 43, kterým byla

stěžovatelka v tomto konkrétním případě odsouzena pro trestný čin

opuštění republiky podle ustanovení § 109 v té době platného

trestního zákona a kterým byl jako vedlejší trest vysloven též

trest propadnutí celého majetku ve prospěch státu. Usnesením

Městského soudu v Brně ze dne 1. 8. 1990, sp. zn. 3 Rt 780/90, byl

shora uvedený rozsudek zrušen, a to k datu, kdy byl vydán.

Soudy obou stupňů tedy nevzaly v úvahu vzájemnou vazbu mezi

, o soudní rehabilitaci, a zákonem č.

, o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti

s projednávanou věcí. Tento posledně jmenovaný zákon v § 1 odst.

2 výslovně uvádí, že zákon upravuje též podmínky uplatňování

nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí

majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady

a rozsah těchto nároků. Má k tomu speciální ustanovení v § 19

a § 20, jimiž je soudní rehabilitace dokončována. Vyplývá to i ze

, o soudní rehabilitaci, jehož odst.

2 stanoví, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků,

vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,

propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah

těchto nároků. Tímto zvláštním zákonem je právě

Sb.

Právní postavení oprávněných i povinných osob je v tomto

projednávaném případě nutno z tohoto hlediska zkoumat dle

ustanovení § a 20 , neboť se jedná

o důsledky zrušeného trestního rozsudku, který vyslovil i trest

propadnutí majetku, nikoliv pouze o vztahy občanskoprávní dle

citovaného zákona. Byl-li na základě ,

o soudní rehabilitaci, zrušen trestní rozsudek a byly zrušeny

i výroky o propadnutí majetku (nebo obdobně též propadnutí věci

nebo zabrání věci), došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný neztratil

vlastnictví, neboť ke zrušení došlo s platností ex tunc. Na toto

ustanovení zákona nelze pohlížet jako by neexistovalo. V důsledku

ustanovení § 23 odst. 2 tohoto zákona musela oprávněná osoba

vyčkat, až bude zákon o mimosoudních rehabilitacích vydán, aby

mohla svá práva uplatnit dle jeho ustanovení §§ 19 a 20. Tím se

však nezměnilo nic na jejím právním postavení vlastníka, které

vyplynulo již z účinnosti zrušení trestního rozsudku ex tunc.

Tento aspekt nebyl v obou soudních řízeních vzat v úvahu, ačkoliv

minimálně v období rozhodování odvolacího soudu byl již publikován

nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995,

sp. zn.

.

Ústavní soud ČR na základě uvedených skutečností dospěl

k závěru, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních

práv a svobod stěžovatelky a uvedený rozsudek Krajského soudu

v Brně zrušil jednak pro rozpor s čl. 11 odst. 1 věta prvá a druhá

, jednak pro porušení

ČR, protože soud neposkytl zákonem stanoveným způsobem

ochranu jejím právům.

Na základě tohoto nálezu budou muset obecné soudy věc znovu

přezkoumat, vzít v úvahu ustanovení

a v souvislosti s ustanoveními § a 20

rozhodnout o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti

a rozhodnout o vlastníkovi předmětných nemovitostí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu České

republiky se nelze odvolat.

V Brně dne 3. prosince 1996