Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS-st. 4/97

Plénum Ústavního soudu České republiky rozhodlo dne 11. března 1997 podle , o Ústavním soudu, ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu České republiky odchylného od právního názoru Ústavního soudu České republiky, vysloveného v nálezu,

sp. zn.

, takto:

Pravomocná soudní rozhodnutí podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou u způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.

Odůvodnění

Čtvrtý senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 1996, čj. -18, v němž, shodně s rozhodnutím správního orgánu, rozsudek Vrchního soudu v Praze, zrušující výrok o propadnutí majetku, nebyl uznán za způsobilý k provedení zápisu do katastru nemovitostí záznamem ve smyslu , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, dospěl k právnímu názoru odchylnému od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 1996, čj.

II. ÚS 173/95-46

. Ve výroku tohoto nálezu je uvedeno, že pravomocná soudní usnesení podle , o soudní rehabilitaci, ve znění , a , pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, jsou u opravňující provedení záznamu podle ustanovení , ve znění a V důvodech uvedeného nálezu je pak konstatováno, že soudní usnesení o zrušení trestních rozsudků, včetně zrušení trestu propadnutí majetku, je závažným rozhodnutím státního orgánu, které musí respektovat i katastrální úřady. Zákon o soudní rehabilitaci č. v odkazuje na zvláštní zákon, který upraví podmínky pro uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zákonem se stal , který podle nálezu Ústavního soudu,

sp. zn.

, nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení takových rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroku o propadnutí majetku ex tunc, se obnovilo původní vlastnictví majetku. Tento zákon stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné. Odmítavým stanoviskem katastrálních úřadů dochází k právně závadné situaci, kdy v zápisech katastrálních operátů jsou trvale vykazovány konfiskační trestní rozsudky a odmítáno provedení záznamů soudních usnesení, která tyto rozsudky zrušují. Podle ustanovení stěžovateli požadované záznamy nemají sice vliv na vznik, změnu nebo zánik práva, nicméně požadovanými záznamy vytvářejí tzv. nuda proprietas, neboť atributy výkonu vlastnického práva, tj. věc užívat, požívat, disponovat jí a zcizovat ji, přináleží jiným osobám než vlastníkům. Záznam této právní skutečnosti přísluší katastrálnímu úřadu. Stěžovatelům nelze přisvědčiti v tom, že v jejich případě došlo k porušení článku 11 odst. 1 druhá věta d, došlo však k porušení článku 4 odst. 4 y, neboť odmítnutím provedení záznamu, včetně odejmutí možnosti obrany (denegata justitia), nebylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod stěžovatelů.

Plénum Ústavního soudu České republiky, jemuž byla tato otázka předložena čtvrtým senátem k posouzení podle ustanovení , o Ústavním soudu, má rovněž za to, že citovaný nález druhého senátu je v rozporu s účelem , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení tohoto zákona k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen "katastr") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (odst. 1). Další práva se do katastru zapisují, pokud tak stanoví zvláštní zákon (zákon ČNR č. , o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Zápisem se rozumí vklad ( ), záznam ( ), poznámka ( ) nebo její výmaz (odst.3). Zápisy mají právní a evidenční účinky podle tohoto zákona (odst. 4). Podle ustanovení citovaného zákona práva uvedená v , která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Podle ustanovení citovaného zákona, je-li vyhotovena státním orgánem nebo jiná způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí u tomu, kdo ji vyhotovil.

Otázku, zda pravomocná soudní rozhodnutí podle , o soudní rehabilitaci, jsou u způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, třeba tedy vzhledem k uvedené zákonné úpravě odpovědět negativně. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, kdyby uvedená soudní rozhodnutí konstituovala, a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení , o soudní rehabilitaci, váže však úpravu podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je možno rozuměti , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů ( a ), jakož i , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů [ ]. Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení je, či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 y, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce.

Pravomocná soudní rozhodnutí podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou tedy u způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť tomu, aby je bylo možno takto chápat, brání již citované ustanovení , o soudní rehabilitaci. Druhý senát neměl proto ve věci sp. zn.

II. ÚS 173/95

ústavní stížnosti vyhovět, a to navíc, ve výroku svého nálezu, způsobem, který je v rozporu i s ustanovením , o Ústavním soudu.

V Brně dne 11. března 1997

Odlišné stanovisko soudce JUDr. Antonína Procházky ve věci

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 11. března 1997 sp. zn. rozhodlo ve věci právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu

sp. zn.

tak, že pravomocná soudní rozhodnutí podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou u způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení , o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.

Protože s tímto rozhodnutím pléna včetně jeho odůvodnění nesouhlasím, ve smyslu ustanovení zaujímám toto své odlišné stanovisko.

Stanovisko pléna ústavního soudu ve výrokové části oproti nálezu

změnilo slova „…jsou u způsobilou…“ na opak, tj. že „…nejsou u způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení Sb….“.

Své odůvodnění plénum Ústavního soudu opřelo o zjištění, že nález druhého senátu je v rozporu s účelem a že pravomocná soudní rozhodnutí podle , ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou u způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť tomu brání ustanovení , o soudní rehabilitaci.

Účelem , o soudní rehabilitaci, bylo zrušit soudní rozhodnutí ve věcech, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené u a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné.

Činy, které směřovaly k uplatňování práv a svobod občanů zaručených u a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly totalitními trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právo odporovalo také trestní stíhání a trestání postižených osob.

Podle takto v § 1 citovaného rehabilitačního zákona vymezeného účelu je nutno přistupovat k výkladu § 23 odst. 2 rehabilitačního zákona, ve kterém se praví, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku.

Pokud spolu s trestním rozsudkem došlo ke zrušení vedlejšího trestu propadnutí majetku, došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný tehdy neztratil vlastnictví a právní vztahy rozsudkem změněné se vracejí do situace, která zde byla před odsuzujícím trestním rozsudkem. Tato skutečnost byla již několikráte Ústavním soudem judikována a jako právní princip byla potvrzena právními odborníky (Bičovský – Holub).

Rehabilitačním rozsudkem, pokud obsahoval zrušení vedlejšího trestu propadnutí majetku, se tedy vlastnictví původních vlastníků obnovilo v plném rozsahu a nutno na tento majetek pohlížet tak, jako by nebyl nikdy odebrán. Tento právní princip je umocněn odkazem zákona na mezinárodní právní pakty a normy.

Z tohoto hlediska uváděný rehabilitačního zákona nemůže být a ani není v rozporu s výše uvedeným právním principem, neboť vůbec nehovoří o rekonstituovaném vlastnictví, ale pouze o uplatnění nároků z této skutečnosti vyplývajících. Protože sám neřeší možnou námitku vydržení současných držitelů, možno hlavní účel tohoto paragrafu spatřovat právě v řešení této právní skutečnosti, a to v jeho odkazu na zvláštní zákon. Oba restituční zákony, tj. i prolamují institut vydržení.

Právně rozporuplný faktor je obsažen teprve v ustanovení , kdy byly pro oprávněnost rehabilitovaných osob stanoveny podmínky uvedené v , tj. podmínka státního občanství ČR (ČSFR) a podmínka trvalého pobytu /U /. V současné době je to pouze podmínka státního občanství.

Toto ustanovení se také nedotýká vlastnictví , pouze vylučuje ze skupiny rehabilitovaných vlastníků specificky určenou část, které je restituce vlastnictví odmítána. Jsem přesvědčen o tom, že toto ustanovení je diskriminující a porušuje rovnost občanů. Neobstojí zde námitka, že restituční zákony pouze zmírňují některé způsobené křivdy. Ta je na místě u všech ostatních osob vstupujících do restitucí, nikoli však u osob, kterým již majetky byly předchozím právním aktem státu přiznány. Právní stát také nemůže poukazovat při tvorbě a aplikaci zákonů na účely ekonomické, neboť ve vztahu k etice práva je to nemravné.

Vůbec kolem ekonomického dopadu odstranění i této překážky jsou zbytečné spory. Naši bývalí státní občané, pokud byli nuceni emigrovat a získali cizí státní občanství a jejich majetky byly veliké, se o jejich navrácení dávno postarali. U těch ostatních se většinou jedná o majitele rodinných domů a domků, jejichž vrácení nemohlo u nich vyvážit ztrátu současného státního občanství, protože by byli ztratili za léta nabytá existenční práva.

JUDr. Jaroslav Bičovský v samostatném komentáři k (Panorama 1991) i v komentáři k prováděcím a souvisejícím předpisům k společně s JUDr. Milanem Holubem (Linde 1992) k této problematice uvedl:

„Potencionální nároky ex tunc rehabilitovaných vlastníků tak byly nahrazeny nároky nyní založenými s konstrukcí nároku na vydání věci podle § 5 a násl. Je to nárok nově založený, jako kdyby tehdy došlo platně k přechodu vlastnictví na stát....“

Je to celkem násilná koncepce a připouští i takový výklad, že , ve vztahu k , je zákonem konfiskačním.

Pokud je II. senátu vytýkáno použití výrazu „holé vlastnictví“, které současný rpávní řád nezná, pak jeho účelem bylo pouze zdůraznění, že titul vlastnictví svědčí původnímu vlastníkovi, zatímco poskytuje ochranu pouhé držbě. Ve stanovisku pléna citovaný nemůže být tedy překážkou provedení záznamu do katastru nemovitostí.

Druhou náležitostí, o kterou stanovisko pléna opírá svůj výrok, je tvrzení, že původní nález ve věci je v rozporu s účelem Tento ještě federální zákon nutno srovnat se zákonem České národní rady č. , o katastru nemovitostí České republiky. Oba zákony nabyly účinnosti dnem 1. 1. 1993.

Podle zákona ČNR č. představuje katastr soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných věcných práv podle zvláštního předpisu (tj. ) a dalších práv k nemovitostem podle tohoto zákona.

V § 2 odst .4 písm. g) cit. zákona se uvádí, že se zapisují i další skutečnosti podle povahy evidované věci, které jsou na základě tohoto zákona obsahem katastru. A konečně podle § 3 písm. c) se zapisují do katastru údaje o právních vztazích.

Katastr nemovitostí má tedy obrážet právní i faktický stav evidovaných nemovitostí. O to se snažil druhý senát ve svém nyní překonaném nálezu, neboť ve shodě s výše uvedenými odkazy na ustanovení zákona ČNR č. se snažil, aby katastr obsahoval právní stav rehabilitovaných a nevydaných nemovitostí. Převody konfiskovaného majetku na nové nabyvatele vycházejí z konstatování, že majetek přešel na stát v důsledku trestních rozsudků. O tom, že tyto rozsudky byly zrušeny, však není v katastrátech žádné zmínky ani formou záznamu, i když podle mého názoru tomu žádné zákonné ustanovení nebrání. Katastr tedy neobráží skutečný právní stav, jak mu to ukládá zákon.

Pokud se ve stanovisku pléna dozuje, že výrok překonaného nálezu byl v rozporu s ustanovením , o Ústavním soudu, tj. že nešlo o rozhodnutí orgánu veřejné moci, které by mohlo být zrušeno, jsem i v tomto směru odlišného stanoviska, neboť výrok nálezu II. senátu byl plně v intencích písm. b) téhož paragrafu, kdy neprovedením záznamu šlo o porušení ústavně zaručeného základního práva v důsledku jiného zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí.

Jsem přesvědčen o tom, že je nutno vlastnické a majetkové vztahy s konečnou platností stabilizovat a že je nutné odstranit právní nedostatky zákonem tak, aby byla konečně nastolena spravedlivá právní jistota občanů.